český lesní úředník, vynálezce lodního šroubu
Josef Ressel se narodil v Chrudimi v rodině c. k. mýtného, výběrčího kolkovného a finančního dozorce v jedné osobě. Jeho otec Antonín Heřman byl sice německé národnosti, ale matka Anna Marie byla Češka, a protože německy moc neuměla, mluvilo se v Resslově rodině česky. Malý Josef chodil v Chrudimi do české školy, trojtřídky. A jelikož byl nadaný a dobře se učil, poslali ho rodiče k příbuzným do rakouského Lince, kde navštěvoval gymnázium. Brzy vynikal nad svými spolužáky. Proto ho učitelé vřele doporučili na dělostřeleckou školu v Českých Budějovicích, kam byl roku 1809 přijat. Byl tělesně slabý, do vojenské služby ho nepřijali, a proto roku 1812 odešel na vídeňskou univerzitu. Zde studoval dva roky medicínu, mechaniku, fyziku, chemii, kupecké počty, účetnictví, zemědělství a veterinářství. V roce 1814 mu přišel dopis od rodičů, ve kterém ho vyzývali k návratu domů, protože je války připravily o vše. Téměř už studia vzdal, ale na radu královského komorníka nakreslil nádhernou miniaturu zobrazující porážku Napoleona Bonaparte spojenými vojsky rakouskými, ruskými a německými. Královský komorník mu vyprosil slyšení u samotného císaře Františka I. a ten mu přislíbil soukromé roční stipendium na lesnické akademii v rakouském Mariabrunnu. Ve zkráceném termínu školu úspěšně absolvoval. Do prvního pracovního místa nastoupil 16. března 1817 jako obvodní lesní v Pletarjachu (v dnešním Slovinsku). Roku 1821 se stal lesmistrem v přímořském městě Terstu. V tomto roce se také oženil s Chorvatkou pocházející z Bakaru u Rieky. Po její smrti se oženil ještě jednou, a to se Slovinkou z Lublaně.
Josef Ressel.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: R. R. Marina. Public domain.
Nápad pohonu lodní vrtulí ve tvaru Archimédovy spirály se zrodil nejen v Resslově hlavě. V roce 1804 prováděl v Americe pokusy s modelem lodi John Stevens, ale považoval je spíše za hračku. Tvrdil, že se loď nedá ovládat, jestliže hnací síla působí na zádi. Josef Ressel se začal podobnou myšlenkou zabývat už v devatenácti letech. Nejprve zamýšlel použít větrný šroub k pohonu balonů a vzducholodí. Ale už 1. května 1812 zakreslil na papír první návrh lodního šroubu.
První Resslův nákres lodního šroubu.
Zdroj: KLIKA, J. Mužové práce. Prokop Diviš. Jiří Stephenson. Josef Božek. Josef Ressel. František Adam Petřina. Praha, 1907.
V roce 1825 pokračoval v návrhu a různých experimentech se svým lodním šroubem. Nejprve se při pokusech s drobnými modely přesvědčil, že jeho řešení je správné, a pak začal shánět nejen prostředky, ale i majitele větší lodi. Příležitost se naskytla roku 1826 na jedné šestitunové bárce, kde poháněli šroub o průměru 475 mm dva muži silou svých paží. Člun se hladce rozjel a bez problémů předjel ostatní lodě. Pokus se vydařil, přesto nikdo z Terstu nechtěl investovat do nového vynálezu. Dokonce se mu posmívali, že chce moře navrtávat šroubem. 28. listopadu 1826 zaslal žádost o patent i s příslušným poplatkem. Původně umístil šroub na záď lodi. To se ale obecně nelíbilo, a tak ho v žádosti o patent umístil na příď. Pokusy ho ale přesvědčily o správnosti jeho původní myšlenky. V únoru 1827 mu byl patent na dva roky přiznán.
Po několikaletém hledání finančního partnera se Resslovi v roce 1828 podařilo dohodnout s bohatým obchodníkem Ottaviem Fontanou, který provozoval lodní dopravu mezi Monfalconem a Istrií. Slíbil, že zaplatí stavbu lodi, na níž se lodní šroub vyzkouší. Mezi tím už končila doba platnosti patentu. Na Resslovu žádost byla prodloužena na dalších 13 let. Loď Civetta byla v březnu dokončena, bohužel zatím bez parního stroje, jehož výroba se zdržela. Oběma obchodním partnerům nezbylo než zakázku upomínat, ale ani to nepomohlo. Proto Ressel odjel do Paříže, kde na radu jistého obchodníka začal vyjednávat s třemi Francouzi. Sám na výrobu nového parního stroje dohlížel, a tak už v dubnu na řece Seině vyplula bezpečná a rychlá loď poháněná lodním šroubem. Ressel byl při těchto jednáních příliš důvěřivý a v obchodních záležitostech se mnoho nevyznal. Obchodními partnery se nechal umluvit a prozradil jim celou podstatu svého vynálezu ještě dřív, než s nimi uzavřel smlouvu. Záhy se ve Francii a Anglii "vyrojila" celá řada falešných "vynálezců", kteří si Resslův vynález přisvojili, vydávali ho za svůj vlastní nápad a spor o prvenství se pak vlekl dlouhá desetiletí.
