ruský fyzik, první oběť vědeckého zkoumání blesků
Georg Wilhelm Richmann se narodil v estonském městě Pjarnu, v rodině německých přistěhovalců. V letech 1729 až 1732 studoval na univerzitách v Halle a v Jeně, od roku 1735 na univerzitě při petrohradské Akademii věd, kde se brzy stal asistentem George Wolfganga Krafta, v roce 1744 se stal ředitelem fyzikální laboratoře a od roku 1747 byl jmenován řádným profesorem.
První vědecké práce jsou z oblasti termometrie a kalorimetrie. Zkonstruoval řadu meteorologických přístrojů a podílel se na konstrukci teploměrů. Odvodil první verzi kalorimetrické rovnice, i když (což bylo v 18. století obvyklé) nerozlišoval mezi teplotou a teplem. V literatuře je tento vztah znám jako Richmannův vzorec.
Od druhé poloviny čtyřicátých let 18. století se začal intenzivně věnovat elektrickým jevům. Impulsem zřejmě byl dopis ze 4. srpna 1744 od Leonharda Eulera, ve kterém ho informoval o tom, že pruská Akademie věd vyhlásila odměnu 50 dukátů za objasnění podstaty vlastností elektřiny. Richmann byl petrohradskou Akademií věd pověřen tímto úkolem Zkonstruoval velkou třecí elektriku, baterii leidenských lahví a v roce 1745 indikátor elektřiny – první elektrometr. Zjistil souvislost mezi elektrickou a tepelnou vodivostí. V letech 1748 až 1751 se zabýval elektrostatickou indukcí. Vše uveřejnil v roce 1751 v článku Nové experimenty o elektrických jevech. Ve stejné době prováděl podobné experimenty i Benjamin Franklin. Velmi pomalu se šířily zprávy o jeho objevu, že blesk je mohutná elektrická jiskra.
18. července 1752 Sankt–Petěrburgskije vědomosti poprvé informovaly o Richmannových pokusech, které prováděl doma s tzv. bouřkovým (hromovým) strojem. Skládal se ze svislé, neuzemněné, nahoře zahrocené železné tyče asi 1,8 m vysoké a izolovaně připevněné ke krovům střechy. K dolnímu konci tyče připojil jako svodič železný drát, který izolovaně vedl širokou a dlouhou chodbou k indikátoru elektřiny umístěnému na nevysoké skříňce, aby mohl měřit velikost atmosférického náboje za bouřky. Stejný přístroj si postavil i Michail Lomonosov, aby si oba vědci mohli porovnávat získané výsledky. Oba si byli vědomi rizik práce s neuzemněnými bleskosvody, přesto ve své práci pokračovali.
6. srpna 1753 byli Richmann i Lomonosov na zasedání Petrohradské Akademie věd. Blížila se letní bouřka, a tak oba spěchali domů ke svým přístrojům. Richmann si sebou vzal i I. A. Sokolova, oficiálního mědirytce Akademie. Pomocí železného drátku spojil Richmann indikátor elektřiny s vodivou tyčí na střeše. Protože se nic nedělo, prohlásil Richmann, že bouřka je ještě daleko. Když tu blesk uhodil do Richmanna a povalil Sokolova. Později Sokolov popsal celou událost takto: “Když se Richmann přiblížil k přístroji asi na vzdálenost jedné stopy a pozoroval indikátor elektřiny, aniž se ho dotkl, od tyče se oddělila modrobílá ohnivá koule velikosti lidské pěsti a pohybovala se vzduchem přímo k čelu pana profesora. Ten padl na znak na truhlici u zdi, nevydav ani hlásku. Současně následoval zvuk, jako by bylo vystřeleno z menšího děla.“
Rytina zobrazující smrt George Richmanna.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: I. A. Sokolov. Public domain.
Ani oživovací pokusy provedené přivolaným Lomonosovem nepomohly a Richmann se stal “první obětí v historii nově se rozvíjející nauky o elektřině“. V den tragédie vylíčil celou událost Lomonosov v dopise kurátoru Moskevské univerzity: (Lomonosov, M. V. Vybrané spisy. Praha, SNPL 1955):
Použité zdroje
[1] Tragická oběť vědeckého experimentu. Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, září 2003, ročník 13, č. 1, s. 53–58. ISSN 1210–1761.
[2] ŠTOLL, I. Tajemství kulového blesku. 1. vydání. Praha: Horizont, 1988. ISBN: 40–033–88.
