francouzský fyzik
Denis (Dionysius) Papin se narodil v Blois nedaleko Paříže. V roce 1669 podle rodinné tradice absolvoval lékařství v Angers na dolním toku Loiry. Lékařství se nevěnoval, měl na ně zvláštní názory: “Ze zásady odmítám někoho léčit. Nemohu se přeci plést pánubohu do jeho díla. Tělo i příroda si sami nejlíp pomohou. Kdybych zasahoval do jejich záměru, připadal bych si jako barbar, který chce kyjem opravovat porouchaný orloj.“ [1] Proto hned po studiu odešel jako asistent Christiana Huygense do Paříže, kde s ním pracoval na zdokonalení vodotrysků Ludvíka XIV. Jejich výbušný motor poháněný střelným prachem nefungoval a málem ohrozil krále na životě. Papin dostal padáka. Náboženská situace se ve Francii v roce 1675 přiostřila a on jako protestant musel odejít. Jeho cesta vedla do Anglie, kde po čase získal místo v Royal Society, kde předváděl pokusy a hlavně vynalézal. V roce 1674 se mu podařilo zdokonalit Boylovu vývěvu. Přes korespondenci s Leibnizem se jeho zdokonalení dostalo až k Robertu Boylovi. V roce 1679 vynalezl tlakovou nádobu s pojistným ventilem, tzv. digestor, v níž se při zahřívání uzavřené vody vytvářel značný tlak páry, tím se zvýšila teplota varu vody a vaření potravin se urychlilo. Po úspěšných pěti letech pobytu byl odměněn členstvím v Royal Society. Brzy nato odešel na dva roky do italských Benátek, aby tam založil vědeckou akademii. Po krátkém pobytu v Londýně odešel do německého Marburgu, kde žil dalších dvacet let a založil tu rodinu. Na univerzitě přednášel matematiku a některé partie fyziky.
Denis Papin.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
V roce 1685 publikoval v Philosophical Transactions hydraulické perpetuum mobile, jehož funkce měla vyvrátit hydrostatické paradoxon. Hlavní a jedinou částí tohoto přístroje je nádobka vyúsťující v úzkou ohnutou trubici ve tvaru C, jejíž horní volný konec ční nad okrajem nádobky. Papin mylně předpokládal, že větší množství, a tedy i tíha vody, v širší části nádoby překoná tíhu kapaliny obsažené v úzké trubici. Kdyby mohl existovat tento jev, kapalina by sama sebe vytlačovala z nádoby do úzké trubice a jejím otvorem zpět do kapaliny v nádobě. Tím by byl dovršen kruhový oběh.
Papinovo hydraulické perpetuum mobile.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.
Měl spoustu nápadů, ale jeho hlavním snem bylo zdokonalení Huygensova výbušného motoru. V roce 1689 sestavil malý model stroje, který se skládal pouze ze svislého válce a pístu, k němuž bylo upevněno přes kladku vedené lanko se závažím. Zkoušel, jak rozpínavost páry zvedá píst ve válci. Na dno válce nalil vodu a zahříval ji a vzniklá pára zvedla píst nahoru. Když Papin oheň odsunul a válec ochladil, pára kondenzovala a pod pístem vzniklo vakuum, které umožnilo atmosférickému tlaku stlačit píst zpět dolů do původní polohy a zároveň zvednout závaží na lanku. Strojek sice pracoval, ale jen několik sekund. Papin svůj vynález dále zdokonaloval. V roce 1699 ho předvedl před Royal Society a před anglickým králem. V roce 1706 dokončil svůj stroj, který čerpal vodu do výšky asi 22 m. Dále zdokonalil vzdušnou pumpu, v roce 1691 předvedl ponorku, se kterou se mu několikrát podařilo ponořit se, a v roce 1701 první parní člun, který mu plavci na Vesaře hájící si právo plavby rozbili.
Ke konci života se odstěhoval do Anglie, kde byl úplně opuštěný a bezmocný. Jeho dřívější příznivci Boyle a Hooke již zemřeli, Royal Society jeho návrhy nepřijala a Papin v Anglii zemřel ve veliké chudobě, neznámo kde a kdy (pravděpodobně na začátku roku 1712). Papinovy myšlenky nezemřely. Dopis popisující nový vynález předal Robert Hooke velmi šikovnému kováři Thomasi Newcomenovi, který na něm dál pracoval.
Použité zdroje
[1] JÍLEK, F. Zrození velkých vynálezů. Příběhy mužů, kteří změnili svět. Praha: Práce, 1988. ISBN 24–001–88.
[2] LENARD, P. Velcí přírodozpytci. Přeložil F. X. Lánský. 2. české vydání. Praha: Vydavatelstvo Družstevní práce, 1943.
[3] MICHAL, S. Perpetuum mobile včera a dnes. 2. vydání. Praha: SNTL, 1981. ISSN 04–316–81.
[4] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, osmý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.
