francouzská fyzička a chemička
Irene Curie se narodila v Paříži snad nejslavnějšímu vědeckému páru - Marii a Pierru Curiovým. Marie velmi brzy po porodu svěřila Irenu do péče chůvy a dědečka, Pierrova otce, a sama se věnovala svým výzkumům. Curieovi a jejich přátelé své děti vyučovali sami, každý ve svém oboru. Irene se od dětství učila fyziku od své maminky, chemii od Jean Perrina a matematiku od Paula Langevina.
Irene Joliot-Curie.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
První světová válka
Takto se vzdělávala až do roku 1912, kdy nastoupila na Collège Sévigné, aby složila maturitní zkoušku. V roce 1914 se přihlásila na Přírodovědeckou fakultu na Sorbonně. Její studium však brzy přerušila 1. světová válka.
Během 1. světové války sloužila Irene společně se svojí matkou jako rentgenolog v mobilních polních nemocnicích, které zřídila její matka. Obě během první světové války pomohly zachránit řadu lidských životů. Bohužel o svůj moc nedbaly, protože používaly velmi primitivní zdroje rentgenového záření a sebe vůbec nechránily. Obě byly vystaveny velkým dávkám záření.
Seznámení s Fredericem
V roce 1918 po zkončení 1. světové války se Irene vrátila do Paříže a pokračovala ve studiu. V roce 1925 dokončila disertační práci na téma alfa záření polonia, prvku, který objevili její rodiče.
Pak Irene nastoupila jako asistentka své matky v L´institut du Radium (Ústavu radia). Tady se seznámila s Frédericem Joliotem, který o ní řekl: „Se svým chladným vzhledem a zapomínáním zdravit, si ne vždy vytvořila sympatie u ostatních lidí v laboratoři. Objevil jsem tuto mladou ženu jako mimořádnou, poetickou a citlivou bytost.“ Irene a Fréderic se 4. října 1926 vzali a hned následující rok se jim narodila dcera Helene a později v roce 1932 syn Pierre.
Irene Joliot-Curie se svými dvěma dětmi.
Zdroj: BĚHOUNEK, F. Svět nejmenších rozměrů. Praha: Vydal Jaroslav Tožička, 1945. Vydání první.
Umělá radioaktivita
Od tohoto roku začali oba manželé společně studovat jaderné reakce vyvolané bombardováním jader lehkých prvků částicemi alfa, které vyzařovalo polonium. Dokázali, že neutrony mají o něco větší hmotnost než protony.
Při dalším výzkumu vlastností neutronů objevili v roce 1934 umělou radioaktivitu, když bombardovali hliník, hořčík a bór alfa částicemi. Úspěšný rok pokazila zpráva o smrti madame Curie. Za svou práci byli o rok později odměněni Nobelovou cenou za chemii za společné práce na syntéze nových radioaktivních prvků.
Ve stejném roce objevila Irene také neptuniovou radioaktivní řadu. Kompletně byla ale tato rozpadová řada prozkoumána až v roce 1947. V roce 1938 Irene Joliot–Curie a Pavel Savic zjistili, že jeden z produktů vytvořených při ozáření uranu neutrony nebyl transuran, jak se očekávalo, ale prvek ze skupiny vzácných zemin. Znamenalo to, že objevili nový druh jaderných reakcí.
Tento výsledek byl v říjnu 1938 na Solvayovském kongresu přijat s velkým skepticismem. Bylo oběma doporučeno experimenty zopakovat s větší přesností a důkladností, protože takový výsledek nebyl podle teorie možný. Proto prvenství objevu štěpení uranu bylo přiznáno až Otto Hahnovi, Fritzi Strassmanovi a Lise Meitner na základě jejich prací publikovaných v roce 1939.
Frederic a jeho manželka Irene.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Druhá světová válka
V roce 1939 se schylovalo k další válce, proto se Frédéric a Irene rozhodli výsledky své práce zapečetit do obálky a uschovat v trezoru Académie des Sciences, kde zůstaly dalších deset let.
Irene Joliot–Curie působila i v politice. Před 2. světovou válkou byla ministryní ve vládě Lidové fronty, za okupace Francie byla v odboji a po válce působila, stejně jako její manžel, v mírovém hnutí. Během druhé světové války Irene onemocněla tuberkulózou a byla nucena odejít do Švýcarska na ozdravný pobyt. Odloučení od rodiny však velmi těžce nesla, a proto během války podnikla několik nebezpečných cest do Francie a zpět.
Po 2. světové válce se v roce 1946 stala Irene Jolito-Curie ředitelkou L´institut du Radium a komisařem pro atomovou energii. Jako komisařka pro atomovou energii se v roce 1948 podílela na stavbě prvního francouzského jaderného reaktoru a centra pro jadernou fyziku v Orsay. Irene nikdy tento projekt neviděla dokončený, protože 17. března 1956 zemřela na leukémii způsobenou zářením, kterému byla celý život vystavena.
Použité zdroje
[1] KRAUS, I. Příběhy učených žen: životní osudy žen, které významně ovlivnily vývoj exaktních věd, především fyziky, matematiky a chemie. 1. vyd. Praha: Prometheus, 2005, 166 s. ISBN 80-719-6308-9.
[2] EUROPEAN COMMISSION, Directorate-General for Research a [forew. Janez POTOČNIK]. Women in science. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2009. ISBN 978-927-9114-861.
[3] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, pátý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.
