Vývoj léků
Vývoj léků
Zakladatelem farmaceutické chemie byl Paracelsus (Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, 1493 – 1541), který uznával, že nemoci zvířat a jejich léčba mají analogii v léčení lidí. Alchymie pro něj byla věda o hledání léků, oddělování nečistých látek od čistých a nalézání užitečných vlastností látek. Popsal příznaky různých nemocí, které se snažil léčit pomocí minerálů; poukázal na účinnost vnitřně podávané rtuti; prosazoval, že takzvanou nemoc horníků způsobuje vdechování výparů kovů a není trestem nazlobených duchů hory; zinková mast uváděná v jeho receptáři měla ošetřovat kůži.
Paracelsus. Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
V 18. století byla objevena řada léčivých látek, které se používají dodnes. Z náprstníku červeného (Digitalis purpurea) extrahoval William Withering v roce 1785 látku digoxin, která zlepšuje funkci srdce a snižuje jeho namáhání. Friedrich Sertürner v roce 1804 izoloval z opia morfin. Pierre-Joseph Pelletier a Joseph-Bienaimé Caventou izolovali v roce 1818 ze semen kulčiby dávivé (Strychnos nux vomica) strychnin a v roce 1820 z kůry chinovníku lékařského (Cinchona officinalis) a chinovníku pýřitého (Cinchona pubescens) chinin. Důležitou součástí léčiv jsou i očkovací látky. První byla v roce 1796 objevena očkovací látka proti pravým neštovicím, kterou objevil anglický lékař Edward Jenner. 14. května 1796 naočkoval osmiletému chlapci vir kravských neštovic, který má podstatně méně závažný průběh infekce. Dne 8. května 1980 byly pravé neštovice Státní zdravotnickou organizací prohlášeny za vymýcené.
Aby chemická látka mohla být považována za lék, musí splňovat pravidlo pěti S: látka musí být podána ve správné dávce a správné formě správnému pacientovi ve správný čas a na správnou chorobu. Jinak se lék stává nebezpečnou chemikálií.
Vznik nového léku začíná v laboratoři, kde velké vědecké týmy testují účinné látky. Hledají takové sloučeniny, které se v lidském těle navážou na příslušné receptory a spustí tak léčebný proces. Práce je to zdlouhavá. Vědci odhadují, že sloučenin s potenciálem stát se lékem existuje 1060. Pokud se takovou látku podaří identifikovat, postupuje do fáze preklinických testů, při kterých se zjišťuje chování látky ve skutečných tkáních. Nejprve se látka testuje in vitro (ve zkumavce) – aplikuje se na izolované zvířecí orgány. Další fází je testování in vivo (na zvířatech). Zacházení s laboratorními zvířaty podléhá přísným předpisům, které jim zaručují důstojné zacházení a minimálně nezbytné použití. Zatím není možné tuto fázi nahradit jiným postupem. Třetím krokem jsou klinické testy prováděné na lidech. Toto testování už povoluje Státní ústav pro kontrolu léčiv. Fáze klinického hodnocení probíhají ve čtyřech etapách: do 1. fáze je zapojeno 20 – 80 jedinců, u kterých se sledují především nežádoucí účinky, 2. fáze má již 60 – 600 účastníků a sleduje se účinnost i nežádoucí účinky, 3. fáze se provádí na velkém počtu pacientů (až 5 000) a sleduje se účinnost a bezpečnost nového léku, 4. fáze se provádí u několika tisíc pacientů, je charakterizovaná sběrem dat z terénní praxe a vyhodnocuje vzácné nežádoucí účinky. Teprve teď, po několika letech (proces trvá třeba i 12 a více let), si může farmaceutická firma podat žádost ke Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv.
Nejkontroverznější částí výroby léků je jejich testování na zvířatech. Evidenci pokusných zvířat vede v České republice Ministerstvo zemědělství. Podle statistik se u nás používá ročně 300 – 400 tisíc zvířat. Jsou to nejen potkani, ale také psi, kočky, morčata, králíci, lidoopi apod. Do budoucna se snad částečně bez pomoci zvířat obejdeme. Vědci vyvíjejí umělá játra. Právě játra jsou na působení cizorodých látek citlivá a produkují řadu enzymů. Díky reakci jaterních enzymů mohou lékaři předem odhalit možné vedlejší účinky léků, aniž by to stálo život jediného zvířete.
