německý fyzikální chemik
Rok pracoval na výzkumu radia u Williama Ramsaye v Londýně, v roce 1902 odešel do Kanady do laboratoře Ernesta Rutherforda. V roce 1906 se vrátil do Berlína do chemického ústavu, kde se chtěl věnovat výzkumu radioaktivity. Dostal přidělenou truhlářskou dílnu, kterou si brzy zařídil vším potřebným. Od roku 1910 až do nástupu fašismu byl profesorem chemie na Berlínské univerzitě a v letech 1928 až 1944 i vedoucím radiologického oddělení chemického ústavu Kaiser–Wilhelm–Institut.
Bombardování uranu
Hahn nejprve studoval radioaktivní rozpad thoria, v letech 1904 až 1917 propracoval metody analýzy radioaktivního rozpadu a poprvé určil energii β částic. V polovině 30. let Hahn navázal na práci Enrica Fermiho, který bombardoval atomy uranu neutrony. Hahn společně s Lise Meitnerovou bombardovali uran baryem a domnívali se, že výsledkem bude radium.
Po nucené emigraci Lise Meitnerové Hahn pokračoval v pokusech s Fritzem Strassmannem a v roce 1938 došli k závěru, že při této radioaktivní reakci se uran štěpí na radioaktivní baryum a krypton. Objev umělého štěpení jádra byl pro Hahna tak neočekávaný, že se bránil jeho publikaci. V článku z ledna roku 1939 ještě nepsal o štěpení uranu, teprve o měsíc později Meitnerová v USA přesně zformulovala výsledky Hahnova a Strassmannova experimentu.
Po válce
V roce 1944 Kaiser–Wilhelm–Institut po bombardování vyhořel a byl evakuován do jižního Německa, kde v dubnu 1945 padl do rukou Spojenců. Hahn byl s dalšími internován v Anglii. Když se dozvěděl o použití jaderné bomby v Hirošimě a Nagasaki, chtěl spáchat sebevraždu.
Po návratu z Anglie působil až do roku 1960 opět v Kaiser–Wilhelm–Institut, který byl po válce přejmenovaném podle Maxe Plancka. V roce 1944 byla Otto Hahnovi udělena Nobelova cena za chemii za objev štěpení uranu. Protože ale byl v té době v anglické internaci a byl v Německu považovaný za nezvěstného, byla mu Nobelova cena za chemii předána až v roce 1946.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Použité zdroje
[1] HOUDKOVÁ, Z. Otto Hahn. Přemožitelé času 9.
[2] SODOMKA, L. Kronika Nobelových cen. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2004. ISBN 80–242–1058–4.
[3] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, osmý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.