František Křižík

„Chtěl jsem jen dokázat, že my Češi dokážeme totéž co jiní, a někdy snad i lépe.“

František Křižík se narodil v Plánici u Klatov ve velmi chudé rodině. Jeho táta byl švec a máma posluhovačka. Narodil se ve stejném roce jako Thomas Alva Edison a Pavel Jabločkov. Jeho táta si přál, aby se stal ševcem jako on, ale malý František se velmi dobře učil. Rodina se rozhodla prodat pole a odstěhovali se do Klatov, kde malý František nastoupil na nižší reálku.

František Křižík.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

Na reálce v Praze

Když se rozhodovalo o další Františkově budoucnosti, putovala jeho maminka čtrnáct dní pěšky do Vídně ke svému bratrovi c. a k. setníkovi v arsenálu Františku Bohuňkovi. Ten jí poradil: „Kdybys dala hochovi peníze nebo jiný majetek, mohl by o něj v životě nějak přijít, ale dáš–li vše, co můžeš, na jeho vzdělání, dáš mu majetek, o který hocha nikdy nikdo nemůže připravit.“ [2]

Po třech letech maminka napsala přátelům do Prahy, zajistila Františkovi ubytování. Společně se vydli do Prahy a cesta jim pěšky trvala celé tři dny. Ve 12 letech se tak František ocitl sám v Praze na německé reálce. Bydlel u krejčího Sládka na Malé Straně.

Spával pod mistrovým stolem na slamníku. Na jídlo a nocleh si vydělával doučováním. V jeho denním rozpisu nebyl vůbec žádný čas na učení, jen večer, když mistr svítil. Jenže pan mistr šetřil a skoro nesvítil. Není proto divu, že hned v prvním roce František propadl z němčiny. Proto přestoupil na českou reálku a přestěhoval se ke své sestřenici. Aby mohl k maturitě, dostal od katechety černé šaty, ale nakonec k maturitě stejně nešel, protože neměl na zaplacení taxy.

Cesta k elektrotechnice

K dalšímu studiu byl přijat na Český stavovský polytechnický ústav jen jako mimořádný posluchač. Dva roky mu matematiku přednášel František Studnička, fyziku Václav Zenger a chemii Vojtěch Šafařík. Zenger tehdy věnoval celé elektrotechnice pouhé dvě hodiny na konci semestru. Křižíkova cesta k elektrotechnice začala náhodným setkáním s jistým panem Holubem, který odcházel od firmy Kaufmann a měl za sebe nalézt náhradu.

Křižík po něm do firmy Kaufmann v roce 1868 nastoupil a dostal svůj první úkol: opravit signalizační zařízení na Uherské východní železniční trati v Sedmihradsku. Když si údajně porouchaná návěstidla prohlížel, zjistil, že postačí dolít elektrolyt do jejich akumulátorů, a je po opravě. V tuto chvíli se železnice stala Křižíkovi životním osudem.

U železnice

Od Kaufmanna získal doporučení k Severní Ferdinandově dráze v Olomouci jako kontrolor telegrafů. V té době se dokončovala stavba první části Moravsko–Slezské centrální dráhy z Olomouce přes Bruntál do Krnova a Opavy. Křižík byl přijat od roku 1872 jako referent pro službu telegrafů a návěstí.

Pavlína Křížíková v roce 1869.
Zdroj: KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Brzy se poznalo, že Křižík není pouhý úředník a kolegové na něj naléhali, aby sám zkonstruoval elektrické návěstidlo. Roku 1870 podal patent na návěstidlo, které se v případě poruchy samo přestavilo do polohy "stůj". Plat měl slušný, a tak začal přemýšlet o svatbě. Oženil se 7. října 1872 s Pavlínou Stulíkovou. Měli spolu šest dětí. Mezi Němci se mladé paní Křižíkové nelíbilo, a tak její manžel v roce 1873 požádal o přeložení k Plzeňsko–Březenské železnici. Od roku 1875 byl povýšen na telegrafního kontrolora.

Oblouková lampa

V roce 1878 se František Křižík společně se svým šéfem vypravil na Pařížskou výstavu. Uchvátila ho především osvětlením – elektrickým obloukem, který přeskakoval mezi uhlíky tzv. Jabločkovovy svíčky. Po návratu domů získal zakázku od plzeňského podnikatele Ludvíka Pietta, který si přál ve své papírně nahradit plynové osvětlení elektrickým. Spolupráce s plzeňským podnikatelem byla tak dobrá, že následný patent přihlásil pod jménem Piette–Křižík.