Po pařížském nezdaru se Ressel vrátil v květnu domů. V červenci 1829 přišel dlouho očekávaný parní stroj a po nutných zkouškách byl dne 4. srpna osazen na lodi Civetta. Civetta byl 21 m dlouhý parník o nosnosti 33 tun, vybavený dvouválcovým vahadlovým parním strojem, který poháněl Resslův lodní. Jisté srpnové ráno vyplula loď z terstského přístavu na veřejnou zkoušku. S plavbou byli zpočátku všichni nadmíru spokojeni, protože byla plynulá a rychlejší než na jiných plavidlech. Bohužel měděné potrubí parního stroje letované cínem prasklo a tato malá závada byla příčinou toho, že policie další plavby zakázala. Fontana nezaplatil příslušný poplatek, a tak v roce 1831 byl zrušen i Resslův patent.
Tento neúspěch způsobil, že Ressel pracoval už jen v soukromí. Vynalezl provazový lis na víno a olej, parní vyluhování barviv a tříslovin, kuličkové ložisko bez mazání, lisovací válec na výrobu drobného kovového zboží, loď, která může jet vlastní silou proti proudu řeky, parní mlýn na mletí obilí, hydraulický parní stroj s použitím vody a rtuti, silniční lokomotivu s parním pohonem a mechanizmus k pohonu parních lodí podle principu rybího ocasu. Kromě toho vynalezl tyto nepatentované vynálezy: pneumatická potrubní pošta, návrh mechanizmu divadelního jeviště, způsob získávání kuchyňské soli odpařováním, různé typy jednoúčelových parních strojů, nová konstrukce pluhu, přenosný optický polní telegraf pro rakouskou armádu, pneumatický přístroj k dopravě nerostů a osob z dolů, nový dvoukolový kabriolet, chemický prostředek k dlouhodobému konzervování dřeva pro stavbu lodí, přístroj k určování jakosti dřeva, přenosný mandl na prádlo, kapalinový kompas, nový způsob výroby mýdla, moderní pokojový korzet apod. Resslovy soukromé aktivity se nelíbily jeho představeným. Přesouvali ho z místa na místo, vyhrožovali mu, že ho pošlou do výslužby. Není divu, že s dalším vynalézáním přestal. Skličovalo ho, že jeho velký vynález je už od roku 1840 úspěšně používán v Anglii a Irsku. Roku 1846 se dozvěděl, že za vynálezce lodního šroubu byl prohlášen Francouz Piere L. F. Sauvage.
V září 1852 se dočetl, že anglická admiralita vypsala cenu 20 000 liber pro toho, kdo dokáže, že je prvním vynálezcem lodního šroubu. Neváhal a všechny nákresy, dokumenty a úřední listiny poslal do Londýna. Rozhodnutí anglické admirality se nedočkal. Na služební cestě, když byl ubytován v hostinci v Lublani, zemřel na tyfus. Pohřben je na lublaňském hřbitově Navje. V roce 1934 byla ustanovena komise pro zkoumání Resslovy priority s tímto závěrem: “Prvenství vynálezu lodního šroubu nelze přiřknout nikomu ze známých pracovníků na tomto poli, protože v daném případě šlo o problém využití známé Archimedovy spirály k pohonu lodí, na jehož řešení pracovala svými návrhy, neb i praktickými zkouškami v různých obměnách řada pracovníků, a to již v dobách dávno před Resslem. Prioritu praktického použití Archimédovy spirály pro pohon lodí, tj. její úpravou v nejvhodnějším místě v lodním tělese mezi vaznicí a kormidlem lze pro Ressla obhájit jen pro teritorium Evropy, počítajíc v tom i Anglii. Naproti tomu v Americe vykonal již roku 1804, tedy 25 let před Resslem, John Stevens zdařilé praktické pokusy s lodicí opatřenou lodním šroubem. Na základě dosud známých pramenů můžeme tvrdit, že Josef Ressel se zasloužil o praktické použití Archimédova šroubu a ten i o rozvoj lodní dopravy v Evropě na prvním místě před jinými evropskými pracovníky, kterým je v jejich rodných zemích přiznávána na tomto poli priorita.“ [2]
Použité zdroje
[1] BERNARDOVÁ, K. Josef Ressel. Přemožitelé času 6.
[2] JÁCHIM, F. Podíl Josefa Ressla na rozvoji lodní dopravy. Matematika a fyzika ve škole, leden 1987, roč. 17, č.5, s. 356–357.
[3] KLIKA, J. Mužové práce. Prokop Diviš. Jiří Stephenson. Josef Božek. Josef Ressel. František Adam Petřina. Praha, 1907.
[4] KRAUS, I. Dějiny technických věd a vynálezů v českých zemích. 1. vydání. Praha: Academia, 2004. ISBN 80–200–1196–X.
