12. února 1804 – 10. února 1865
ruský fyzik a geofyzik

Heinrich Friedrich Emil Lenz se narodil v rodině magistrátního úředníka v estonském Dorpatu. Ačkoliv mu ve třinácti zemřel otec a žil v nuzných poměrech, vstoupil po absolvování gymnázia na tehdy renomovanou Dorpatskou univerzitu, kde studoval zprvu teologii, poté fyziku a chemii. V letech 1823 až 1826 se zúčastnil Kotzebueovy výzkumné výpravy kolem světa a ještě jako student v roce 1831 uveřejnil výsledky svých geofyzikálních průzkumů v Memoárech petrohradské akademie věd. V roce 1828 se stal vědeckým asistentem a o šest let později také členem carské Akademie věd v Petrohradě. Během této doby, přesněji v letech 1829 až 1830, pobýval v jižním Rusku a zúčastnil se výstupu na nejvyšší horu Kavkazu – Elbruz. Cílem expedice bylo změřit její výšku a provádět magnetická pozorování.


Heinrich Lenz.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

V pozdějších letech postupně vyučoval fyziku na Vojenské námořní škole, Michajlovské dělostřelecké akademii, pedagogiku na Ústředním pedagogickém institutu a na univerzitě v Petrohradě, kde působil v posledních letech svého života jako její rektor. Byl čestným členem mnoha ruských univerzit, řádným členem Fyzikální společnosti ve Frankfurtu nad Mohanem a Geografické společnosti v Berlíně, členem–korespondentem Akademie věd v Turinu. Zemřel v Římě při svém prázdninovém pobytu po záchvatu mrtvice v roce 1865.

Svou práci zaměřil na základní pojmy fyziky – zákon zachování energie a elektromagnetismus, přeměny energie v teplo a elektrochemii. Na své přednášce na petrohradské Akademii věd v roce 1833 uvedl výsledky svých zkoumání elektromagnetické indukce, které vešly ve známost jako Lenzův zákon (resp. Lenzovo pravidlo). Na jeho práci pak navázal i Franz Neumann, když v roce 1846 odvodil vztah pro indukovanou elektromagnetickou sílu, a Hermann Helmholtz tím, že v roce 1847 ověřil zákon zachování energie pro elektromagnetické jevy. Nezávisle na objevech Jamese Joulea Lenz také experimentálně stanovil tepelný účinek elektrického proudu. Proto se někdy tento vztah mezi vyvinutým teplem, odporem vodiče a proudem nazývá zákon Jouleův–Lenzův.

V roce 1838 ověřil Peltierův jev na článku sestaveném z bismutu a antimonu – ochlazování jednoho a ohřátí druhého spoje dvou různých kovů, slitin nebo polovodičů, vede ke vzniku elektrického napětí. Významný je také Lenzův přínos pro elektrochemii, zejména stanovením dalších vlivů potenciálů elektrod na činnost galvanického článku, polarizaci elektrod apod.

O jeho rozsáhlých aktivitách svědčí i dosažené výsledky ve zkoumání vlastností mořské vody z hloubky dvou kilometrů, ale také pěkně napsaná ruská příruční učebnice fyziky.

Použité zdroje

[1] TESAŘÍK, B. 200 let od narození ruského fyzika H. F. E. Lenze. Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, říjen 2004, roč. 14, č. 2, s. 125–126. ISSN 1210–1761.

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová
Související kapitoly v encyklopedii: 
Zadejte příjmení

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.