11. května 1918 – 15. února 1988
americký teoretický fyzik

Richard Phillips Feynman se narodil v New Yorku v židovské rodině Mellvila a Lucille Feynmanových. Po svatbě se přestěhovali na Manhattan a v následujícím roce se jim narodil jejich první syn Richard. Když mu bylo pět let postihla jeho rodinu tragédie – Lucille a Melvilleovi se narodil druhý syn, který však zemřel, když mu byly čtyři týdny. Po této události, zůstal jedináčkem do svých devíti let, kdy se narodila jeho sestra Joan. Během této doby se rodina několikrát přestěhovala, ale když bylo Richardovi deset usadila se ve Far Rockaway.


Richard Feynman.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Richard nebo též Ritty, jak ho jeho přátelé nazývali, získal velké množství vědomostí pročítáním encyklopedie Britannica a sám se také učil základy matematiky ještě předtím, než nastoupil do školy. Doma měl ve svém pokoji laboratoř, kde experimentoval s elektřinou. Tady vyrobil vlastní alarm a opravoval rozbitá rádia. Ve svých pamětech vzpomíná na hospodářskou krizi ve 30. letech, kdy oslňoval okolí nejen svým fenomenálním matematickým talentem, ale i skutečností, že dokázal opravit každé porouchané rádio. “Jakmile se pustím do nějakého problému, nemohu ho nechat. Je to vášeň pro luštění záhad, to ona mě vedla k tomu, abych se snažil rozluštit mayské hieroglyfy a otevíral trezory. Vzpomínám si, že když jsem začal chodit na středí školu, přicházeli za mnou studenti z vyšších ročníků s problémy z geometrie nebo jinými matematickými úlohami. Nedokázal jsem přestat dřív, než jsem ten zatracený příklad vyřešil – trvalo mi to tak deset patnáct minut.”

Feynman od roku 1935 studoval na Massachusettském technickém institutu (MIT), doktorát získal na univerzitě v Princetonu pod vedením Johna Wheelera, odkud na počátku 40. let odešel do Los Alamos, kde se podílel na projektu Manhattan, tedy konstrukci první atomové bomby. Do projektu Manhattan se Feynman zapojil už na univerzitě, stejně jako takřka celá špička tehdejší fyziky. Ještě předtím ovšem absolvoval svou první přednášku. Byla to událost, na kterou se dostavili např. John von Neumann, Wolfgang Pauli a dokonce i sám Albert Einstein. “Vaše práce jsou tak zajímavé, že jsem ho speciálně pozval,” řekl Feynmanovi jeho profesor. Není tedy divu, že se zelenáč záhy objevil v Los Alamos. Představa, že by Hitler vyvinul atomovou bombu dříve než Američané, byla děsivá. Proto se celá fyzika a technika během války soustředila právě na jeden jediný problém. V pouštním městečku se den co den potkávali takové osobnosti, jako Robert Oppenheimer, Enrico Fermi, Edward Teller a mnozí další. Feynman, ač nejmladší, se mezi nimi neztratil. Nejenže pomohl vyřešit řadu palčivých problémů, ale upozornil na sebe ještě jedním, pro něj zcela charakteristickým způsobem. Ovzduší v Los Alamos bylo značně stísněné a všichni se museli chovat podle přísných pravidel vojenského utajování. Světoví vědci, kteří se zde sešli, měli nejen zakázáno publikovat výsledky svých vědeckých prací, ale dokonce spolu o nich nesměli mezi sebou komunikovat. Byli rozděleni do skupin, přičemž jedna nevěděla čím se zabývá druhá. Feynman, jenž nikdy neztrácel smysl pro humor, dráždil armádní cenzory tím, že si nechal od manželky posílat zašifrované dopisy, složené navíc ze stovek drobných útržků. „Představte si vojenské tupce, kteří je museli dlouhé noci se skřípajícími zuby luštit, aby se nakonec dozvěděli nějakou neuvěřitelnou banalitu!“, jak píše ve své knize. A to není všechno. Když byly do Los Alamos dovezeny nejnedobytnější trezory, kam se ukládaly nejtajnější výsledky a plány bádání, děsil Feynman armádní aparát tím, že z dlouhé chvíle vypočítával kombinace zámků. K úděsu všech se mu to téměř vždy podařilo, a aby svou činnost dotáhl do konce, nechával v trezorech humorné vzkazy na papírcích jako důkaz své přítomnosti. Armáda šílela, vědci se smíchy popadali za břicho.

