Nicolas Bourbaki se narodil – tentokrát životopis slavného matematika takhle začít nemůžeme. Nicolas Bourbaki totiž nebyl jedna osoba, ale skupina mladých matematiků, kteří si zvolili tento pseudonym. Důvod, proč si zvolili pseudonym Bourbaki, je tajemstvím. Je tu možná souvislost s generálem Charlesem D. Bourbakim nebo s přednášejícím (ve skutečnosti to byl vousem maskovaný kolega) na École normale supérieur v Paříži, kde studovala většina členů této skupiny. Ze začátku skupina používala pseudonym částečně jako žert, částečně, aby se vyhnula dlouhému seznamu autorů na titulní stránce knih. Postupně skupina svému géniovi vymyslela celou fiktivní identitu.
Bourbakiho congress v roce 1938, zleva doprava: S. Weil. C. Pisot, A. Weil, J. Dieudonné, C. Chabauty, C. Ehresmann, J. Delsarte.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Nobel Foundation. Under Creative Commons.
Jak skupina vznikla
V době, kdy skupina vznikla, francouzské vysoké školy neměly moderní učebnici vyšší matematiky. Proto André Weil svolal po přednášce v Ústavu Henriho Poincarého, která se konala 10. prosince 1934, několik mladých matematiků na společný oběd v Café A. Capoulade. Navrhl jim, aby společně napsali kurs diferenciálního a integrálního počtu a matematické analýzy, podle kterého by se pak učilo na francouzských univerzitách. Henri Cartan, Jean Delsarte, Claude Chevalley, Jean Dieudonné a René de Possel ten nápad nadchl a ještě během oběda stanovili hlavní zásady.
Dílo musí být co nejmodernější. Bude výsledkem kolektivní práce s vyloučením jakýchkoli prvků, které by mohly umožnit připsat nějakou část konkrétní osobě. Nebude se přihlížek k ničemu, co již bylo napsáno. Jeho rozsah bude činit asi 1000 stránek a za půl roku by měl jít do tisku. Nejdůležitější zásadu přidal Delsarte: „dílo musí být vystavěno co nejobecnějším a axiomatickým způsobem“.
Učebnice matematiky
Během následujících několika schůzek si vytříbili další postup. Kniha měla být určená všem: studentům, profesorům, technikům, fyzikům atd. Ke své práci potřebovali klid, a proto se několikrát ročně scházeli na venkově. Brzy se ukázalo, že prvotní myšlenku učebnice hrubě podcenili. Chevalley v jednom rozhovoru řekl: „Avšak s pocitem toho, jak gigantický cíl uskutečňujeme, jsme postupně nabývali jistoty, že ho vlastně nemůžeme nikdy dosáhnout.“ [1]
Důkladné plánování učebnice a hluboké rozbory problémů je brzy přivedly k nové představě matematiky, k novému způsobu výuky i k novým pracovním metodám, které posléze ovlivnily matematiky po celém světě. Většinou měla každá kapitola až osm pracovních verzí. Konečnou verzi většinou zpracovával Dieudonné.
První díl řady Základy matematiky.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Název celého díla je Élements de mathématique (Základy matematiky) a obsahuje těchto deset svazků: Théorie des ensembles (Teorie množin), Algébre (Algebra), Topologie génerale (Obecná topologie), Fonctions d´une variable réelle (Funkce jedné reálné proměnné), Espaces vectoriels topologiques (Topologické vektorové prostory), Intégration (Integrování), Algébre commutative (Komutativní algebra), Variétés différentielles et analytiques (Diferenciální a analytické variety), Groupes et algébres de Lie (Lieovy grupy a Lieovy algebry), Théories spectrales (Spektrální teorie).
První díl vyšel v roce 1939 a poslední v roce 1998. Díky Bourbakimu dnes běžně používáme řadu symbolů, např. znak Ø pro prázdnou množinu nebo symbol≠. Na druhou stranu Brourbakiovci přehlíželi aplikovanou matematiku – numerickou matematiku, teorii pravděpodobnosti, statistiku, teoretickou informatiku, matematickou fyziku apod.
Skupina Bourbaki
Počet členů skupiny Bourbaki se pohyboval kolem dvanácti, její složení se v průběhu práce měnilo, ale duch a sloh prací zůstává, proto se také používá označení Bourbakiovci nebo škola Bourbakiho. Obměnu členů později podporovala i nepsaná zásada, že v padesáti letech musel každý člen skupinu opustit. Nové členy získávala skupina tak, že na svou konferenci pozvala vždy jednoho až dva hosty, aby je důkladně otestovala. Hosté se buď prosadili nebo skupinu opustili. Za dobu své existence měla skupina už téměž 50 členů
Použité zdroje
[1] RÁKOSNÍK, J. Matematika ve 20. století a fenomén Bourbaki. Sborník 34. mezinárodní konference Historie matematiky, Poděbrady 2013.
[2] RYCHLÍK, K. Nicolas Bourbaki. Pokroky matematiky fyziky & astronomie, roč. 4/1959, č. 6, s. 673–678. CS–ISSN 0032–2423.
[3] WEIL, A. Bourbaki a matematika. Pokroky matematiky fyziky & astronomie, roč. 38/1993, č. 6, s. 330–333. CS–ISSN 0032–2423.