Křižík při zdokonalení obloukové lampy vycházel z konstrukce obloukové lampy firmy Siemens, kterou doplnil automaticky posouvatelnými uhlíky. Princip tzv. diferenciální regulace spočívá ve změnách proudu v jednotlivých cívkách v důsledku změny vzdálenosti uhlíků (a tím i změny odporu mezi nimi).

Vzrostla–li příliš vzdálenost uhlíků, změnil se proud v obou cívkách tak, že druhá cívka vytvářela silnější magnetické pole a vtahovala jádro, čímž se vzdálenost uhlíků zmenšila. V případě dotyku uhlíků naopak vzrostl proud procházející první cívkou a ta vtáhla jádro natolik, až se vytvořila potřebná mezera mezi uhlíky.

Křižíkova obloukovka.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941; KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Křižík na obloukovce zdokonalil tvar železného jádra na dvojkužel, takže lampa svítila klidným světlem plných 12 hodin (tj. 12krát déle než ostatní lampy), dala se tak prakticky použít k osvětlování. Patentní spis je ze dne 7. dubna 1880.

Velkotovárník

Za tento vynález získal František Křižík zlatou medaili na světové elektrotechnické výstavě v Paříži roku 1881, kde měl velkou konkurenci v podobě Bellova telefonu, Edisonovy žárovky, Siemensova dynama apod. Medaili mu předal sám král světla – Pavel Jabločkov. Od té doby se Křižíkově obloukovce začalo říkat plzeňská. Z Berlína přišla od Wernera Siemense žaloba, kterou nakonec František Křižík vyhrál.

Křižíkova továrna v Karlíně.
Zdroj: KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Hned po úspěchu v Paříži založil František Křižík společně s Ludvíkem Piettem a norimberským průmyslníkem Schuckertem firmu vyrábějící obloukové lampy. Křižík zajišťoval výrobu pro Čechy, Schuckert pro Německo a Rusko. Patent pro Anglii a Ameriku Křižík prodal za 310 000 zlatých. Schuckertova dílna vyrobila přes 50 000 kusů a plzeňská Křižíkova přes 3 000 kusů obloukovek. V prosinci 1884 přestěhoval Křižík svou rozrůstající se plzeňskou dílnu do Prahy do budovy Staré Daňkovky na Žižkově třídě v Karlíně. Za měsíc zahájil výrobu.

Alternátor vyrobený firmou Křižík v roce 1903 pro elektrárnu v Holešovicích.
Zdroj: KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Proslulá fontána

Při plánování Všeobecné zemské výstavy v roce 1891 se František Křižík stal předsedou výstavního výboru. Pro tuto výstavu zkonstruoval proslulou světelnou fontánu. Pod jejím dnem ze silného skla bylo 22 ručně regulovaných obloukovek s parabolickými reflektory z hliníkového plechu. Zbarvení světla se dosáhlo různobarevnými skly upevněnými ve čtyřech polích železného rámu, který se otáčel nad lampami. Obsluha fontány tyto rámy v přiměřených intervalech vyměňovala a tím vznikala ve vodních tryskách velmi pestrá hra barevných odstínů.

V Národních listech z 18. října 1891 se můžeme dočíst: „Hlásný roh zaduněl, rychle všichni k fontáně! Už naposled pan Křižík její krásou a kouzlem nás vzruší … Tisíce a tisíce světélkujících krůpějí se vznáší do výše v pěkných obloucích a my zase před žhavým tryskem ozářené vody stojíme s týmž zápalem jako při prvním pokusu fontány a voláme: Sláva Křižíkovi! Srdce překypuje, mozek v nadšení se chvěje – což by se také nezpívalo! … a při stálém prozpěvování slyšeli jsme mezi jinými také opětné provolání slávy Křižíkovi…“ [5] Dva měsíce po zahájení výstavy mohli návštěvníci obdivovat další Křižíkovo dílo, jednokolejnou elektrickou dráhu.

Strojovna Všeobecné zemské výstavy.
Zdroj: KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Elektrifikace železnice

V roce 1891 při příležitosti Všeobecné zemské výstavy se uskutečnil Křižíkův sen o elektrifikaci kolejové dopravy. Postavil elektrickou tramvajovou linku z Letné ke Stromovce (kde výstava probíhala) a tím si udělal velmi dobrou reklamu. Zatím ještě nemohl do centra Prahy, kde na kolejovou (sice koňskou) dopravu měl koncesi Belgičan Ottlet.

