Jedním z velmi zajímavých zjištění sondy Mariner 10 bylo potvrzení existence magnetického pole Merkuru. Magnetické pole planety je dipólové, podobně orientované jako magnetické pole Země a dosahuje asi 1 % intenzity zemského pole. Je to zdánlivě pole slabé, ale daleko silnější než magnetická pole naměřená na podstatně větších planetách - Venuši a Marsu. Mechanismus vzniku magnetického pole planet je zatím značně nejasný, ale objev magnetického pole Merkuru vyvrací možnost, že by rozhodující podmínkou byla velikost tělesa nebo rychlost rotace. Důležitější asi bude vnitřní stavba planety, právě odlišná rotace vnitřního železného jádra a povrchu planety. Tato rotace se může lišit jen o velmi malou hodnotu (rozdíl 1 otáčky za mnoho století), ale i to stačí k vybuzení magnetického pole. Magnetická osa je sice rovnoběžná s osou rotace, ale neprochází středem planety - je od něho jakoby odsunuta asi o 1000 kiometrů.
Venuše má velmi slabé magnetické pole. To souvisí zřejmě s velmi pomalou rotací planety.
V různých regionech Marsu existuje silné, ale ne globální magnetické pole. Tyto nenadálé objevy učinila sonda Mars Global Surveyor již pár dnů poté, co se dostala na oběžnou dráhu kolem Marsu. Jsou to pravděpodobně zbytky bývalého globálního pole, které již zmizelo. To může mít velký význam pro odhalování vnitřní struktury planety a pro objasnění historie její atmosféry a tudíž i možnosti dřívějšího života na ní.
Magnetosféra Jupitera je dalekosáhle ovlivňována rychlou rotací planety. Její osa svírá úhel 10° s rotační osou. Vnitřní magnetosféra sahá do vzdálenosti 5 poloměrů Jupiteru a rotuje spolu s planetou, takže na obvodu této oblasti dosahují částice velkých rychlostí. Celkový tvar magnetosféry Země a Jupiteru je velmi podobný. Magnetopauza v případě Země se však vytváří ve vzdálenosti 70 000 až 80 000 km, zatímco u Jupiteru téměř 100krát dále, až do vzdálenosti přes 650 milionů km až za oběžnou dráhu Saturnu. Jupiterovy měsíce tedy obíhají uvnitř jeho magnetosféry, což je fakt, jenž může částečně vysvětlit některé aktivity na měsíci Io. Rozdíl mezi velikostmi magnetického pole Země a Jupiteru se vysvětluje nejen intenzivnějším magnetickým polem Jupiteru, ale také tím, že intenzita slunečního větru je ve vzdálenosti jeho oběžné dráhy podstatně slabší než u Země. Magnetické pole vzniká proudy tekoucími v nitru (kovovým vodíkem). Toto pole je odpovědné za pozorované polární záře. Na noční straně byly pozorovány polární záře na třech úrovních až do 2300 km nad oblačnou vrstvou, s rozsahem až 30 000 km. Jsou jasnější než pozemské. Nestability v magnetických vlnách poblíž jupiterových magnetických pólů jsou výkonným zdrojem rádiového záření. Toto záření bylo poprvé detekováno roku 1955 poblíž Washingtonu.
Předpokládanou existenci magnetického pole Saturnu prokázala až sonda Pioneer 11. Toto magnetické pole je svým způsobem unikátní - jeho osa totiž téměř přesně souhlasí s rotační osou planety. Toto pole je zhruba tisíckrát silnější než magnetické pole Země, ale dvacetkrát slabší než magnetické pole Jupiteru. Magnetosféra Saturnu dosahuje do vzdálenosti 3,4 · 109 km. Podoba té strany magnetosféry, která je natočena ke Slunci, kolísá podle tlaku slunečního větru. Saturn je podobně jako Země a Jupiter obklopen radiačními pásy. Ty jsou však zhruba 10 krát větší než radiační pásy Země.
Uran má dost silné magnetické pole. Zajímavostí je velký sklon magnetické osy planety k ose rotační. Činí plných 55°. Polarita je stejná jako u Jupiteru a Saturna a opačná než u Země a Merkuru. Magnetické pole je zvláštní tím, že není centrováno ke středu planety, ale je vychýleno směrem k ose otáčení (prochází 8 000 km od středu planety). Je generováno pravděpodobně pohybem relativně mělkých vrstev. Sama magnetosféra je výrazná, intenzita pole je srovnatelná s intenzitou pole Země, ohon je zkroucen do tvaru vývrtky. Na noční straně byla též pozorovaná polární záře. Díky magnetickému poli je Uran obklopen radiačními pásy, obsahujícími elektricky nabité částice. Elektrony z radiačních pásů mohou štěpit vodíkové molekuly v atmosféře Uranu, čímž atmosféra začíná světélkovat. Tomuto úkazu se říká elektrozáře. Vně radiačních pásů pak jsou prstence. Magnetický chvost se táhne do velké vzdálenosti a byly v něm objeveny oblasti s opačnou polaritou, což zřejmě souvisí se strháváním chvostu při neobvyklé rotaci planety vzhledem ke slunečnímu větru.
Magnetické pole Neptunu má dipólový charakter, osa je skloněna 47° vzhledem k rotační ose, takže v některých obdobích se pravidelně natáčí ke Slunci. Vzniká pohyby vodivého materiálu (zřejmě vody) ve středních vrstvách. Detekovány byly slabé polární záře (Voyager 2).
