americký diplomat, politik, přírodovědec, konstruktér prvního bleskosvodu
Benjamin Franklin se narodil v Bostonu. Jeho táta Josiah Franklin byl mydlář a voskař. Franklinovi byla chudá rodina a Benjamin se narodil jako dvanácté dítě. Koncem 17. století se rodina přestěhovala z Anglie do Ameriky. Benjamin se se narodil jako desátý syn, proto se jeho táta rozhodl zasvětit ho církvi. V osmi letech ho poslal do školy, ale finanční situace rodiny se nevyvíjela dobře, a proto se po dvou letech musel vrátit k rodičům.
Benjamin Franklin.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
V učení na knihaře
Benjamin se začal učit u svého otce mydlářství, ale brzy odešel na učení za knihaře a knihkupce k o deset let staršímu bratrovi Jamesovi. Během učení hodně četl a pokoušel se i sám psát. První práce uveřejnil pod ženským pseudonymem Silence Dogood v bratrově časopise New–England Courant. Stal se nejpopulárnějším autorem a v době, kdy byl jeho bratr státem Massachusetts obžalován, noviny redigoval a vydával. Jeho bratr na něj ale začal žárlit, nakonec ho zbil a vyštval pryč z dílny.
Benjamin prodal své bohatství – knihy – a nastoupil na plachetnici plující do New Yorku. Jenže New York bylo provinční město menší než Boston, jen s jednou malou tiskárnou, ve které se pro Benjamina nenašlo místo tovaryše. Mistr byl ale natolik hodný, že mu dal doporučení ke svému synovi do Filadelfie. Zde krátkou dobu pracoval a díky tomu, že v oblasti výroby tiskovin neměl konkurenci, se dostal zpět do Londýna. Zde se seznámil s obchodníkem Peterem Collinsonem a navázal s ním přátelství a čilou korespondenci. Až mnoho let po smrti Benjamina Franklina se objevil jeho deník z čtvrtletní plavby z Londýna do Filadelfie z roku 1726. [3]
Od knihaře politikem
V roce 1728 si z vlastních úspor pořídil knihtiskárnu a začal vydávat noviny Pennsylvania Gazette. Jejich chod řídil od začátku až do konce. Sám dodával papír, vyril jejich záhlaví, osázel většinu sloupců, psal články a vybíral příspěvky jiných autorů. Dokonce coby náměstek ředitele pošt amerických osad je sám expedoval. Jejich náklad se postupně zvýšil stonásobně, poprvé v nich zavedl inzerci a reklamu. Noviny vychází dodnes pod názvem The Saturday Evening Post.
Od roku 1732 vydával populární lidový kalendář Pour Richards Almanach, který pravidelně vycházel dalších 25 let. Kromě toho byl veřejně činný v mnoha obecních i státních funkcích. Velmi si vážil vzdělání nejen svého, ale i ostatních. Proto v roce 1728 založil spolek Junta pro vzdělávání řemeslníků a obchodníků, který měl padesát zakládajících členů. Z členských příspěvků pak byla ve Filadelfii v roce 1731 založena veřejná knihovna. První knižní příspěvek zaslal Peter Collinson, Franklinův anglický přítel. V roce 1743 založil filozofickou společnost a za krátko i akademii pro vzdělávání mládeže.
Elektřina
V době svých čtyřicátých narozenin byl Benjamin Franklin váženým občanem, úspěšným podnikatelem, ale hlavně organizátorem sociálního i kulturního života ve Filadelfii. Na oslavě svých čtyřicátých narozenin svým přátelům oznámil, že hodlá změnit svůj život. Jeho náplní už nebude podnikání, ale úplně neznámý jev – elektřina.
S elektrickými pokusy tedy začal v roce 1746. Jeho prvními pomůckami byly leidenské láhve, tehdy horká novinka, které mu poslal Peter Collinson. S Peterem Collisonem si dopisoval už dlouho a v dopisech mu psal o výsledcích svých výzkumů. Během experimentů s leidenskými lahvemi zjistil, že větší množství elektřiny může získat jejich sériovým zapojením – sám je nazýval řetězové. Leidenské láhve dokonce vyráběl. S výrobou mu pomáhal jeho přítel, mistr stříbrnický Filip Syng.
Studium elektřiny vznikající třením ho přesvědčilo, že přenášené elektrické fluidum může být kladné nebo záporné. Byl však zastáncem jednoho druhu elektrického náboje. Jeho množství v neelektrovaných tělesech je jakýsi normál a teprve jeho přebytek nebo nedostatek se projevuje dvojím způsobem. Tím zavedl jako první pojmy kladný a záporný náboj. Nesouhlasil s názorem Charlese Du Faye, který roku 1733 objevil, že jsou dva druhy nábojů. V dopise z 11. července a 1. září 1747 popsal Collinsonovi, jak svým dvěma přátelům předvedl zabití krocana pomocí náboje z baterie leidenských lahví.
