fyzik, chemik a elektrotechnik
Irving Langmuir se narodil v Brooklynu a do jedenácti let žil v New Yorku, odkud se rodiče na tři roky přestěhovali do Francie. Po návratu studoval na různých vysokých školách, nakonec na Báňské fakultě Kolumbijské univerzity, kde v roce 1903 získal titul báňského inženýra. Pak odešel zpět do Evropy, studovat na Institut fyzikální chemie a elektrochemie na univerzitě v Göttingenu k Walteru Nernstovi. Doktorát získal v roce 1906. Po dalším návratu do USA přednášel chemii na Stevensonově technologickém institutu v Hobokenu, odkud odešel v roce 1909 do výzkumné laboratoře firmy General Electric Company v Schenactady a později se stal jejím ředitelem. V roce 1932 mu byla udělena Nobelova cena za chemii za výzkumy a objevy v oblasti chemie povrchů.
Irving Langmuir.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Zpočátku se věnoval problémům nízkých tlaků v laboratorní i technické praxi. Pak přešel ke studiu povrchových jevů z atomového a molekulového hlediska. Studoval zákonitosti elektrických výbojů ve vysokém vakuu a v plynech při nízkém tlaku. Zjistil, že při kontaktu atomů plynů s rozžhaveným kovovým povrchem vznikají ionty – tzv. langmuirův jev. Jeho poznatky umožnily plnit baňky žárovek dusíkem a argonem. Vypracoval metodu sváření vysokotavitelných kovů pomocí plamene atomárního vodíku – tzv. Langmuirův plamen. V roce 1916 konstruoval rtuťovou difůzní vývěvu, která umožnila zdokonalení výroby elektronek, jejichž charakteristiky byly díky perfektnímu vakuu stabilní. V roce 1934 zdokonalil technologii výroby wolframového vlákna umožňujícícho dosáhnout vyššího světelného toku.
Použité zdroje
[1] TESAŘÍK, B. Irving Langmuir – univerzální fyzik, chemik a elektrotechnik (1881 – 1957). Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, říjen 2007, roč. 17, č. 2, s. 121–122. ISSN 1210–1761.
