Věda a technika v pozadí

Součástí každého zpravodajského studia je kromě řady kamer i čtecí zařízení. To umožňuje moderátorům plynule mluvit a dívat se při tom přímo do kamery.

Teorie

Čtecí zařízení je principiálně velmi jednoduché. Jeho základem je černá skříňka, ve které je pod úhlem 45° umístěno sklo, které paprsky odráží i propouští. V zadní části černé skříňky je otvor na čočku televizní kamery, ve spodní části je umístěn monitor, na kterém běží text. Ten dopadá na sklo, kde se odráží směrem k moderátorovi. Zároveň ale sklo propouští odražené světlo od moderátora přímo do objektivu kamery. 


Čtecí zařízení: 1 kamera, 2 plášť čtecího zařízení, 3 monitor, 4 čisté sklo jako dělič paprsku, 5 směr pohledu moderátora do kamery, 6 promítaný text.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.

Výhodou čtecího zařízení je, že se moderátor nemusí dívat do písemných poznámek, sklánět tak hlavu dolů, ale může mluvit spontánně, zpaměti a dívat se přímo do objektivu kamery. Dříve se moderátoři museli učit velké množství textu zpaměti nebo se používaly papírové karty s textem. Jejich nevýhodou bylo, že moderátor musel uhnout pohledem do strany.


Profesionální čtecí zařízení.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.

Zařízení poprvé vyvinula firma TelePrompTer Company v roce 1950. Toto původní čtecí zařízení ovládal skrytý technik. Text byl vytištěn velkými písmeny pomocí speciálního elektrického psacího stroje na papírový svitek, který se pak postupně odvíjel. V roce 1982 se poprvé objevilo čtecí zařízení společně s osobním počítačem. Od té doby je ve zpravodajství součástí každého čtecího zařízení počítač připojený k monitoru a televizní kameře.

Čtecí zařízení se nepoužívá jen v televizním studiu, ale třeba i v politické kampani. Poprvé ho využil americký prezident Dwight Eisenhower v prezidentské kampani z roku 1952.

Jak si vyrobit čtecí zařízení za pár korun.

Věda a technika v pozadí

Projekce obrazů na plochu byla používána umělci již v 16. století. Jednoduché kamery jako camera obscura, laterna magica a camera lucida obraz pouze promítaly, nedokázaly ho uchovat, ustálit.

Historie

V roce 1825 získal Louise Daguerre kontakt na penzionovaného důstojníka Nicéphora Niepce, který objevil heliogravuru, světlorytinu. Čtyři roky trvalo, než se oba domluvili na spolupráci. Pak sepsali společnou smlouvu a předali si výsledky svých prací. Jejich spolupráce netrvala dlouho. Niepce v roce 1833 zemřel. Daguerre v pokusech nepřestal. Náhoda tomu prý v roce 1835 chtěla, že se mu podařily první snímky. Málo osvícené nepovedené desky odložil do skříně s tím, že je za pár dní omyje a nachystá na další expozici. Když je ale po pár dnech vytáhl na sluneční světlo, zjistil, že obrázky jsou přirozené, ostré a na světle neměnné. Daguerre pátral po látce ve skříni, která to způsobila – byla to rtuť. Daguerre svůj vynález dále zdokonaloval – dokázal expozici zkráti z hodin na minuty, jako ustalovač použil v roce 1837 obyčejnou kuchyňskou sůl.


Boulevard de Temple vytvořený Daguerrem v roce 1838.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Teď nezbývalo nic jiného než vynález zpeněžit. Nebyl o něj zájem. Dagguerovou poslední nadějí byla Academie des Sciences. Ta ustavila komisi složenou z Francoise Araga, Jeana Biota a Alexandera Humboldta. Vynález prouzkoumali a ve zprávě ze dne 7. ledna 1839 doložili, že Daguerrův objev je nový a originální. Francouzská vláda se nabídla, že objev odkoupí. Každá částa byla vzhledem k tušené důležitosti objevu malá, proto Daguerre i syn Niecéphora Niepce dostali doživotní rentu. Daguerre byl navíc jmenován rytířem Čestné legie. Dne 19. srpna 1839 byl na slavnostním zasedání Academie des Sciences zveřejněn podrobný popis vynálezu s prohlášením, že tím je vynález daguerrotypie věnován celému světu.

