srbská matematička a fyzička
Mileva Maričová se narodila 9. prosince 1875 ve městě Titel. Mileva měla sestru a bratra, byla všestranně nadaná a bystrá. Od malička měla ráda matematiku a čísla, hrála dobře na klavír a také plynně mluvila německy. Na základní školu chodila do Nového Sadu, na gymnázium v Šabacu a Záhřebu. Až do svých šestnácti let žila v srbské oblasti Vojvodina. Měla vrozenou vadu kyčelního kloubu, a proto od malička kulhala. Mezi svými spolužáky nebyla příliš oblíbená. Otec si dobře uvědomoval, že musí investovat do jejího vzdělání.
Mileva Maričová.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Mileva chtěla být původně lékařkou, proto také v roce 1894 začala studovat v Curychu medicínu, ale po prvním semestru studium přerušila a přešla na tamní polytechniku studovat učitelství matematiky a fyziky. Mezi jejími spolužáky v ročníku nebyla žádná jiná žena, zato mezi nimi byl o tři roky mladší Albert Eistein. Posléze se do sebe zamilovali. Albert toužil po svatbě, ale Mileva o sňatku s Albertem nebyla přesvědčená. Chtěla se věnovat vědecké práci a být v ní úspěšná. Obávala se, že s dětmi a manželem svého cíle nedosáhne. Nebyla si jistá ani svými city, proto odjela na semestr do Heidelbergu. Po několika týdnech se vrátila, protože ji přesvědčil Albertův zamilovaný dopis.
Pak přišly další problémy. Pro Einsteinovu rodinu byla Mileva nepřijatelná – starší, neatraktivní, kulhavá a malá. Ani v oblasti studia se jí příliš nedařilo. Svoji diplomovou práci o vedení tepla nedokončila a ani při zkouškách z teorie funkcí a astronomie neuspěla. Poté otěhotněla, studium přerušila a odjela do Nového Sadu. V lednu 1902 se jí narodila nemanželská dcera Lieserl, kterou údajně adoptovala Milevina přítelkyně z dětství. Lieserl zůstala rodinným tabu. Mileva nikdy nedostudovala.
V roce 1900 získal Albert Einstein v Curychu učitelský diplom a neúspěšně se ucházel o místo asistenta na téže škole. Další dva roky si velmi těžko hledal zaměstnání, protože neměl švýcarské státní občanství, které si nakonec v roce 1901 koupil. 23. června 1902 nastoupil na místo technického referenta patentového úřadu v Bernu. Stálé místo mu dovolilo se v lednu 1903 oženit s Milevou Maričovou. Zařídili si vlastní byt a dali se do společné práce. Přestože na třech článcích uveřejněných v roce 1905 v Annalen der Physik pracovali společně, je na nich uvedeno pouze jedno jméno. Po tomto úspěchu opustil Albert Einstein patentový úřad a nastoupil na univerzitu v Curychu jako soukromý docent. Díky tomuto postu si rodina mohla dovolit pořídit nový dům. K manželům Milevě a Albertovi přibyl nový člen rodiny, a to syn Hans Albert, který se jim narodil v roce 1904. Už v tuto chvíli se začaly naplňovat Mileviny předsvatební pochybnosti. Rodina a dům ji zaměstnávali natolik, že ji nezbýval volný čas na práci. Cítila, že se stává stále méně potřebnou.
Mileva a Albert Einstein v roce 1912.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Rok po narození druhého syna Eduarda, byl Albert Einstein 6. ledna 1911 jmenován na místo profesora teoretické fyziky na německou univerzitu v Praze a zároveň se stal vedoucím Ústavu teoretické fyziky. Koncem března odjel s manželkou, dvěma syny a tchyní ze Švýcarska do Prahy, kde se pracovních povinností ujal hned první týden v dubnu. Bydleli na Smíchově, v tehdejší Třebízského ulici číslo 125 (dnes Lesnická ulice číslo 7). Mileva si v Praze nezvykla. Město považovala za špinavé, zchátralé, nepřátelské a plné napětí mezi Čechy a rakouskými vládci. V Praze pobývali až do konce července 1912. Mileva udělala vše pro to, aby se vrátili zpět do Švýcarska. S pomocí Marie Curie a Henri Poincarého zařídila Albertovi místo řádného profesora na univerzitě v Curychu.
Krátce po nabídce z Curychu odešel Albert Einstein do Berlína, kde získal na návrh Maxe Plancka členství v Pruské akademii věd. V roce 1914 se stal ředitelem fyzikálního ústavu císaře Viléma. Mileva za čas odjela i s dětmi za manželem. V Berlíně zůstala jen pár měsíců, po vyhlášení války odjela zpět do Švýcarska. V Curychu bydlela i s dětmi v penzionu a bála se o manžela, matku a sourozence v Srbsku. Mileva zůstala sama s dětmi a bez peněz. Aby rodina měla co jíst, museli jí pomáhat přátelé. Peníze zasílané od Alberta její finanční potíže neřešily, protože hodnota marky šla rychle dolů. Prosila Alberta, ať se vrátí z Berlína zpět do Švýcarska. Ten odmítl, i když věděl, že Mileva prodělala infarkt a o děti se starala její přítelkyně, které v dopise napsal, že rozchod s Milevou byl pro něj nutný. V únoru 1919 bylo manželství Alberta a Milevy „pro přirozenou nesnášenlivost“ úředně rozvedeno.
Po celý zbytek života trpěla Mileva pocitem křivdy. Nepomohla ani finanční odměna 180 tisíc švýcarských franků, kterou jí a oběma synům Albert Einstein věnoval. Tuto částku získal jako součást Nobelovy ceny za fyziku v roce 1921. Mileva částku investovala do tří nemovitostí. Dvě ale musela vzápětí zase prodat, protože potřebovala zaplatit dluhy a náklady spojené s léčením mladšího syna. Jeho dětská genialita se v dospělosti přeměnila v těžkou duševní chorobu. Postupně se stal sobě i okolí nebezpečným a musel odejít do ústavu pro choromyslné. První syn Hans Albert v roce 1938 odjel do USA a přednášel v Berkley statistiku.
Hrob Milevy Einsteinové-Maričové na hřbitově Nordheim v Curichu.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Zoltan Csala. Under Creative Commons.
Po odchodu obou synů z domova Mileva vyučovala fyziku na lyceu, pěstovala květiny a kaktusy. Celý zbytek života se cítila zodpovědná za Eduardův osud. Její život se stěsnal mezi její byt a psychiatrickou léčebnu. V květnu 1948 ochrnula na půl těla a na vše rezignovala. Zemřela za tři měsíce, 4. srpna 1948.
Použité zdroje
[1] KRAUS, I. Mileva Maričová–Einsteinová. Československý časopis pro fyziku, 2005, č. 3, svazek 55, 271–274. ISSN 0009–0700.
[2] KRAUS, I. Příběhy učených žen: životní osudy žen, které významně ovlivnily vývoj exaktních věd, především fyziky, matematiky a chemie. 1. vyd. Praha: Prometheus, 2005, 166 s. ISBN 80-719-6308-9.
[3] EUROPEAN COMMISSION, Directorate-General for Research a [forew. Janez POTOČNIK]. Women in science. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2009. ISBN 978-927-9114-861.
