Jan Marek Marci

Jan Marek Marci.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Johann Balzer 1772. Public domain.

Marci a medicína

Od roku 1622 studoval Jan Marek Marci medicínu na obnovené Lékařské fakultě pražské univerzity. V roce 1625 studium na Lékařské fakultě ukončil obhájením disertační práce Disputatio medica de temperamento in genere et gravissimorum morbum tetrade: epilepsia, vertigine, apoplexia et paralysi věnované mozkovým chorobám – epilepsii, závrati, mrtvici a obrně.

V tuto chvíli jeho lékařská kariéra začala závratně stoupat – stal se profesorem na lékařské fakultě, děkanem lékařské fakulty, zemským physicusem (hlavním hygienikem), osobním lékařem císaře Ferdinanda III. a později Leopolda I., rektorem univerzity. V roce 1630 se oženil, postupně se mu narodili tři synové – Jan Jiří (později lékař), Filip (nešťastnou náhodou se utopil ve Vltavě) a Jan Ludvík (vstoupil do řádu augustiánů a působil jako kanovník v Zaháni).

Jan Marek používal nejenom pokrokové metody v léčení a psychologický přístup k pacientům, ale pracoval i v oblasti teorie medicíny. V roce 1635 publikoval svůj nejvýznamnější lékařský spis Pomysl o ideách výkonných, čili domněnka o odkrytí oné skryté mocnosti, jež semena zúrodňuje a z nich ústrojná těla provádí, kde se věnoval např. vývoji embrya a dědičnosti, čímž se dostal do sporu s církví.

Zabýval se také výzkumem krevního oběhu a i když je zřejmě první, kdo objevil zákonitosti týkající se krevního oběhu, tak je za něj považovaný William Harvey. Ten v roce 1636 navštívil Prahu, s Marcim o problematice hovořil, ale ve svém spisu ho už nezmiňuje. V roce 1655 Marci uzdravil známého českého historika Bohuslava Balbína, který trpěl černými neštovicemi.

Marci žil v Praze, v dnešní Melantrichově ulici a postupně další lékařský výzkum opustil a začal se věnovat jen fyzice.

Marci a mechanika

V roce 1638 nebo 1639 odejel Marci do Říma na diplomatickou misi, protože měl za úkol sjednat pro univerzitu podporu vysokých církevních míst. Během cesty se chtěl seznámit s Galileo Galileem, který už jako slepý, starý muž žil v domácím vězení v Arcetri u Florencie. Marcimu se nepodařilo s ním setkat. Po návratu do Prahy mu Marci 3. listopadu 1640 poslal dopis, který se dochoval v Galileiho pozůstalosti. V dopise vyznal svůj obdiv ke Galileimu; psal, že se ztotožňuje s jeho názory a zároveň mu poslal svoje práce s věnováním. Galilei, teď už téměř slepý, ale i tak nadiktoval svému synovi odpověď, která však do Prahy z neznámých důvodů nedorazila.

Shodou okolností ve stejném roce Galilei vydal spis Discorsi, ve kterém řešil podobné otázky jako Marci ve spisu De proportione motus (O úměrnosti pohybu) z roku 1639. Marcimu se podařilo u matematika Paula Guldina nahlédnout do této Galileiho novinky a sám byl překvapený, jak jsou jejich myšlenky a výsledky stejné.

Titulní list Marciho díla De proportione motus…
Zdroj: Jan Marek Marci. Sborník přednášek k 400. výročí narození. Lanškroun: ROSA, 1995. ISBN 80–902087–0–3.

Marciho kniha obsahuje tehdy známou mechaniku uspořádanou podobným způsobem jako Eukleidovy Základy. Obsahuje osm definitiones – definic, šest positiones – tvrzení a 41 propositio – tezí, které obsahují i porisma – poučky. Jsou tu některé nové poznatky týkající se rázů těles (rozlišuje přímý a šikmý ráz, ráz těles pružných, nepružných a křehkých). Odvozuje tu skládání pohybů, rovnováhu na páce, zákon volného pádu, zkoumá pohyb na nakloněné rovině a pohyb kyvadla, navrhuje použít pohyb kyvadla k měření času (jako lékař kyvadlo používal k měření tepu pacientů).

Hlavním tématem tohoto spisu byl ráz těles. Marci si správně uvědomil, že musíme rozlišovat ráz pružný a nepružný. K nim přidal ještě srážky křehké, kdy se koule rozbijí. Experimentoval především s dřevěnými koulemi. Své názory přenesl i do medicíny na deformace kostí po nárazu. Závěry o přímém rázu pružných koulí formuloval v osmi porismatech:

• “Narazí–li koule na stejnou nehybnou kouli, odrazí ji a zastaví se.
• Narazí–li větší koule na menší nehybnou, odrazí ji a pokračuje v pohybu.
• Narazí–li menší koule na větší nehybnou, přičemž její impuls převáží poměr hmotností, odrazí ji a sama se odrazí nebo zůstane v klidu.
• Narazí–li menší koule na věší nehybnou, přičemž poměr hmotností převáží nad jejím impulsem, zůstane větší koule v klidu a menší se odrazí.
• Narazí–li na sebe v pohybu dvě stejně těžké koule, obě se odrazí.
• Narazí–li větší koule v pohybu na menší, přičemž impuls menší koule převáží nad poměrem hmotností, obě se odrazí.
• Narazí–li větší koule v pohybu na menší, přičemž poměr hmotností převáží nad impulsem menší koule, odrazí ji a pohybuje se dále.
• Narazí–li větší koule v pohybu na menší, přičemž impuls menší koule vyrovnává poměr hmotností, menší se odrazí a větší zůstane stát.“ [6]

I když používal pojem impuls spíše jako hybnost, jsou jeho úvahy správné. Současně s ním se stejným problémem zabýval i René Descartes. Ani jeden z nich nepoužíval k řešení úlohy zákon zachování energie a hybnosti. Ty použil až o 15 let později Christian Huygens. Marci aplikoval problémy rázů i v medicíně na chování kosti při nárazu. Své myšlenky si ověřoval při experimentech s kulečníkem.

