italská matematička
Elena Lucrezia Cornaro Piscopia se narodila 5. června 1646 v Palazzo Loredan v Benátkách. Byla třetím dítětem Giovanniho Battisty Cornaro-Piscopii a jeho manželky Zanetty Boni. Její matka pocházela z nižších společenských vrstev a za Giovanniho nebyla vdaná, později s ním měla další čtyři děti. Giovanni Battista byl prokurátorem svatého Marka, vysokého úřadu v Benátské republice. Rodina Cornaro tak patřila k váženým občanům a jejich dům byl hlavním centrem benátské renesance. Otec brzy rozpoznal talent své dcery, a proto ji od sedmi let zajistil soukromé učitele latiny, řečtiny, hebrejštiny, španělštiny, francouzštiny, arabštiny, gramatiky a hudby. Díky tomu ji současníci nazývali oraculum septilingue. Kromě toho všeho hrála dobře na harfu, klavichord, housle a cembalo, komponovala a psala básně. Měla hluboké znalosti z matematiky a astronomie. Na přání rodiny už v jedenácti letech složila slib čistoty a v devatenácti letech převzala hlavní životní zásady řádu Benediktinek. Celý život se jimi řídila, ale do řádu nikdy nevstoupila.
V roce 1669 přeložila ze španělštiny do italštiny spis Colloquio di Cristo nostro redentore all'anima devota od kartuziánského mnicha Giovanni Laspergio. To ji proslavilo, stala se členkou mnoha učených společností a v roce 1670 prezidentkou benátské Accademia dei Pacifici.
Otec ji přemluvil, aby v šestadvaceti letech, tedy v roce 1672, odešla studovat na třetí nejstarší italskou univerzitu do Padovy. Jeho snem bylo mít z dcery doktorku teologie. To se ale ukázalo jako nemožné. Automaticky by totiž s doktorátem teologie mohla kázat a to bylo pro ženu nepřípustné. Církev a univerzita tedy ještě nebyla na takovou hodnost u ženy připravená. Eleně Cornaro Piscopii bylo proto doporučeno, aby si požádala o doktorát z filozofie. Na její doktorskou zkoušku 25. června 1678 prý přišlo tolik lidí, že musela být přeložená z univerzitní posluchárny do padovské katedrály Blahoslavené Panny. Přítomné byli orgány univerzity, profesoři všech fakult, studenti, a většina z benátských senátorů spolu s mnoha pozvanými hosty z univerzit v Bologni, Perugii, Římě a Neapoli. Její vystoupení prý bylo skvělé a přesvědčivé, účastníci žasli nad jejími znalostmi i přednesem. Mluvila hodinu v klasické latině, vysvětlila složité náhodně vybrané pasáže z děl Aristotela. Když skončila a ustal potlesk, tak ji profesor Rinaldini udělil doktorské insignie, na hlavu jí položil vavřínový věnec, na prst jí navlékl doktorský prsten a přes ramena přehodil hermelínový plášť. Elena Cornaro Piscopia se stala první ženou, které byl na univerzitě v Padově a i v celé Evropě udělen titul doktora filozofie. Tento ojedinělý úspěch jí vysloužil respekt a obdiv po celé Evropě. Jako studentka mohla přednášet na univerzitě. Jako dokotorka filozofie a hlavně žena, to měla zakázané, i přesto, že o její lekce matematiky a fyziky měli zájem učenci nejen z Itálie. Piscopia se stala členem různých akademií a společností v celé Evropě a byla pravidelně navštěvována zahraničními učenci.
Úvodní list knihy Helenae Lucretiae (quae et Scholastica) Corneliae Piscopiae … Opera quae quidem haberi portuerunt.
Zdroj: books.google.cz.
Ke konci života Elena pomáhala chudým. 26. července 1685 v pouhých třiceti osmi letech zemřela na tuberkulózu. Byla pohřbena v kostele Santa Giustina v Padově. Po Elenině smrti byla v areálu univerzity postavena její socha a univerzita vydala na její počest medaili. Krátce po smrti Eleny, v roce 1688, vyšly v Parmě všechny její poznámky, překlady a zbožná pojednání v třísvazkovém díle Helenae Lucretiae (quae et Scholastica) Corneliae Piscopiae ... Opera quae quidem haberi potuerunt.
Použité zdroje
[1] KRAUS, I. Příběhy učených žen: životní osudy žen, které významně ovlivnily vývoj exaktních věd, především fyziky, matematiky a chemie. 1. vyd. Praha: Prometheus, 2005, 166 s. ISBN 80-719-6308-9.
[2] EUROPEAN COMMISSION, Directorate-General for Research a [forew. Janez POTOČNIK]. Women in science. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2009. ISBN 978-927-9114-861.