29. dubna 1854 – 17. července 1912
francouzský matematik a fyzik

Jules–Henri Poincaré se narodil v Nancy v rodině profesora medicíny. Muži v jeho rodině zastávali vysoké posty, dokonce bratranec Raymond byl za první světové války prezidentem republiky. V pěti letech onemocněl na záškrt, po kterém ztratil řeč a pohyblivost nohou. Naštěstí následky nebyly trvalé. Právě v této době získal rozvinutou sluchovou paměť a schopnost soustředěně přemýšlet. Později na přednáškách z matematiky si často nebyl schopen nic napsat, stačilo poslouchat a všechno si zapamatoval. Jako malý hodně četl. Jednou přečetl knížku a doslova si ji zapamatoval. Byl velmi roztržitý a neohrabaný. K přemýšlení potřeboval chodit. Téměř všechny své objevy vymyslel na procházce. Ve škole mu nedělal žádný předmět problémy, zvládal humanitní i technické předměty, proto měl hodně volného času, který věnoval svým koníčkům např. tanci. Jeho velkou slabinou bylo numerické počítání. Sám přiznal, že ho v počítání předčí kdejaká hokynářka.


Henri Poincaré.
Zdroj: commons.wikimedia.cz. Public domain.

Studoval lyceum v Nancy, v letech 1872 až 1873 obsadil první místo v matematické soutěži pro studující na lyceích. Poincaré úspěšně složil přijímací zkoušky na École Supérieure a École Polytechnique. Málem však přijat nebyl. Nesložil přijímací zkoušku z kreslení. Každý uchazeč musel získat alespoň nějaké body z každého předmětu. Přijímací komise stála před problémem – přijmout ho jako prvního v pořadí (ostatní předměty zvládl skvěle) nebo ho vyloučit. Nakonec se zkoušející slitoval a z kreslení mu dal minimální počet bodů. Poincaré byl sice přijat jako nejlepší uchazeč, ale s odřenýma ušima. Při dalším studiu se jeho antitalent pro kreslení plně projevil. V geometrii mu dělalo problémy nakreslit kruh nebo dvě rovnoběžky. To mu nezabránilo stát se později jedním z velkých geometrů.

Na École Polytechnique studoval v letech 1873 až 1875, další dva roky pokračoval na Ecole des Mines. Zároveň pokračoval ve studiu matematiky. Pak pracoval jako důlní inženýr, nakonec získal v roce 1879 doktorát z matematiky na Sorbonně v Paříži. V letech 1879 až 1881 přednášel matematiku v Caen, další čtyři roky působil na Sorbonně v Paříži a získal profesuru mechaniky, matematické fyziky a nebeské mechaniky a vedl katedru matematické fyziky a počtu pravděpodobnosti. Současně řídil pařížskou observatoř a působil i na Ecole Polytechnique.

Jeho vynikají paměť mu umožnila zajímavý styl práce. Nepsal si skoro žádné poznámky, pomocné výpočty ani náčrty. Vždy si všechno promyslel v hlavě a psal hotové řešení. Jako matematik zasáhl téměř do všech oblastí teoretické a aplikované matematiky a matematické fyziky. Za práci O problému tří těles a rovnicích dynamiky získal v roce 1889 mezinárodní cenu švédského krále Oskara II. Od práce popisující rovnováhu rotujících tekutých mas se dostal až k teorii vzniku sluneční soustavy a teorii chaosu. Vypočetl stabilitu Saturnových prstenců, prokázal, že jejich hustota je vyšší než 1/16 hustoty Saturnu, což vylučuje tekutou povahu prstenců. V roce 1883 rozpracoval teorii automorfních funkcí, aplikoval ji v teorii diferenciálních rovnic a v teorii algebraických křivek; využil přitom geometrie ruského matematika Nikolaje Lobačevského. V letech 1882 – 1886 publikoval čtyři velké práce věnované křivkám definovaným diferenciálními rovnicemi. Velký význam pro matematiku a fyziku měly jeho Les méthodes nouvelles de mécanique céleste (Nové metody nebeské mechaniky) a Lecons de la mécanique céleste (Přednášky o nebeské mechanice). Na přelomu 19. a 20. století navázal na práci Hendrika Lorentze, Jamese Maxwella, Heinricha Hertze v oblasti šíření elektromagnetických vln. Objevil rovnici telegrafistů popisující zákony šíření elektromagnetického rušení ve vodiči, zkoumal Foucaultovy proudy v telefonním sluchátku. V roce 1905 přišel současně s Albertem Einsteinem v práci Sur la dynamigue de l´éléctron (O dynamice elektronu) s myšlenkou vedoucí k teorii relativity. Vznikl tak Einsteinův relativistický vesmír, který se řídí Poincarého matematikou. Prohlásil: “Zdá se, že nemožnost experimentálního důkazu absolutního pohybu Země je obecným přírodním zákonem; jsme přirozeně nakloněni přijmout tento zákon, který nazveme postulátem relativity, a přijmout jej bez omezení. I když tento postulát musí být následně potvrzen nebo vyvrácen přesnějšími pokusy, je v každém případě zajímavé zjistit, jaké mohou být jeho důsledky.“ Relativnost času ve vztahu k prostoru, konečná rychlost světla a elektromagnetické rovnice vedly Poincarého k vynálezu pojmu časoprostor. Vytvořil matematické nástroje časoprostoru s čtvrtou imaginární souřadnicí.

Henri Poincaré zemřel po lehké operaci na embolii v roce 1912.


Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Použité zdroje

[1] JEDINÁK, D. Henri Poincaré – psychológ matematiky. Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, listopad–prosinec 1993, roč. 3, č. 2, s. 107–109. ISSN 1210–1761.

[2] SARTORI, E. Velikáni francouzské vědy. Přeložila E. Vergeinerová aj. Grospietsch. Praha: Agentura KRIGL, 2005. ISBN 80–86912–00–0.

[3] Encyklopedická edice, listy, matematici. ISBN 80–860–44–05–X.

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.