Poprvé pojem fotografie použil John Herschel 14. března 1839, když na zasedání Royal Society četl svůj článek Note on the art of Photography, or The Application of the Chemical Rays of Light to the Purpose of Pictorial Representation.

Daguerrovu metodu zdokonalil William Fox Talbot v Anglii. Jeho metoda se nazývá calotypie a spočívá v tom, že se listy papíru potáhnout vrstvou chloridu stříbrného pro vytvoření okamžitého negativního obrazu, který pak může být použitý pro výrobu libovolného množství kopií. Talbot si svůj vynález v roce 1840 patentoval a tím značně omezil její používání. Později jeho proces zdokonalil George Eastman a ten je při vyvolávání klasických fotografií používán dodnes.

S principem barevné fotografie poprvé přišel 17. května 1861 James Clerk Maxwell. Promítl na plátno současně tři černobílé snímky přes červený, zelený a modrý filtr. Každý černobílý snímek byl snímán přes příslušný barevný filtr. Metoda je velmi komplikovaná, proto se nepoužívala.


První barevná fotografie z roku 1861 – Stužka.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: James Clerk Maxwell. Public domain.

Na principu barevné fotografie, ať už pomocí subtraktivního nebo aditivního míchání barev, pracovala řada vynálezců. Mezi nimi např. Louis Ducos du Hauron, Adolf Miethe, Auguste a Louis Lumièrové atd. V roce 1884 George Eastman vyrobil první fotografický film. V roce 1888 uvedl první filmový fotoaparát pod obchodním názvem Kodak. Od roku 1935 byly na trhu i barevné filmy. V roce 1969 vynalezl George Elwood Smith a Willard Boyle snímače CCD a v dalším roce je zabudovali do fotoaparátu. Až v roce 1981 uvedla společnost Sony na trh první digitální fotoaparát.

Teorie

Portrét nebo obecně jakákoli fotografie (z řeckého fós – světlo a grafis – štětec) vzniká při reakci světla, tzv. expozici fotografie ve fotoaparátu. Na něm je buď automaticky nebo ručně nastaveno zaostření, rychlost závěrky, clona, ohnisková vzdálenost objektivu, citlivost média apod. Tyto parametry spolu nerozlučně souvisí, protože ovlivňují množství dopadajícího světla na záznamové médium.

Fotoaparáty rozdělujeme podle několika způsobů: podle světlocitlivé vrstvy (deskové, filmové, polaroidy, digitální) nebo podle konstrukce (dírková komora, desková komora, fotografická kamera, sklopný fotoaparát apod.)

Věda a technika v pozadí

Filmová kamera je vlastně speciální fotoaparát, který tvoří snímky kontinuálně na filmový pás (typicky 24 fotografií za sekundu) nebo jako soubor dat. Časové intervaly mezi jednotlivými snímky musí být kratší než je schopnost lidského oka rozlišit jednotlivé snímky (cca 1/16 s).

Teorie

Kamera jako optický snímací přístroj může být: fotoaparát, filmová kamera, televizní kamera, videokamera nebo webová kamera.

Kamera se skládá z objektivu, kterým prochází světlo odražené od snímaného objektu přes soustavu zrcadel. Pak dopadá buď na elektronku (starší zařízení), snímací čip nebo kinofilm (klasický o šířce 35 mm). Filmová kamera vybavená kinofilmem je také vybavena závěrkou, která reguluje clonu a clonkou, která umožňuje expozici jednotlivých políček filmu. Film se musí v kameře posouvat kontinuálně. Ale při expozici políčka (otevřené závěrce) musí být film v klidu. Po uzavření závěrky mechanismus kamery velmi rychle a velice přesně posune filmový pás o jedno políčko dál. K přesnému pohybu filmu v kameře slouží perforace filmu na jeho krajích. Kamery bývají vybaveny regulací počtu snímků za sekundu (1 – 50), která umožňuje natáčený děj zrychlit nebo zpomalit. Pohon snímků zajišťuje elektromotorek, dříve to byla klika na ruční pohon nebo na péro.


