ruský fyzik
Ilja Michajlovič Frank se narodil v Petrohradě. Jeho táta tu působil jako profesor matematiky. Ilja studoval na univerzitě v Moskvě u Sergeje Ivanoviče Vavilova. Pak pracoval ve Státním ústavu optiky v Leningradě a od roku 1934 ve Fyzikálním ústavu Piotra Lebeděva v Moskvě v laboratoři jaderné fyziky. V roce 1944 se stal profesorem na univerzitě v Moskvě.
Ilja Frank.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Nejdřív se věnoval optické disociaci molekul a fotochemii, později otázkám jaderné fyziky. Provedl základní výzkum v oblasti vzniku dvojice negatron–pozitron, ke kterému dochází vlivem záření gama. Při pokusech ve Wilsonově mlžné komoře zjistil, že vznik této dvojice je provází absorpce záření gama. Část energie tohoto záření se spotřebuje na vznik této dvojice a druhá část na kinetickou energii částic této dvojice.
Společně s Igorem Tammem pracoval na teoretickém objasnění Čerenkovova jevu. Dokázali, že jakákoli částice, která se pohybuje rychlostí větší než je fázová rychlost světla, vyzařuje v průhledném prostředí světlo. Tento jejich výklad obstál i v mnoha experimentálních zkouškách, které byly v následujících letech provedeny. V roce 1958 byl Ilja Frank společně s Pavlem Čerenkovovem a Igorem Tammem oceněn Nobelovou cenou za fyziku za objev a interpretaci tzv. Čerenkovova jevu.
Použité zdroje
[1] SODOMKA, L. Kronika Nobelových cen. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2004. ISBN 80–242–1058–4.
[2] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1. vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80–85600–47–1.
