13. prosince 1816 až 6. prosince 1892
německý vynálezce

Werner Siemens se narodil v Lenthe u Hannoveru jako nejstarší syn z devíti dětí (měl ještě starší sestru). V dětství žil na statku Menzendorf, který měl v pronájmu jeho otec. První vzdělání získal společně se svými sourozenci od své babičky. Od deseti let navštěvoval měšťanskou školu v Schönbergu a od roku 1829 se znovu vyučoval doma u domácího učitele. Po smrti prvního i druhého domácího učitele odešel v roce 1832 se svým bratrem na gymnázium v Lübecku. Vzdělání, které tu získal, obsahovalo především klasické jazyky. To Wernera neuspokojovalo, proto chtěl odejít na stavební školu, která byla jedinou možností technického studia v Německu. Jenže studium bylo příliš drahé a rodina s tolika dětmi si ho nemohla dovolit. Na radu jistého poručíka vstoupil do armády, kde mohl studovat stejný obor jako na stavební škole.


Werner Siemens.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Jeho první cesta ve vojenském směřovala do Berlína, kam putoval několik dní pěšky. Na radu šéfa inženýrského sboru nastoupil přímo k dělostřelcům v Magdeburgu. Jeho šance na přijetí do školy se tak podstatně zvýšila. Tři měsíce zbývající do přijímací zkoušky strávil pilným učením, neboť matematika, francouzština, dějepis a zeměpis patřily jen k okrajovým oborům na gymnáziu v Lübecku. Z patnácti uchazečů byl díky svým znalostem matematiky i náhodě vybrán do čtveřice přijatých. Po několika měsících výcviku se konečně v roce 1835 dostal zpátky do Berlína na dělostřelecko–inženýrskou školu. Zde během tří let poznal vynikající učitele: George Ohma, Heinricha Magnuse nebo Eidmanna.

V dalších letech byl odveden do Magdeburgu, zemřela mu matka a krátce nato i otec, při výbuchu mu praskly oba ušní bubínky, za účast na souboji byl v roce 1840 uvězněn na pět let. Nezahálel ani ve vězení. Zřídil si tu laboratoř, prováděl pokusy s elektrolýzou a nově objeveným způsobem na vyvolání snímků podle Daguerra. Během zkráceného pobytu (asi měsíc) v cele objevil a později patentoval elektrolytické pozlacování a postříbřování. Společně se svým bratrem Wilhelmem se věnoval prodeji patentů na své vynálezy: regulátor k chodu parního stroje, postříbřování a pozlacování s využitím termočlánku, poniklování, zinkotisk apod.

V roce 1846 se začal věnovat vylepšení elektrického telegrafu. 12. října 1847 společně s mechanikem Johannem Georgem Halskem založl dílnu na výrobu elektrických telegrafních přístrojů. Dílna se rychle rozvíjela, až se rozrostla v závod Siemens & Halske s pobočkami po celé Evropě. Berlínská pobočka sídlila v zadní budově na Schönberger Strasse. Po krátké vojenské přestávce pokračoval Werner Siemens v práci v oblasti telegrafie. Úkolem firmy Siemens & Halske bylo vytvořit telegrafní spojení mezi Berlínem a Frankfurtem. Běžně se měděné telegrafní kabely izolované gutaperčou pokládaly do země pod koleje. Jenže na této trase ještě železniční spojení neexistovalo. Bylo nutné vést kabely nad zemí. Jedním z problémů byla dobrá izolace nadzemního vedení. Za deště běžná izolace gutaperčou selhávala. Siemens navrhl a použil zvonkové izolatory z porcelánu. Jejich výhodou bylo, že dovnitř nepršelo. Dalším nepřítelem byl vítr, polární záře a atmosférická elektřina, která Siemense donutila opatřit všechny stožáry účinnými hromosvody. Provoz na lince mezi Berlínem a Frankfurtem byl zahájen v zimě 1849. Na základě tohoto úspěchu získal zakázku na linky z Berlína do Kolína nad Rýnem. V červnu roku 1849 opustil vojenskou službu nastálo. V zimě téhož roku zpracoval všechny své dosavadní poznatky o telegrafii v Mémoire sur la télégraphie électrique (Pojednání o elektrické telegrafii), kterou přijala francouzská Académie des Sciences v čele s Francoisem Aragem.