Po druhé světové válce působil Feynman krátce jako profesor na Cornellově univerzitě u Hanse Bethe a odtud odešel na Kalifornský technologický institut (Caltech), kde byl až do konce svého života profesorem fyziky. Věnoval se především otázkám kvantové elektrodynamiky, kde dosáhl výsledků, které ho proslavily v celém světě. Svými pracemi navázal především na Paula Diraca, Wernera Heisenberga a Wolfganga Pauliho. V roce 1965 mu byla udělena Nobelova cena za fyziku spolu s Sin–Itiro Tomonagou a Julianem Schwingerem – za práce v oblasti kvantové elektrodynamiky. Feynmanův popis magnetického pole je pro fyziku elementárních částic neobyčejně cenný, protože právě on jako první upozornil, že je nutno vzít v úvahu nejen elektromagnetické pole, nýbrž i jiné vzájemné působení. K objasnění mechanismu interakce částic vyvinul matematický aparát (tzv. Feynmanovy diagramy), s jehož pomocí lze vypočítat velmi složité vzájemné působení mezi jevy v elektromagnetickém poli a určitými změnami v elektrickém náboji a hmotnosti elektronů. Tato práce vedla k pronikavým změnám ve fyzice elementárních částic.

Bez nadsázky lze říci, že Feynman zasáhl takřka do všech problémů moderní fyziky: předpověděl existenci vnitřní struktury protonu a neutronu, matematicky popsal chování kapalného hélia, zabýval se teorií prostoročasu na úrovni elementárních částic, předestřel vizi kvantového počítače, a jako by to nestačilo, chyběl mu jen krůček k tomu, aby se svým přítelem Murray Gell–Mannem získal druhou Nobelovu cenu za dopracování teorie slabých interakcí. (Murray Gell–Mann získal cenu v roce 1969 za klasifikaci elementárních částic.)

Stejně jako Einstein se Richard Feynman stal legendou své doby. Bylo o něm známo, že ho málokdy uspokojilo cizí vysvětlení a každý problém, ať jakkoli neřešitelný, raději promýšlel sám. Díky své paličatosti a odvážné kreativitě tímto způsobem přicházel na originální řešení a nové způsoby fyzikálního pohledu. Historickou se stala jeho přednáška There’s Always Room at the Bottom z roku 1959, při níž své kolegy šokoval otázkou: “Proč ještě neumíme zapsat všech dvacet čtyři svazků Encyklopedie Britanniky na špendlíkovou hlavičku?” V přednášce Feynman nastínil možnost manipulace s molekulami a atomy a poprvé přednesl vizi nanotechnologie. Americká fyzikální společnost tenkrát měla za to, že Feynman s konečnou platností zcela zešílel. Za zmínku stojí, že tatáž společnost je dnes garantem tzv. Feynmanovy ceny, která je každoročně udělována za největší přínos v prudce se rozvíjejícím oboru nanotechnologie. Feynmanovy myšlenky molekulárních a atomových technologií rozpracovala řada vědců, od Erica Drexlera a Eda Regise po Raye Kurzweila a Jima von Ehra, zakladatele společnosti Zyvex, první soukromé společnosti, která se zabývá montážemi elementů v nanotechnickém měřítku.

Velmi úspěšná byla Feynmanova autobiografie Surely You’re Joking, Mr. Feynman! (To snad nemyslíte vážně!), která se v době svého vydání v USA dostala na všechny seznamy bestsellerů. Feynman zde s laskavým humorem vzpomíná jak na léta, kdy studovat na MIT a kdy působil v Los Alamos, tak na pozdější roky na Caltechu. Za pozornost stojí i druhá vzpomínková kniha s příslovečným názvem What Do You Care What Other People Think (Snad ti nedělají starosti cizí názory?). Velký ohlas se dostalo rovněž knižnímu vydání The Feynman Lectures on Physics (Feynmanových přednášek o fyzice), či knížce Character of Physical Law (O povaze fyzikálních zákonů), podle níž byl natočen v 60. letech film, dodnes jeden z nejatraktivnějších dokumentárních snímků o fyzice. Feynman tedy nebyl v žádném případě vědec zahleděný pouze do svého oboru. Věnoval se modernímu umění, sám dokonce maloval, zabýval se historií, a to především problematikou písma předkolumbovských civilizací.

Na sklonku svého života Feynman sehrál významnou úlohu v oficiální komisi pro vyšetřování katastrofy raketoplánu Challenger. Způsob, jak v televizním vysílání názorně předvedl působení nízkých teplot na těsnění nádrže raketoplánu pomocí sklenice vody s ledem, byl skvělou ukázkou jeho fenomenální schopnosti vysvětlit složité problémy co nejjednodušším způsobem. Richard Feynman, jeden z největších fyziků všech dob, zemřel 15. února 1988 na rakovinu. Studenti toho dne pověsili podél průčelí devátého patra ústavní Millikanovy knihovny, největší budovu na Caltechu, obrovský transparent: „WE LOVE YOU, DICK!“


Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Použité zdroje

[1] FEYNMAN, R. To snad nemyslíte vážně. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1989. ISBN 23–035–89.

[2] BEDNÁŘ, M. Richard Phillips Feynman odešel. Život a dílo. Pokroky matematikay fyziky & astronomie, 1989, roč. 34, č. 1, s. 4–11. 

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.