německý vědec, filozof a diplomat
„Číslo objasňuje hloubku složení světa.“
Gottfried Wilhelm Leibniz se narodil v Lipsku. Jeho táta byl universitní profesor, ale když bylo Gottfriedovi necelých šest let, tak zemřel. Malý Gottfried měl velké nadání. Už ve čtyřech letech uměl číst, ve dvanácti uměl výborně latinsky a začal se učit řecky, v patnácti začal studoval filozofii a práva na univerzitě v Lipsku, a pak v Jeně. Zajímal se o teologii a matematiku. Na promoci musel čekat až do roku 1666, protože ho v Lipsku odmítli jako moc mladého.
Gottfried Leibniz.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Christoph Bernhard Francke, 1700. Public domain.
Mechanická kalkulačka
Doktorát Leibnizovi udělila univerzita v Altdorfu u Nürnbergu. Jeho spis o reformě právnictví zaujal kurfüsta z Mainzu, barona Boineburga, a ten mu nabídl místo právníka. V roce 1672 odjel Leibniz na krátkou dobu do Paříže, kde se seznámil se slavným nizozemským matematikem a fyzikem Christianem Huygensem.
Během pobytu v Paříži často studoval spisy v místních knihovnách. Jednou objevil poznámky k sestrojení počítacího stroje, který vynalezl Blaise Pascal. Podle Pascalových poznámek sestrojil výpočetní mechanický stroj na principu otáčivého válce, který pomocí soustavy zubů na svém obvodu přesouval ve správném okamžiku páky z pozice jednotek na desítky, z desítek na stovky atd. Stroj dokončil v roce 1673 a jeho cena se vyšplhala na závratných 24 000 tolarů. Uměl ale sčítat, odečítat, násobit, dělit a počítat třetí odmocniny.
Replika Leibnizova počítacího stroje.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
V roce 1673 se Leibniz vydal do Londýna, aby v Royal Society předvedl svůj počítací stroj. Po rozhovoru s Robertem Boylem a pro své znalosti byl jmenován členem Royal Society. Po dvouměsíčním pobytu v Londýně se vrátil do Paříže, kde zůstal další tři roky. S Royal Society a jejími členy byl ale stále v písemném kontaktu.
Objevy z matematiky
Významným Leibnizovým objevem jsou nekonečné řady. Ještě za svého pařížského pobytu objevil, že kdybychom sečetli nekonečnou řadu
a výsledek bychom násobili čtyřmi, dostali bychom Ludolfovo číslo. Leibniz také položil základ k teorii determinantů, přesněji řečeno byl jedním z objevitelů zvláštního matematického výrazu, který později přispěl ke vzniku jednoduchého algoritmu pro řešení soustav rovnic o několika neznámých.
Leibniz se také zabýval otázkou sestrojení tečen k daným křivkám. Tady si uvědomil, že tečna je jakýsi mezní případ sečny, když se totiž její dva sousední průsečíky s křivkou k sobě stále více a více přibližují, až je jejich vzdálenost nekonečně malá. Z této představy pak vybudoval algoritmus, který téměř mechanicky, pouze na základě několika málo jednoduchých vzorců, dovoluje vypočítat směr tečny v libovolném místě křivky. Vznikla nová početní operace, které dnes říkáme derivace. Je základní operací infinitezimálního počtu.
Tehdy také Leibniz zjistil, že existuje postup přesně opačný k derivacím a že je vhodný pro výpočet obsahů obrazců jakkoli křivých. Tato operace byla nazvaná integrování. Koncem svého pobytu v Paříži měl již téměř propracovaný diferenciální počet, ale zatím ho sdělil jen nejužšímu kruhu v Londýně a Paříži. V roce 1682 byl založen časopis Acta Eruditorum, kde Leibniz postupně publikoval svoje práce o infinitezimálním počtu.
V roce Leibniz 1676 přijal pozvání na dvůr vévody Johanna Friedricha z Hannoveru, s nímž si už delší dobu psal. Cestu zvolil přes Holandsko a Anglii. Během týdenního pobytu v Londýně nahlédl do Newtonových spisů, které obsahovaly také základy diferenciální počtu.
Po vzoru Académie des Sciences prosadil v roce 1700 založení obdobné vědecké společnosti v Berlíně a stal se jejím prezidentem. Zemřel v 70ti letech sám a opuštěný. Truchlil nad ním pouze jeho sekretář. Až za 50 let byl jeho hrob v Hannoverském chrámu vhodně označen.
Zdroj: en.academic.ru. Public domain.
Použité zdroje
[1] LENARD, P. Velcí přírodozpytci. Přeložil F. X. Lánský. 2. české vydání. Praha: Vydavatelstvo Družstevní práce, 1943.
[2] RICHTEREK, L. Filozofické problémy přírodních věd. Univerzita Palackého: Olomouc, 2008. ISBN 978–80–244–2009–7.
[3] Historie elektřiny a magnetismu. Konstrukční elektronika A Radio, 2002, č. 6. ISSN 1211–3557.
[4] Encyklopedická edice, listy, fyzici. ISBN 80–860–44–05–X.
