15. července 1943
irská astronomka

Susan Jocelyn Bell se narodila 15. července 1943 v Belfastu. Své dětství prožila v irském Lurganu, kde navštěvovala stejně jako ostatní dívky Lurgan College. Škola byla zaměřená spíše na vaření a šití než na vědu. Jocelyn neuspěla ve zkoušce 11+, proto ji rodiče poslali do dívčí internátní školy Mount School v Yorku. Zde na ni zapůsobil její učitel fyziky pan Tillott. V blízkém Armaghu se její otec podílel jako architekt na konstrukci planetária. Malá Jocelyn se brzy začala zajímat o astronomické knihy a do planetária chodila ukojit svoji zvídavost. Zde poprvé pozorovala dalekohledem noční oblohu. Studovala nejprve na univerzitě v Glasgow fyziku s titulem Bachelor of Science z roku 1965.


Jocelyn Bell Burnell v roce 2012.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Vedle univerzity v Glasgow, později Jocelyn nastoupila na univerzitu v Cambridge, kde se vedoucím její disertační práce stal astronom Anthony Hewish, odborník v oblasti konstrukce protiradarových zařízení. Celý první rok tu pomáhala budovat na ploše osmnácti tisíc čtverečních metrů radioteleskop. V této době mnohem víc pracovala fyzicky než s fyzikou. V červenci 1967 byl speciální anténní systém hotový a uvedený do provozu. Skládal se z více než 1000 kůlů a 2000 dipólů  mezi nimi, které byly propojeny téměř 200 km kabelů a drátů. Jednou za čtyři dny se pomocí této anténní soustavy prohlédla celá obloha od -10° do +50° deklinace. Čtyři tříperové zapisovače produkovaly denně 30 m papírových rolí se záznamy fluktuací rádiového šumu. Úkolem Jocelyn bylo ručně analyzovat rádiové signály zachycené radioteleskopem. Jocelyn nejprve vyřadila ty zdroje, které byly lidského původu (kosmické a televizní družice apod.). Už 6. srpna 1967 si Jocelyn Bell všimla slabého rádiového zdroje v souhvězdí Lišky, který vysílal své signály s obrovskou přesností. Nemohl tedy být kvazarem. Hewish a jeho kolegové se nejprve přikláněli k pozemskému původu zdroje záření, ale když se zjistilo, že signál přichází ze stále stejného místa a se stejnou frekvencí, začali objekt nazývat žertovně malým zeleným mužíčkem (Little green man – LGM), který se chce s mladou vědkyní seznámit. Během dalšího ani ne půl roku objevila Jocelyn další tři pulzující rádiové zdroje.

Výsledky své práce publikovala společně s celou pětičlennou vědeckou skupinou v únoru 1968 v článku Observation of a Rapidly Pulsating Radio Source v prestižním časopisu Nature. I když to byl zajímavý objev, nesklidil by tolik zájmu, kdyby se o něj nepostarali novináři. Hewish se totiž zmínil o původně žertovném spojení s mimozemskou civilizací.

V této době Jocelyn pomalu dopisovala svou disertační práci, která se zabývala studiem meziplanetárního prostředí a bodových rádiových zdrojů (kvazarů). Zabývala se tedy radioastronomií, jediným oborem, který se dá provozovat i ve dne. Jinak by prý o hvězdy neměla o nic větší zájem než kdokoliv z nás. V roce 1969 obhájila disertační práci. Zanedlouho nato se vdala a již jako Jocelyn Bell Burnell odešla do laboratoře pro kosmický výzkum na univerzitě v Southamptonu.

Přestože bezpochyby objevila pulsary ona, v roce 1974 dostal Nobelovu cenu vedoucí její disertační práce Antony Hewish za to, že experiment navrhl a mnoho let pečlivě připravoval. Mnoho prominentních astronomů, včetně Sira Freda Hoylea vyjádřilo pobouření nad tímto opomenutím. Na rozdíl od Otto Hahna a Lise Meitner, se vztah Hewishe a Jocelyn časem přeměnil v přátelství, protože Hewish její zásluhy nikdy nezpochybnil.


Zahájení Mezinárodního roku astronomie v Paříži. Zleva: Drahomír Chochol – předseda Slovenského organizačního výboru. Jiří Grygar – předseda Českého organizačního výboru a Jocelyn Bell Burnell.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Další roky se Jocelyn věnovala rodině i práci. Svou kariéru podřídila svému synovi a pracovní dráze svého manžela. Kde měl zaměstnání on, tam si hledala práci i ona. V letech 1968 až 1973 pracovala na University of Southampton, v letech 1974 až 1982 na University College London a v letech 1982 až 1991 na Royal Observatory v Edinburghu. Až v roce 1991 splnila požadavky na získání titulu profesorky fyziky – vydala určený počet publikací a pracovala na plný úvazek. Od té doby působila do roku 2001 na Open Univerzity v Milton Keynes. Byla také hostujícím profesorem na univerzitě v Princetonu ve Spojených státech a v letech 2001 až 2004 děkanem fakulty na univerzitě v Bathu, v letech 2002 až 2004 byla prezidentem Royal Astronomical Society. V současné době je hostujícím profesorem astrofyziky na univerzitě v Oxfordu a Fellow Mansfield College.

Za svou práci získala řadu ocenění: Medaile Alberta A. Michelsona, J. Robert Oppenheimer Memorial Prize (1978), Beatrice M. Tinsley Prize (1987), Herschel Medal (1989), Jansky Award (1995), Commander of the British Empire (1999) a čestné doktoráty z univerzit v New Yorku, Warwicku, Newcastle, Cambridge apod.

Použité zdroje

[1] GRYGAR, J. S. Jocelyn Bellová Burnellová: objev pulsarů a Praha. Československý časopis pro fyziku, 2015, č. 3, svazek 65, s. 188–189. ISSN 0009–0700.

[2] KRAUS, I. Příběhy učených žen: životní osudy žen, které významně ovlivnily vývoj exaktních věd, především fyziky, matematiky a chemie. 1. vyd. Praha: Prometheus, 2005, 166 s. ISBN 80-719-6308-9.

[3] EUROPEAN COMMISSION, Directorate-General for Research a [forew. Janez POTOČNIK]. Women in science. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2009. ISBN 978-927-9114-861.

[4] http://www.wikipedia.org/

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová

Související vědci

Zadejte příjmení

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.