Některé magnetické jevy byly popsány již ve starověkých pramenech. Např. Aristoteles ve svých spisech uvádí minerál magnetovec (magnet lithos – kámen z Magnézie, magnetit, Fe3O4, oxid železnato–železitý), nerost s vlastnostmi permanentního magnetu, který se hojně vyskytuje v oblasti Malé Asie zvané Magnesia. Uvádí také, že Thales objevil přirozený magnetismus. Stejně to ale mohl být třeba pastýř jménem Magnus, kterému prý valouny magnetovce vytáhly železné hřebíky ze střevíců. Aristoteles také popsal zajímavý úkaz spojený s magnetitem. Když kousek této rudy položil do železných pilin, ulpěly zcela nevysvětlitelným způsobem na povrchu nerostu. Tato přitažlivá síla byla nazvaná magnetismem a příslušné silové pole magnetické.
Číňané v době asi 2000 před n. l. objevili, že magnetovec (čínsky tšu–ši – milující kámen) zavěšený ve svém těžišti zaujme vždy polohu sever – jih. Magnetovec nazývali kamenem lásky, protože přitahoval k sobě železo jako matka dítě. Objevili tak magnetickou střelku (magnetku) a při námořních plavbách podle ní určovali severní směr. Nejstarším důkazem čínského kompasu je figurka Či–nan, kterou staří čínští mudrci mívali na vozech, kde jim při cestách stále ukazovala prstem k jihu.
Figurka Či-nan.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
Z Číny se kompas rozšířil do Východní Indie a odtud ve 12. a 13. století do Evropy. V roce 1269 použil Francouz Pierre de Maricourt (Peregrinus) magnet jako střelku a otevřel tak cestu vzniku kompasu. Pierre de Maricourt je znám také tím, že navrhl magnetické perpetuum mobile. Lidé si nedovedli vysvětlit, odkud pochází tajuplná síla působící na magnetku, a její používání proto hraničilo s čarodějnictvím. Námořníci měli za to, že magnetická síla vychází z Polárky, a obávali se Magnetové hory. Věřili, že z lodi, která se příliš přiblíží, hora vytáhne všechny hřeby a ta se rozpadne. Později lodní kompas zdokonalil William Thomson, lord Kelvin použitím kardanova závěsu, který eliminuje pohyby lodě.