Profesionální filmová kamera 35mm, Arriflex 435ES.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Současné kamery jsou vybaveny snímači obrazu CCD a CMOS. CCD je oproti CMOS poměrně nová technologie, mezi jejíž výhody patří nižší výrobní cena a použití nižšího provozního napětí. Tyto snímače ale většinou nedosahují kvalit CMOS. CCD (Charge-coupled device) využívá ke své činnosti fotoelektrický jev. Foton jako částice světla při svém nárazu do atomu předává část své energie a dokáže převést některý z jeho elektronů ze základního do tzv. excitovaného stavu. V polovodiči se takto uvolněný elektron podílí na jeho elektrické vodivosti nebo je ho možné odvést pomocí přiložených elektrod. U CCD je elektroda od polovodiče izolována tenoučnou vrstvičkou oxidu křemičitého SiO2, který se chová jako dokonalý elektrický izolant, takže uvolněné elektrony nemohou být odvedeny pryč.

Věda a technika v pozadí

Exponát nakloněná rovina patří mezi jednoduché filmové triky, do kategire kamerových triků. Mezi první triky patří tzv. stop trik – při natáčení určitého předmětu se zastaví kamera, předmět se vymění a pokračuje se v natáčení.

Teorie

Původně sloužily triky výhradně k pobavení a upoutání diváků. Postupně se jejich funkce změnila. Jejich účelem bylo snížit nebezpečí pro herce, umožnit natáčení obtížně realizovatelných nebo nerealizovatelných scén, snížit výrobní náklady a zrychlit výrobu filmu a rozšířit tvůrčí možnosti jak režiséra, tak kameramana.

Filmové triky se dělí podle několika hledisek – např. podle toho, jak působí na diváka (trikové postupy, které oklamou diváka nebo naopak vytváří neexistující scény). Dalším hlediskem je technologický postup výroby triku – scénické, optické, kamerové, fotografické, laboratorní a počítačové. V současnosti se ale triky vyrábí vzájemnou kombinací různých trikových technologií.

Trik s nakloněnou rovinou patří mezi kamerové triky. Při použití nakloněné roviny se kamera otočí z klasického postavení o určitý úhel. Výhodou tohoto triku je eliminace nebezpečí pro herce nebo kaskadéra. Je nutné ale scénu doplnit prvky, které podporují změnu působení gravitačního zákona. Např. lustr visící opačně může navodit dojem chození po stropě. Nebo si v exteriéru dát pozor na prvky, které by náš trik mohly prozradit, například stromy, domy, elektrické vedení atd. Pokud se používá v interiéru kulisa, která s tímto trikem už počítá, pak je vhodné natočit o stejný úhel jak kulisu, tak i kameru.

Trik s nakloněnou rovinou prozradí Spidermana jeho oblečení – na zádech přiléhá, na břiše vlaje.

Věda a technika v pozadí

V akčním sci-fi filmu Matrix z roku 1999 byl poprvé použitý velmi jednoduchý trik, který vypadá jako by postava předvádějící nějaký karatistický úder zamrzla v čase a kamera rotovala kolem něj.

Teorie

Možnosti trikových postupů jsou dnes téměř neomezené. Jediným možným limitujícím prostředkem je cena triku. Jedním z triků je i efekt zmrazení času (advanced time freeze). Nejdokonalejší a zároveň nejsložitější metodou je použití řady fotoaparátů, které se spustí v ten samý okamžik. To je usnadněno počítačovým ovládáním. Fotografie se pak následně složí v jednotlivé snímky do časové osy. Je to velmi efektní trik, ale je technicky náročné nastavit všechny fotoaparáty na současnou expozici.

Použití této techniky v reklamě RipCurl Mirage BoardShort z roku 2010.

Exponát Matrix v Techmanii využívá stejný trik. 48 fotoaparátů je umístěno do kruhu. Ty vyfotí ve stejný okamžik situaci v kruhu a pak se snímky naskládají za sebe. Díky tomu vznikne efekt rotujícího obrazu okolo objektu.

Záběry projektu The 360 Project.