Koncesní listina z roku 1891 na tramvajovou linku.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

První jízdou jeli pražští a vinohradští radní a tramvaj řídil sám Křižík. Tramvajová doprava měla úspěch jen po dobu trvání výstavy. Vždyť Letná v té době byla pustá a nezastavěná. Proto upřel své zájmy za městské hradby, do Karlína a Libně, kde byla spousta fabrik. Svou druhou trasu vystavěl ze státního nádraží na Florenci k libeňským a vysočanským fabrikám. Úspěch byl hned od počátku veliký a dny pražských tramvajových koníků tím byly sečteny. 12. května 1905 vyjeli koníci naposledy a elektrická tramvaj završila svůj konkurenční boj.

Křižíkova vysočanská tramvaj.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

Křižíka však stále lákala železnice. Pro svůj elektrifikační pokus dostal souhlas s přestavbou trati mezi Táborem a Bechyní, která měla být prodloužena přes Vodňany do Týna nad Vltavou. Původní projektovaná trakce byla parní. V dubnu roku 1902 stavba začala a 21. června 1903 byl zahájen pravidelný provoz. Elektrifikace trati vyžadovala rozsáhlé technické zázemí, které postupně musel Křižík vybudovat – šlo o zařízení na výrobu elektřiny, rozvody, konkrétní spotřebiče i lokomotivy.

Úspěch i bankrot

Zpočátku nabízel jen obloukovky, ale časem se firma rozrostla natolik, že mu nemohl nikdo konkurovat. Firma postupně elektrifikovala české i moravské vesnice a města. Značku Křižík nesly lustry, vojenské světlomety, měřicí přístroje, instalační materiál, elektromotory, generátory stejnosměrného i střídavého proudu, transformátory, elektrické lokomotivy, zařízení pro vodní i tepelné elektrárny apod.

To ale neznamená, že všechny Křižíkovy podnikatelské záměry byly úspěšné. Často realizoval svoje projekty se ztrátou. V roce 1917 měl podnik takové ztráty, že byl zabaven bankou, František Křižík odešel na penzi a firma byla přeměněna na akciovou společnost. Jan Neruda o něm jednou řekl: „Měl dvě vady. Nebyl obchodníkem a byl příliš skromný. Jedním slovem byl Čech.“ [4]

František Křižík se svou manželkou v roce 1919.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

Před okupací Československa, na Štědrý den v roce 1937, usedl František Křižík společně s Karlem Čapkem před mikrofon československého rozhlasu a pronesl varovné poselství: „Profesore Einsteine, jsme si tak vzdálení, a přece tak blízcí. Věřím, že věda může sblížit všechny lidi i národy. Věřím přese všechno v šťastnou budoucnost světa. Lidstvo musí nakonec pochopit, že si je povinno úctou a láskou.“ [4]

V Československém rozhlase na Štědrý den v roce 1937.
Zdroj: KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Polovinu někdejších Křižíkových dílen obsadil říšskoněmecký koncern AEG a druhou polovinu Siemens. František Křižík zemřel u svého syna v barokním zámečku ve Stálci v jižních Čechách. O pět dnů později byl pohřben na vyšehradském Slavíně nedaleko Boženy Němcové, Bedřicha Smetany a ostatních českých velikánů. Ve smutné a těžké době začátku nacistické okupace se stalo rozloučení s ním na Vyšehradě velkou národní manifestací.

Rakev s ostatky Františka Křižíka na vyšehradském Slavíně.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

Použité zdroje

[1] FRANĚK, J. Žárovka a jiná kouzla. Ohlédnutí za stoletím elektřiny. 1. vydání. ČEZ oddělení komunikace, 2000.

[2] GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

[3] JÍLEK, F. František Křižík. Přemožitelé času 1.

[4] JÍLEK, F. Zrození velkých vynálezů. Příběhy mužů, kteří změnili svět. Praha: Práce, 1988. ISBN 24–001–88.

[5] KRAUS, I. Dějiny technických věd a vynálezů v českých zemích. 1. vydání. Praha: Academia, 2004. ISBN 80–200–1196–X.

[6] KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

[7] MAŠKA, E. Frant. Křižík. Orbis – Praha, 1946.

[8] MÍDA, J. Zakladatel české elektrotechniky. Rozhledy matematicko–fyzikální, 1987/1988, roč. 66, č. 5, s. 208–209. ISSN 0035–9343.