anglický fyzik
John William Strutt se narodil v Langford Grove, v anglickém hrabství Essex. V deseti letech nastoupil na Eton, ale pro své špatné zdraví tu zůstal jen rok, pak pokračoval na Harrow a školní docházku dokončil v Torquay. Už tehdy se projevilo jeho matematické nadání. V devatenácti letech se zapsal na Trinity College v Cambridgi a studium dokončil za čtyři roky jako nejlepší student matematiky odměněný Smithovou cenou. Po ukončení studia zůstal na univerzitě. V roce 1871 se oženil s Evelyn Balfourovou a odstěhoval se do rodinného sídla v Terling Place. Několik pokojů a později celé křídlo upravil na laboratoř, fotokomoru a speciální začerněnou místnost pro optické pokusy. V roce 1873 se stal členem Royal Society a zdědil po svém otci šlechtický titul a od té doby je znám pod jménem lord Rayleigh. O šest let později převzal místo profesora po Jamesi Maxwellovi a stal se ředitelem Cavendishovy laboratoře. Mezi novinky, které zavedl, patřilo otevření laboratoře i pro ženy. V roce 1908 se na šest let stal rektorem univerzity.
John Strutt, lord Rayleigh.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Lord Rayleigh se zabýval klasikou fyzikou – akustikou, optikou a elektřinou, byl velmi dobrým experimentátorem. Zajímal se především o vlnění všech druhů. Navázal na Jozefa Petzvala a zdokonalil teorii dírkové komory. V roce 1878 vydal Teorie zvuku, jejíž velkou část napsal na ozdravném pobytu v Egyptě při plavbě na lodi po Nilu bez přístupu k odborné literatuře. Pro elektromagnetické vlnění odvodil rovnici, podle které intenzita rozptýleného světla je nepřímo úměrná čtvrté mocnině vlnové délky. Tím se potvrdil předpoklad Johna Tyndalla, že modrou barvu oblohy způsobuje rozptyl světla na malých částečkách prachu v atmosféře. Zabýval se zářením absolutně černého tělesa – odvodil rovnici pro záření absolutně černého tělesa v závislosti na vlnové délce. K tématu se během dalších let ještě několikrát vrátil a dokázal, že za rozptyl jsou odpovědné samotné molekuly vzduchu, odvodil závislost intenzity a polarizace na vlnové délce, úhlu dopadu záření a indexu lomu rozptylujících částic.
Jeho nejznámější objev patří spíš do chemie. Začátkem 80. let Rayleigha zaujala hypotéza, že atomové hmotnosti prvků musí být celým číslem. Za předpokladu, že atomová hmotnost vodíku je 1, pak atomová hmotnost kyslíku má být 16 a dusíku 14. Chtěl zjistit, zda naměřené odchylky od těchto hodnot mají reálnou příčinu nebo zda jde o experimentální chybu. Začal měřit vzájemné váhové poměry kyslíku a vodíku. Při měření hmotnosti plynů se Rayleigh setkal s neobvyklým jevem. U kyslíku naměřil vždy stejnou hmotnost, nezávisle na způsobu. Jinak tomu bylo u dusíku. Dusík ze vzduchu vykazoval o něco vyšší hmotnost než dusík uvolněný při chemické reakci. Předpokládal, že příčinou je znečištění, ale žádné se mu nepodařilo prokázat. Záhadu zveřejnil v časopise Nature. V roce 1894 objevil ve spektru plynu novou čáru. Objevil Rayleigh nový prvek – argon. Svůj objev oznámili 13. srpna 1894 na zasedání British Association for the Advancement of Science v Oxfordu. Ozvaly se kritické hlasy, především od Johna Dewara. Po zkapalnění nově objeveného plynu už v lednu 1895 mohl Rayleigh na slavnostním zasedání Royal Institution prezentovat výsledky výzkumu, které provedl společně s Willliamem Ramsayem. Objev nového prvku přinesl oběma velkou popularitu. Za tento objev dostali oba v roce 1904 Nobelovu cenu: Rayleigh za fyziku a Ramsay za chemii. Rayleigh finanční odměnu věnoval Cambridgeské univerzitě na rozšíření Cavendishovy laboratoře a pro univerzitní knihovnu. Ke konci života se podílel na vydání svých prací v Cambridge University Press. V pěti svazcích vyšlo 446 jeho prací.
Začátkem roku 1919 se prudce zhoršil zdravotní stav lorda Rayleigha a 30. června zemřel v nedožitých 77 letech.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Použité zdroje
[1] BOREC, T. Dobrý den, pane Ampére. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. ISBN 14–031–81.
[2] KUCHARSKI, M. John William Strutt, lord Rayleigh – poslední koryfej klasické fyziky. Československý časopis pro fyziku, 2002, č. 1, svazek 52, s. 39–49. ISSN 0009–0700.
[3] SODOMKA, L. Kronika Nobelových cen. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2004. ISBN 80–242–1058–4.
[4] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1. vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80–85600–47–1.