Svědomitě se staral o své sourozence, své bratry nechal vystudoval a s Wilhelmem, Friedrichem a Karlem spolupracoval v oblasti telegrafie. V roce 1852 se Werner vydal do Ruska, aby vyjednal podmínky k dodání telegrafní linky z Petrohradu do Moskvy. Během cesty se zastavil v Königsbergu, kde dne 11. března 1852 požádal Mathildu Drumannovou, nejmladší dceru své sestřenice, o ruku. Manželství trvalo jen 13 let, protože Mathilda zemřela na rodinnou plicní chorobu. Během manželství se jim narodili dva synové a dvě dcery. Po dobrodružné zimní cestě do Petrohradu vyjednal stavbu telegrafní linky z Petrohradu do Oranienbaumu s odbočkou do Kroštatu. Na zbytku zakázky už pracoval Karl Siemens.

V roce 1857 byl Werner Siemens pověřen odborným dohledem nad kladením podmořského kabelu mezi Sardinií a Bona (Alžírsko). Namáhavou práci se mu během dne a noci podařilo dokončit. Byl to první podmořský hloubkový kabel delší jak 1,7 km. V roce 1854 uveřejnil v Poggendorfových análech článek O podávání současných depeší jediným telegrafickým vodičem. Reagoval tak na objev Dr. Gintla, který pomocí jednoho vedení telegrafoval oběma směry současně. Werner Siemens dokázal, že jeho vedení je nespolehlivé. Sám navrhl řešení pomocí elektromagnetických přístrojů.

Podobně jako Wilhelm Weber, se snažil řešit problémy rušení vedení. Vycházel z předpokladu, že rušení vzniká elektrostatickou indukcí. Aplikoval Ohmův zákon a na základě Faradayovy teorie získal Poissonovy výrazy pro hustotu proudu na povrchu vodiče. Pomocí této teorie pak vysvětlil řadu souvisejících problémů. Tuto práci publikoval až v roce 1857. Mezitím s podobným vysvětlením přišel William Thomson a James Maxwell.

V roce 1860 navrhl jako jednotku odporu odpor rtuťového sloupce o metrové délce a průřezu 1 mm2 při teplotě 0 °C a publikoval ho v Poggendorffových análech pod názvem Návrh reprodukovatelné míry odporu. Brzy byl tento návrh přijat a ve Vídni 1868 stanoven za jednotku odporu v telegrafii. Na základě nově definované jednotky odporu byly další vyráběné kabely kontrolovány již během výroby a jejich životnost se výrazně zlepšila.

Na podzim roku 1866 pracoval na zdokonalení elektrických zapalovacích zařízení pomocí válcového induktoru. Podařilo se mu sestrojit první dynamoelektrický stroj, krátce dynamo s vlastním buzením, ve kterém použil k vytvoření magnetického pole kolem otáčejících se částí elektromagnety. Ty byly navinuty v drážkách v tzv. T indukčním vinutím (později označovaném jako Siemensova kotva).  Ještě před Vánocemi ho předvedl berlínským fyzikům. Nový stroj se dal jedním směrem bez problémů otáčet, kdežto při otáčení druhým směrem kladl velký odpor. Jeho stroj vyráběl pomocí pracovní síly elektrické proudy. Název dynamoelektrický byl časem zkomolen na dynamo. První stroje byly použity na pařížské světové výstavě v roce 1867 a jako pokusné zdroje pro osvětlení Berlína. Berlínskému přístroji se rychle rozžhavovala kotva, proto bylo možné bez přestávky svítit jen krátkou dobu.

13. července 1870 se Werner Siemens znovu oženil se svou vzdálenou příbuznou Antonií Siemensovou, se kterou měl dceru a syna. V roce 1868 vystoupil Halske z firmy a bratři Siemensové – Wilhelm, Karl a Werner – spojili své podniky v Londýně, Petrohradě a Berlíně v jednu společnost Siemens Brothers & Co. V dalších letech firma položila 6 kabelů telegrafního spojení mezi Irskem a Spojenými státy Americkými. K tomu účelu byl sestrojen speciální parník Faraday. V roce 1880 firma Siemens Brothers & Co. předvedla první elektrický výtah a v roce 1882 realizovala první důlní elektrickou lokomotivu.

Za svou práci byl Werner Siemens v roce 1888 povýšen do šlechtického stavu, získal titul tajného vládního rady (za členství v patentním úřadě), inicioval vznik prvního německého vědeckého ústavu, který vznikl v Charlottenburgu, který vedl Hermann Helmholtz. Práci ve firmě postupně předal svým synům. Zemřel v Berlíně.


Zdroj: commos.wikimedia.com. Public domain.

Použité zdroje

[1] BOREC, T. Dobrý den, pane Ampére. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. ISBN 14–031–81.

[2] SIEMENS, W. Můj život. 1. vydání. Překlad F. Třešňák. Praha: Orbis, 1942.

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.