německý fyzik
James Franck se narodil v zámožné židovské rodině v Hamburku. Na univerzitě v Heidelbergu vystudoval chemii a na univerzitě v Berlíně fyziku. Tam taky studium ukončil doktorátem. Až do konce první světové války tu působil jako profesor fyziky. Během první světové války sloužil jako dobrovolník v německé armádě. V roce 1917 byl vážně poraněný při plynovém útoku a byl pak vyznamenaný Železným křížem 1. třídy.
V roce 1921 se stal profesorem experimentální fyziky a ředitelem fyzikálního ústavu na univerzitě v Göttingen. Po nástupu fašismu musel z Německa odejít do USA, kde od roku 1935 působil na univerzitě v Baltimoru a v Chicagu.
James Franck se zabýval atomovými a molekulárními procesy, které souvisely s vyzařováním plynů a par a s ionizací molekul různých plynů. V roce 1914 společně s Gustavem Hertzem při studiu ionizace par rtuti při srážkách s elektrony experimentálně potvrdil hypotézu o diskrétních stavech atomu a ve stejné době se zasloužil o objasnění všech druhotných reakcí, které doprovázejí fotochemické reakce.
Společně se svými studenty použil kvantovou mechaniku na objasnění vztahů mezi vnitromolekulovými silami ve dvouatomových i mnohoatomových molekulách a spektry těchto molekul a vytvořil základy spektrální metody zkoumání chemických sil. Tyto jeho závěry potvrdila pozdější rozsáhlá experimentální měření.
James Franck na pohovce mezi Nielsem Bohrem (vlevo), Albertem Einsteinem s Isidorem Rabim. Foto z roku 1954.
Zdroj: commons.wikimedia. Public domain.
Za experimentální práce a objev zákonů ovládajících dopad elektronu na atom byl spoleně s Hertzem odměněn Nobelovou cenou za fyziku. V roce 1945 stál v čele komise sedmi badatelů, která v memorandu adresovaném ministru války USA, nedoporučovala použití atomové bomby proti Japonsku.
Použité zdroje
[1] SODOMKA, L. Kronika Nobelových cen. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2004. ISBN 80–242–1058–4.
[2] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1. vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80–85600–47–1.