Věda a technika v pozadí

Mezi základní úpravy digitálních fotografií patří nastavení tří základních barev (červená, zelená a modrá), jasu, konstrastu, gama korekce a saturace. Pojďme si vysvětlit a ukázat, co to vlastně znamená.

Teorie

Digitální obraz je kvantován, rozdělen na malé kousky tzv. pixely (z angl. picture element). Každý pixel má jen jednu hodnotu jasu, což odpovídá svítivosti plošky. Černý pixel má nulový jas (0 %) a bílý pixel má maximální jas (100 %). Podle hodnoty maximálního jasu pak rozlišujeme bitovou hloubku obrazu. Černobílý obraz má maximální jas 2, běžně používaný obraz 256 a True Color obraz 16 777 216. 


První obrázek s minimálním jasem, druhý obrázek původní, třetí obrázek s maximálním jasem.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.

Kontrast souvisí s fyziologií vidění. Je definován několika způsoby. Jejich společným rysem je to, že kontrast představuje rozdíl nebo podíl jasu mezi nejsvětlejšími a nejtmavšími oblastmi obrazu. Nejvyšší dosažitelný kontrast (tzv. dynamický rozsah) obrazu představuje podíl nejvyššího a nejnižšího jasu, jaké je schopen daný formát rozlišit.


První obrázek se sníženým kontrastem, druhý obrázek původní, třetí obrázek se zvýšeným kontrastem.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.

Barva pixelu představuje bod tzv. barevného prostoru, který reprezentuje trojice čísel. V počítačovém zpracování digitálních obrazů se používá několik barevných modelů – RGB, CMYK, HSV a HSL. V exponátu Kontrast je použit model RGB. Popíšeme si ho tedy podrobněji. Barva každého pixelu v modelu RGB je popsána trojicí čísel odpovídajících jasu červené (red R), zelené (green G) a modré (blue B). Výsledná barva je pak tvořena součtem (aditivním skládáním) všech tří barev. 

 
První je původní obrázek, druhý je s přidanou modrou barvou, třetí s přidanou červenou a poslední s přidanou zelenou barvou.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.

Gama korekce nepředstavuje změnu jasu nejsvětlejších a nejtmavších pixelů obrázku, ale pouze rozložení jasů uvnitř tohoto rozsahu. Tím vznikne dojem zesvětlení obrázku, ale při zachování kresby v černé a nedochází k přepalům bílé. Gama korekce má vliv i na barvy. Pokud se gama zesvětlí, pak se do každé barvy přidá bílá barva a výsledná sytost barev se sníží. Naopak, když se obrázek pomocí gama korekce ztmaví, ze všech barev se bílá odečte a tím stoupne i sytost barev.


První obrázek s přidanou gama korekcí, druhý obrázek původní, třetí obrázek s ubranou gama korekcí.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.

Saturace představuje sytost barev. Málo syté jsou nevýrazné obrázky, naopak přesycené připomínají nevkusné pouťové obrázky. Míra saturace závisí na vkusu fotografa. 


První obrázek s přidanou saturací, druhý obrázek původní, třetí obrázek s ubranou saturací.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.

Věda a technika v pozadí

Jednou z filmových technik je i klíčování (greenscreen, bluescreen, chroma key, color keying, color separation overlay, CSO apod.). Podstatou této techniky je složení dvou vrstev záběrů. Tato technika se používá i ve fotografii.

Historie

První pokusy s barevným klíčování spadají do 30. a 40. let minulého století ve filmu Flying Down to Rio z roku 1933 a The Thief of Baghdad z roku 1940.

Ukázka klíčování z filmu Flying Down to Rio.

Teorie

První vrstvu tvoří herec nebo snímaný předmět v popředí. Scéna se vždy točí před speciálním rovnoměrně nasvíceným pozadím zelené nebo modré barvy (odtud anglický název techniky). Barva nerozhoduje, důležité je, aby předmět nebo herec před pozadím neměl na sobě tu stejnou barvu. Jako nejvhodnější se jeví barva modrá, protože je nejméně zastoupená v barvě lidské pokožky. Modrá barva ale při dalším zpracování způsobuje zrnění, proto se postupem času přešlo na barvu zelenou. Navíc byla řada kamer navržena tak, aby kanál zelené barvy obsahoval více informací (zhruba R - 30 %, G - 50 %, B - 20 %). Nevýhodou zeleného plátna je jeho schopnost „požírat“ blonďaté vlasy. Je to způsobeno tím, že se světlo od zeleného plátna odráží do blonďatých vlasů a ty pak mají zelený nádech. Dalším problémem může být klíčování poloprůhledných objektů, jako jsou třeba skleněné láhve.

