Teorie
Zip slouží ke spojování a rozpojování dvou různých částí dohromady. Používá se na oděvech, batozích, kufrech, botách apod. Klasický zip se skládá ze tří částí – jezdce a dvou ozubených pásů, které do sebe zapadají. Každý z pásů se skládá z řady speciálních zubů, které jsou na konci zahnuté, což umožňuje jejich větší soudržnost a pevnost.
Klasický zip.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Naproti tomu se suchý zip skládá ze dvou různých textilních vrstev, které se vyrábí tkaním nylonového vlákna. Jedna část je vyrobena z textilie se čnějícími očky, druhá část je vyrobena z textilie se čnějícími háčky. Nejprve se vyrobí tkanina tvořená pouze hustými smyčkami. Pak se na jedné polovině smyčky rozpůlí a vzniknou háčky. Tkanina se poté zahřeje a tvar háčků a smyček se tímto způsobem stabilizuje. Drobné háčky se zachytávají do protějších drobných oček. K tomuto objevu inspirovala George de Mestrala procházka v Alpách, kde si všiml, že se na jeho oděv přichytli úbory lopuchu, které podobně jako plody řepíku či kuklíku mají drobné háčky a ulpívají na srsti nebo peří zvířat.
Suchý zip se v některých zemích prodává pod obchodní značkou VELCRO, která představuje složeninu francouzských slov velours – samet a crochet – háček. Suchý zip je natolik odolný vůči namáhání ve smyku (síle působící zboku), že zip o ploše menší než 120 mm2 udrží váhu jedné tuny.
Suchý zip.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Alberto Salguero. Under Creative Commons.
Suchý zip našel v 60. letech 20. století velké uplatnění v interiéru kosmických lodí. Slouží tu k přichytávání nástrojů, nákladu a dalších předmětů ke stěnám lodi nebo ke skafandru. Tím se zabrání volnému poletování předmětů v beztížném stavu. Suchý zip je v tomto případě daleko jednodušší alternativou k vázání předmětů lany či sítěmi k okům a madlům. V tomto případě se nepoužívají textilní suché zipy, ale teflonové háčky a polyesterová očka.
Princip teflonového suchého zipu.