Marci a optika

Marci se dál věnoval optice. Snažil se vysvětlit podstatu světla a barev, vlastnosti duhy, objevil princip podobný Huygensovu principu. Pozoroval lom světla na skleněném hranolu, ohyb světla za překážkou, studoval vlastnosti duhového zbarvení tenkých vrstev. Svá pozorování sepsal ve spisu z roku 1648 Thaumantias. Liber de arcu coelesti deque colorum apparentium natura, ortu, et causis (Rozptyl slunečního záření, zjištění zásad a složení barev). Na základě svých pozorování tvrdil, že každá barva vykazuje jiný úhel lomu. Zjistil, že monochromatické světlo se už nedá dál rozložit. Pozoroval ohyb světla, difrakci a vznik spektra, zajímalo ho zbarvení mýdlových bublin. Při vysvětlení jevů používal Aristotelovy názory a k jeho čtyřem substancím přidal další – quinta assentia – světlo..

Titulní list Marciho spisu Thaumatias, Liber de arou coelesti.
Zdroj: Jan Marek Marci. Sborník přednášek k 400. výročí narození. Lanškroun: ROSA, 1995. ISBN 80–902087–0–3.

Za své lékařské zásluhy a obranu Prahy proti Švédům v roce 1648 obdržel šlechtický titul, zvolil si přívlastek z Kronlandu (přesmyčka ke Landskron, nyní Lanškroun) a do erbu si kromě lanškrounské koruny umístil i duhový oblouk. Duha symbolizovala hlavní zájem Marciho fyzikálního bádání a pak také mír na zemi, který měl nastat po třicetileté válce.

Už za doby svého života byl uznávanou osobností. Třeba Christian Huygens v dopise svému příteli Kimeru Löwenthurnovi píše, že dostal od knihkupce z Antverp sadu Marciho knih. V archivu Royal Society se našel dopis sekretáře Oldenbourga londýnskému lékaři Brownovi, aby při své cestě na východ Evropy vyhledal v Praze Marciho a pozval ho k přednáškám do Oxfordu.

Konec svého života strávil mezi knihami. Koncem roku 1666 se jeho zdravotní stav zhoršil, oslepl a na jaře roku 1667 zemřel na mrtvici. Jan Marek Marci si přál být pohřben v Betlémské kapli po boku své ženy nebo u sv. Salvátora v Klementinu. Jeho hrob se nezachoval. Jeho zásluhy byly na dlouhou dobu zapomenuté, jeho objevy přiřčeny Isaacu Newtonovi, Christianu Huygensovi, Robertu Boyleovi, Robertu Hookeovi a dalším. Až v současnosti začínají být Marciho vědecké zásluhy v oblasti mechaniky a optiky mezinárodně uznávané, je považován za zakladatele spektroskopie.

Použité zdroje

[1] HRUDIČKA, B. Počátky měření tlaku vzduchu v Čechách. Časopis pro pěstování mathematiky a fysiky, 1930, roč. 58, s. 18–21.

[2] JÁCHIM, F. Jan Marek Marci. Matematika a fyzika ve škole, září 1985, roč. 16, č. 1, s. 62–65.

[3] KRAUS, I. Dějiny technických věd a vynálezů v českých zemích. 1. vydání. Praha: Academia, 2004. ISBN 80–200–1196–X.

[4] SMOLKA, J. Fyzikální dílo Jana Marka Marci (K 300. výročí úmrtí). Fyzika ve škole, květen 1967, roč. 5, č. 9. s. 419–422.

[5] SMOLKA, J. Italská cesa J. M. Marci a Fr. K. Šternberka (1640). Dějiny věd a techniky. Roč. 2014, č. 4, s. 238 - 246. ISSN 0300-4414.

[6] ŠTOLL, I. Jan Marek Marci z Kronlandu: ráz pružných koulí. Rozhledy matematicko–fyzikální, roč. 72, č. 6, s. 384–392. ISSN 0035–9343.

[7] ŠTOLL, I. Jan Marek Marci – první český fyzik. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie, 1996, roč. 41, č. 6, s. 285-291. ISSN 0032-2423.

[8] ŠTOLL, I. Jan Marek Marci z Lanškrouna. Velká postava české vědy „lanškrounský Archimedes“ a Pražský „Hippokrates“. Vesmír, 1996, roč. 75, č. 9, s. 523.

[9]  VLACH, M. – KEMENNY, V. – ŠIMÁNKOVÁ, I. – VEVERKA, L. Cesty nesmrtelných. Putování po osudech a hrobech slavných českých matematiků, fyziků a astronomů. Edice popularizace MarfyzPress, 2016. ISBN 978-80-7378-312-9.

[10] Jan Marek Marci. Sborník přednášek k 400. výročí narození. Lanškroun: ROSA, 1995. ISBN 80–902087–0–3.