Bleskosvody
Už v roce 1749 ho napadlo, že by se daly domy chránit před bleskem. Předpokládal, že blesk a jiskra mají stejnou podstatu. V dopise z 29. července 1750 Collinsonovi napsal, že hroty zřejmě mohou zajistit bezpečnost domů, lodí, věží apod. před údery blesků. V dopise z dalšího roku ještě myšlenku zpřesnil tím, že by tyč s hrotem mohla z mraku oheň rozptýlit a tím i chránit před hrozným neštěstím. Collinson se pokoušel Franklinovy dopisy uveřejnit, ale vědci z Royal Society odmítli uznat jev, se kterým přišel “kdosi z kolonií a ještě k tomu z pochybného městečka Filadelfie …“. Proto Collinson sám na své náklady uveřejnil v roce 1751 spis Experimenty a pozorování z elektřiny. Až potom si Royal Society uvědomila svou chybu a zvolila Franklina za svého člena.
Benjamin Franklin.
Zdroj: National Portrait Gallery, London. Autor: Joseph Siffred Duplessis. Under Creative Commons.
Franklinův spis vyvolal velký zájem ve Francii, Itálii i Rusku. Jeho pokusy byly několikrát zopakovány, nicméně Franklin stále nebyl přesvědčen o skutečnosti, že blesk = elektřina. Proto v červnu roku 1752 provedl spolu se svým synem Williamem pokus s hedvábným drakem, který měl na vrcholu dřevěné konstrukce připevněný asi 30 cm dlouhý drát s hrotem, spojený s konopným provazem draka. Spodní konec provazu nastavil hedvábným lankem na držení a na něj ještě přivázal kovový klíč. Po netrpělivém očekávání se konečně při bouřce začala ježit volná vlákénka na povrchu konopného provazu. Když přiblížil kloub ukazováčku ke klíči, přeskočilo několik jisker.
Za několik měsíců opatřil svůj dům kovovým hrotem, který svedl celým domem až do přízemí ke schodišti, kde se rozvětvoval do dvou ramen. Na každém rameni byl upevněn zvonek, takže pokaždé, když nad jejich domem táhli bouřkové mraky, tak zvonky vyzváněly. Stačilo přiblížit leidenské láhve a nabít je vzdušnou elektřinou.
Další práce
Franklin se zabýval i jinými oblastmi fyziky – vyzařováním a vedením tepla, hydrodynamikou, meteorologií apod. V období jednoho z Londýnských pobytů experimentoval se závislostí barvy předmětu a jeho schopností vést teplo. Jednoho slunečného zimního dne poskládal na sníh proužky látky různých barev a zjistil, že pod černou látkou sníh nejvíc roztál, kdežto pod bílou nejmíň. V tomto období také zkonstruoval hudební nástroj nazvaný armonica, který se skládal ze skleněných zvonků. Tento nástroj si oblíbil i Mozart a Beethoven.
Na radu svého bratrance, kapitána velrybářské lodi, se během všech plaveb přes oceán zabýval měřením teploty a slanosti vody. Kapitán mu totiž prozradil, že okolo Anglie teče teplý proud, který urychluje lodi. Franklin měřením existenci proudu prokázal. Jeho teorie vzniku předpokládala, že proud vzniká v Mexickém zálivu, kde se vlivem pasátů ohřívá voda a z Mexického zálivu odtéká. Vymyslel také jeho název – Golfský proud.
Podpis deklarace nezávislosti, mezi sedícími je i Benjamin Franklin.
Zdroj: National Portrait Gallery, London. Autor. Asher Brown Durand. Under Creative Commons.
Veřejná činnost a státní funkce Franklina zaměstnávaly čím dál víc. Účastnil se v boji severoamerických kolonií za nezávislost, vyznamenal se jako vynikající diplomat a politik při jednání s Francií a Anglií a byl jedním z redaktorů americké Deklarace nezávislosti ze 4. července 1776. V roce 1787 se aktivně podílel na vypracování ústavy USA a založil hnutí proti utlačování černochů. Zemřel ve svém filadelfském domě ve společnosti dcery a vnuků dne 17. dubna 1790 ve věku 84 let.
Použité zdroje
[1] AUGUSTA, P. Benjamin Franklin. 3POL, prosinec 2006.
[2] BOREC, T. Dobrý den, pane Ampére. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. ISBN 14–031–81.
[3] FRANKLIN, B. Plavba z Evropy do Ameriky l. p. 1726. Praha, 1940.
[4] JÁCHIM, F. Benjamin Franklin a elektřina. Matematika a fyzika ve škole, duben 1989, roč. 19, č. 8, s. 557–559.
[5] KOLOMÝ, R. Benjamin Franklin a jeho přínos k nauce o elektřině. Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, duben 2002, roč. 11, č. 8, s. 504–508. ISSN 1210–1761.
[6] SÓS, E. Spoutané blesky. Překlad M. Zadražilová – K. Vachulová. První vydání. Praha: Mladá fronta, 1972. ISBN 34–23–049–72.
