Věda a technika v pozadí
Síla větru

Teorie

Sluneční záření nerovnoměrně ohřívá povrch Země. Na rovníku je teplota největší a směrem k pólům klesá. Rotace Země způsobuje střídání dne a noci, čímž vznikají tlakové rozdíly v zemské atmosféře. Důsledkem vyrovnání tlakových rozdílů je vítr. Vítr vane vždy od tlakové výše k tlakové níži.

V meteorologii se sleduje jak velikost rychlosti, tak i směr větru (vodorovný – vzestupný – anabatický vítr; svislý – sestupný – katabatický). K určení míst s nižším nebo vyšším tlakem podle směru větru slouží Buys–Ballotovo pravidlo: vítr vane ve volné atmosféře přibližně podél izobar tak, že na severní polokouli máme po pravé ruce vyšší tlak a po levé ruce nižší tlak, jestliže se postavíme čelem po směru proudění.

Směr větru udává, ze které světové strany vítr vane. Udává se obvykle v úhlových stupních geografického azimutu příslušného směru větru (90° – východní vítr, 180° – jižní vítr apod.), popř. ve stupnici pomocí mezinárodních zkratek:

Směr větru se určuje pomocí větrných směrovek, které jsou většinou otočné kolem svislé osy a měří pouze vodorovnou složku vektoru rychlosti větru. Bývají umístěny ve výšce 10 m nad zemským povrchem (určují směr přízemního větru). Na letištích nebo dálnicích se směr větru určuje přibližně pomocí větrných rukávů.

Anemometr.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

 Rychlost větru závisí na velikosti rozdílu tlaků v obou místech. Měří se pomocí anemometrů nebo anemografu. Interval zaznamenávání průměrných hodnot rychlostí větru je každých 10 minut nebo po jedné hodině. Rychlost je negativně ovlivňována charakteristikou krajiny a zástavbou. Obecně platí – čím hladší povrch, tím je rychlost větru vyšší.

Beaufortova stupnice.
Zdroj: Techmania Science Center. Under Creative Commons.

Odhadem je možné rychlost větru stanovit vizuálně a výsledky srovnat s Beaufortovou stupnicí síly větru. Původní stupnici sestavil v letech 1805 – 1808 anglický admirál Francis Beaufort, který vycházel z účinků různé síly větru na počet plachet fregaty. Stupnice měla 14 stupňů, z nichž 0 znamenal bezvětří a tedy nemožnost plavby, a 13 bouři, při níž nemohla být rozvinuta ani jedna plachta. Německý kapitán stupnici v roce 1927 doplnil charakteristikou vzhledu mořské hladiny. V současnosti se používá třináctidílná stupnice popisující účinky přízemního větru na pevnině.