ruský konstruktér kosmické a letecké techniky
Sergej Pavlovič Koroljov se narodil v Žitomiru na západní Ukrajině. Jeho otec byl slaboch a tyran, a tak není divu, že se jeho máma brzy odstěhovala do Něžina ke svému otci, svobodnému kozákovi. Zde se malý Sergej setkal s vymoženostmi moderní doby – biografem, jízdním kolem, fotoaparátem a letadlem.
Sergej Koroljov.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Letadla a létání
Letadla a létání se staly jeho celoživotní vášní. Jako malý si tajně sestrojil křídla, pomocí kterých chtěl přeletět dědovu chalupu. Plán byl ale vyzrazen a historický let se neuskutečnil. Později se jeho máma podruhé vdala za elektroinženýra Belanina a odstěhovala se do Oděsy. V oděském přístavu kotvilo několik hydroplánů. Malý Sergej v přístavu pomáhal a za odměnu ho piloti brali do letadla. Sergej Koroljov se sice nejdříve vyučil zedníkem–pokrývačem, ale brzy získal licenci na řízení bezmotorových letounů.
Sergerj Koroljov v roce 1912.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
V roce 1924 začal Sergej Koroljov studovat letectví na Polytechnickém institutu v Kyjevě a v roce 1926 pak pokračoval ve studiu na Fakultě mechaniky Baumanovy vysoké školy technické v Moskvě. Na živobytí si ale musel tvrdě vydělávat, pracoval jako zedník, statista u filmu nebo kamelot. Během studia se intenzivně věnoval konstrukci kluzáků.
Sergej Koroljov v kokpitu kluzáku Koktebel.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Na konci roku 1930 obhájil u Andreje N. Tupoleva školní práci, která byla věnována návrhu lehkého letounu SK-4. Vzhledem k zajímavosti návrhu byl letoun postaven. V roce 1931 vyzkoušen, ale jeho motor se stále zahlcoval. Navíc při jednom startu motor vysadil a stroj se zřítil na střechu letištního hangáru. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale stroj byl na odpis. Již v únoru příštího roku byl Sergej Koroljov promován přímo na leteckého inženýra.
Rakety a kosmický program
Po ukončení studia začal Koroljov v roce 1927 pracovat v leteckém průmyslu. Byl jedním ze zakladatelů Skupiny pro výzkum reaktivního pohybu – GIRD v Moskvě, kterou vedl v letech 1931 až 1933. Pak byl jedním z vedoucích odborníků institutu RNII (Reaktivní výzkumný ústav), který vznikl sloučením GIRD a GDL (Laboratoř pro výzkum dynamiky plynů, Leningrad).
V čase Stalinových předválečných čistek byl 27. června 1934 zatčen pro zpronevěru, nespravedlivě odsouzen k deseti letům těžkých prací a poslán do jednoho z nejdrsnějších táborů v Kolymě na Sibiři. Po začátku 2. světové války byl Stalin donucen některé rozsudky zrušit (potřeboval vyvíjet nové zbraně). Proto v roce 1941 změnil původní Koroljovův rozsudek na domácí vězení v Moskvě. Kromě laboratoří a domova se nesměl Koroljov nikde a s nikým stýkat. I přes tyto podmínky raketový výzkum pokračoval velmi rychle. Teprve na konci války byl Koroljov propuštěn z domácího vězení a rehabilitován.
Sergej Koroljov v roce 1940.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
V roce 1956 už byl Koroljov jedním z nejmocnějších mužů SSSR. Stál v čele mohutného komplexu, který sloužil vývoji a výrobě balistických a kosmických raket. Koroljov je mimo jiné autorem rakety R7, která jako první byla schopna donést nukleární bombu do USA. Její modifikovaná verze pak sloužila jako doprava na oběžnou dráhu (pomocí ní byla vypuštěna první družice Sputnik 1). Osobně řídil let Jurije Gagarina 12. dubna 1961. Ovšem jeho jméno nebylo nikde uvedeno. I při oslavách na Rudém náměstí zůstal v davu.
Koroljov zemřel 14. ledna 1966 v Moskvě dva dny po svých 59. narozeninách na komplikace při operaci. Ale teprve po jeho smrti se svět dozvěděl jeho jméno a poprvé uviděl jeho portrét. Do té doby jej všichni znali jen pod jménem „Hlavní konstruktér“ (občas Sověti používali pseudonym prof. K. Sergejev). Sovětská vláda dokonce ani neodpověděla na dopis z Výboru pro udělování Nobelovy ceny, aby zachovala jeho utajení. Jeho nečekaná smrt znamenala velkou ránu a komplikace pro sovětskou kosmonautiku, protože ho nikdo nedokázal plnohodnotně nahradit.
Použité zdroje
[1] PŘIBYL, T. Rudé hvězdy ve vesmíru. Praha: Nakladatelství Paráda, 1997. ISBN 80-902352-1-2.
[2] ŘEZÁČ, T. Sergej Pavlovič Koroljov. Přemožitelé času 2.