Jednou zajímavou výjimkou je film Alien z roku 1979 od Ridleyho Scotta. Ten se při natáčení vesmírných korábů rozhodl použít redscreen, protože ve zbarvení modelů převažovaly modré složky. Pozadí může být řešeno pouze jednou stěnou – tato metoda se nazývá Backdrop, nebo může být jednobarevným pozadím vybaveno celé studio se třemi stěnami a podlahou – tato metoda se nazývá Cyclorama.

Druhou vrstvu pak tvoří zvlášť nasnímané pozadí. Výhodou této techniky je možnost točení scén, které v reálu neexistují, nebo by natáčení na místě bylo příliš nákladné nebo nemožné.

Při skládánání obou obrazů pak příslušný program vyhledává pixely stejné nebo podobné barvy jako má plachta pozadí a tyto pixely zprůhlední, tzn. že jimi propustí pixely z druhé vrstvy. Tím se obě vrstvy zmixují tak, že předmět nebo herec v popředí první vrstvy má za sebou druhé pozadí. Některé programy umožňují klíčovat na více barev. To je výhodné třeba tehdy, když je plachta greenscreenu špatně osvětlená. 


Virtuální televizní studio s pozadím greenscreen.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons. 

Věda a technika v pozadí

Jednou z filmových technik je i klíčování (greenscreen, bluescreen, chroma key, color keying, color separation overlay, CSO apod.). Podstatou této techniky je složení dvou vrstev záběrů. Tato technika se používá i ve fotografii.

Historie

První pokusy s barevným klíčování spadají do 30. a 40. let minulého století ve filmu Flying Down to Rio z roku 1933 a The Thief of Baghdad z roku 1940.

Ukázka klíčování z filmu Flying Down to Rio.

Teorie

První vrstvu tvoří herec nebo snímaný předmět v popředí. Scéna se vždy točí před speciálním rovnoměrně nasvíceným pozadím zelené nebo modré barvy (odtud anglický název techniky). Barva nerozhoduje, důležité je, aby předmět nebo herec před pozadím neměl na sobě tu stejnou barvu. Jako nejvhodnější se jeví barva modrá, protože je nejméně zastoupená v barvě lidské pokožky. Modrá barva ale při dalším zpracování způsobuje zrnění, proto se postupem času přešlo na barvu zelenou. Navíc byla řada kamer navržena tak, aby kanál zelené barvy obsahoval více informací (zhruba R - 30 %, G - 50 %, B - 20 %). Nevýhodou zeleného plátna je jeho schopnost „požírat“ blonďaté vlasy. Je to způsobeno tím, že se světlo od zeleného plátna odráží do blonďatých vlasů a ty pak mají zelený nádech. Dalším problémem může být klíčování poloprůhledných objektů, jako jsou třeba skleněné láhve.

Jednou zajímavou výjimkou je film Alien z roku 1979 od Ridleyho Scotta. Ten se při natáčení vesmírných korábů rozhodl použít redscreen, protože ve zbarvení modelů převažovaly modré složky. Pozadí může být řešeno pouze jednou stěnou – tato metoda se nazývá Backdrop, nebo může být jednobarevným pozadím vybaveno celé studio se třemi stěnami a podlahou – tato metoda se nazývá Cyclorama.

Druhou vrstvu pak tvoří zvlášť nasnímané pozadí. Výhodou této techniky je možnost točení scén, které v reálu neexistují, nebo by natáčení na místě bylo příliš nákladné nebo nemožné.

