22. února 1857 až 1. ledna 1894
německý fyzik

Heinrich Hertz se narodil v Hamburku v rodině advokáta a hamburského senátora. Byl velmi manuálně šikovným studentem, učil se truhlářství a pracoval na soustruhu. Proto pro něj bylo předurčeno studium techniky. V roce 1875 složil na gymnáziu maturitní zkoušku a rozhodl se pro studium stavebního inženýrství v Mnichově, ale to ho po pár semestrech omrzelo. Od října roku 1878 poslouchal v Berlíně přednášky Hermanna von Helmholtze, Gustava Kirchhoffa a Karla Weierstrasse. Helmholtz ho vzal jako praktikanta do své laboratoře. Za vyřešení samostatné úlohy získal v roce 1879 zlatou univerzitní medaily. 15. října 1880 získal doktorský diplom za práci O indukci v otáčejících se tělesech, kde dokázal, že proudy vznikající vlastní indukcí ve vodiči nejsou podmíněny setrvačností, jak se domníval Wilhelm Weber. V květnu roku 1882 habilitoval na univerzitě v Kielu. V březnu 1895 byl povolán do bádenského Karlsruhe, kde se mu poštěstilo získat místo řádného profesora experimentální fyziky. V létě roku 1886 se oženil s dcerou jednoho svého kolegy a brzy poté přišla série experimentů, jimiž se proslavil.


Heinrich Hertz.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

S myšlenkou získat elektromagnetické vlny si pohrával už od roku 1879, tedy ještě za dob vysokoškolského studia. Vycházel ze základních myšlenek elektromagnetické teorie Jamese Maxwella. Předpokládal existenci elektromagnetických vln, a chtěl to dokázat odrazem, ohybem a lomem, podobně jako u vln zvukových. To se ale snáz řekne, než udělá. Pomocí leidenských lahví bylo možno indukovat vlny, ale energie takových vln byla malá a vlnová délka zase naopak moc velká – řádově km. Hertz k důkazu existence elektromagnetických vln použil rezonanci. Jeden vodič (oscilátor) se rozkmital jiskrovým výbojem a na druhém (resonátoru) s ním rovnoběžným přeskakovaly jiskérky jako důkaz kmitání. K důkazu elektromagnetických vln je potřeba, aby oba vodiče byly dostatečně daleko od sebe.

K těmto poznatkům přišel Hertz údajně náhodou, když chystal pokus pro přednášku. Mezi téměř se dotýkajícími vývody solenoidu spatřil jiskřičku. Dovtípil se, že jde o projev rezonance a že nalezl způsob, jak existenci vln dokázat. Z velkého Rhumkorfova induktoru, leidenské láhve a jiskřiště sestrojil budič, stočil do kruhu drát, který přerušil jiskřiště s nepatrným doskokem a 26. října připíchl na dveře posluchárny cedulku s nápisem: Přednášky se nekonají – pokračování za čtrnáct dní.

Nějakou dobu však trvalo, než pochopil, že budič kmitá asi jen stotisíckrát za sekundu, takže produkuje vlny dlouhé přes tři kilometry, na něž "elektrický rezonátor" nemůže reagovat. Proto zhotovil z tyček dipólovou anténu napájenou mezi kuličkami jiskřiště v mezeře. Uložil školnímu mechanikovi, aby odstranil z posluchárny plynové potrubí a lustry, přes lavice položil prkna, aby se dalo pohodlněji přecházet, načež vzal do jedné ruky rezonátor, do druhé zvětšovací sklo. Při světle jediné svíčky hledal vhodné místo i polohu rezonátoru a lupou sledoval jiskřiště. Mezi zahroceným šroubkem a kuličkou se tetelila modravá jiskérka. Pak už bylo hračkou přizpůsobit rezonátor a potvrdit, že vlny se šíří přímočaře všemi směry.

S využitím odrazu od tabule plechu získal stojaté vlny a když z délky a kmitočtu vypočítal rychlost šíření, vyšlo mu 20 000 km/s. Chybu napravil Henri Poincaré a Ernst Lecher. Ve snaze ověřit další analogie se světlem zhotovil Hertz parabolický reflektor. Dipól umístil do ohniskové přímky. Jenže pokus se zanic nedařil. Posluchárna s rozměry 15 × 14 × 6 metrů, největší místnost v ústavu, byla pro takové výzkumy příliš malá, a tak bylo třeba ještě zmenšit vlnovou délku. Při necelých sedmi decimetrech pak rezonátor jiskřil skutečně jen před zrcadlem a vlny prošlé štěrbinou byly polarizované. "Nejtěžší" byl důkaz lomu neboť potřebný tříboký hranol, zhotovený jako dřevěné těleso, do něhož byla nalita horká smůla, měl hmotnost skoro dvě tuny.

V roce 1887 si během pokusů všiml, že při rezonanci vznikají delší jiskry, když na celou sestavu dopadalo světlo nebo ultrafialové záření. Zjistil, že dopadající záření ovlivňuje především zápornou elektrodu. Objevil tak fotoelektrický jev.

 Na jaře roku 1889 odešel jako nástupce Rudolfa Clausia do Bonnu, ale tyto poslední čtyři roky života, které tam strávil, krutě poznamenala nemoc, jen zdánlivě pocházející od zánětu dásní. Několik operací ucha a hrdla přineslo jen dočasnou úlevu. Počátkem prosince roku 1893 musel kvůli nesnesitelným bolestem přestat přednášet. 1. ledna 1894 v Bonnu zemřel na otravu krve v nedožitých 37 letech.


Zdroj: commons.wikimedia.org.Public domain.

Použité zdroje

[1] BOREC, T. Dobrý den, pane Ampére. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. ISBN 14–031–81.

[2] LENARD, P. Velcí přírodozpytci. Přeložil F. X. Lánský. 2. české vydání. Praha: Vydavatelstvo Družstevní práce, 1943.

[3] Encyklopedická edice, listy, fyzici. ISBN 80–860–44–05–X.

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.