Při skládánání obou obrazů pak příslušný program vyhledává pixely stejné nebo podobné barvy jako má plachta pozadí a tyto pixely zprůhlední, tzn. že jimi propustí pixely z druhé vrstvy. Tím se obě vrstvy zmixují tak, že předmět nebo herec v popředí první vrstvy má za sebou druhé pozadí. Některé programy umožňují klíčovat na více barev. To je výhodné třeba tehdy, když je plachta greenscreenu špatně osvětlená. 


Virtuální televizní studio s pozadím greenscreen.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.

Věda a technika v pozadí

Každý film se skládá z posloupnosti nehybných obrázků, které lidské oko díky setrvačnosti vnímá jako pohyb. Ve filmu se používá 24 obrázků za sekundu, v televizním vysílání 25 obrázků za sekundu a každý obrázek se promítá dvakrát. Pokud jednotlivé obrázky filmu tvoří kreslené nebo loutkové postavičky, pak mluvíme o animovaném filmu.

Historie

Francouzský vědec a vynálezce Charles-Émile Reynaud v roce 1877 vynalezl projekční přístroj – praxinoskop, který si v roce 1888 patentoval jako tzv. „optické divadlo“, které se skládalo ze zrcadel a bylo schopné promítat první krátké scénky. Od roku 1892 používal praxinoskop v pařížském muzeu voskových figurín. Optické divadlo se skládalo ze zrcadel a Reynaud na něm promítal vlastnoručně kreslené a kolorované filmy.

Praxinoskop.

Dalšími postavami animované historie byl Émile Cohl, který v roce 1908 natočil první celoanimovaný film Fantasmagorie, Winsor McCay a jeho postavička dinosaura Gertie, Max Fleischer a jeho slon Bimbo a Pepek námořník a především Walt Disney, který po řadě neúspěchů přišel s postavičkou myšáka Mortimera, kterou jeho žena přejmenovala na Mickey Mouse. První díl byl ještě němý, ale další už se zvukem. Walt Disney tuto postavičku dokonce od roku 1946 sám osobně daboval.

Animovaný film s Mickey Mousem z roku 1928.

V tehdejším Československu založil Tomáš Baťa před druhou světovou válkou ve Zlíně továrnu na kreslené filmy, ve které se po válce proslavil Jiří Trnka svými loutkovými filmy.

Teorie

Animace představuje nasnímání drobně se od sebe lišících statických snímků, které při promítnutí díky setrvačnosti lidského oka budí dojem pohybu. Při tvorbě filmu je třeba nasnímat pomocí specializovaných filmových trikových kamer postupně jednotlivé obrázky. Výroba je proto mnohem pomalejší než u klasického filmu.


Šest políček animovaného filmu.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Když zobrazíme těchto šest snímků vhodnou rychlostí za sebou, vznikne dojem pohybu.

 
Animace předchozích obrázků při rychlosti 2 snímy za sekundu (vlevo) a 10 snímků za sekundu (vpravo).
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Nejprve vytvoří výtvarník vizuální předlohu, animátor skicu, tzv. předobraz filmového okénka, kde vystihne pozici a proporce postavy nebo předmětu. Tato fáze se nazývá balvánek. Balvánky se nasnímají kamerou pro kontrolu plynulosti a rychlosti pohybu, zamýšleného dojmu apod. Když je vše v pořádku, tak fázař na průhledné folie přiložené na balvánek nakreslí definitivní obrys, který koloratér vybarví. Děj se pak odehrává na statickém pozadí, které vytvoří malíř pozadí.

Další technikou je animace v ploše. Výtvarník vytvoří do zásoby součástky všech postav a pohyblivých předmětů, které pak animátor skládá mezi dvě skla a exponuje. Loutky v loutkovém filmu je třeba vyrobit tak, aby se daly plynule ohýbat a přitom držely ve zvolené poloze. Poslední možnou technikou klasické animace je pomocí plastelínových postaviček.

Dnes se používá hlavně počítačová animace a speciální grafický software, který umožňuje tvořit 2D (dvourozměrné) nebo 3D (trojrozměrné) filmy. Počítačová animace je o něco jednoduší, protože se vytváří pomocí klíčových snímků – uživatel navolí polohu grafického objektu pomocí klíčových snímků a program sám dopočítá pohyb mezi oběma polohami.  

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.