holandský fyzik
Hendrik Antoon Lorentz se narodil v selské rodině v Arnhemu. Ze střední školy přišel v roce 1870 na leidenskou univerzitu s pověstí výborného žáka – nadaného a pracovitého. Jen dva roky poslouchal vysokoškolské přednášky, pak se začal zcela samostatně připravovat na obhajobu disertační práce, za jejíž námět si zvolil teorii odrazu a lomu světla. Přenesl tak Maxwellovu teorii o elektromagnetických vlnách do optiky. Ve 25 letech stanul v čele nově vytvořené katedry teoretické fyziky, kterou vedl až do roku 1912, kdy se vzdal řádné profesury a odešel do Haarlemu, kde řídil fyzikální část ústavu Teyler´s Stichting.
Hendrik Lorentz.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Ke konci 19. století byla zveřejněna Maxwellova teorie elektromagnetického pole. Lorentz při jejím prvním studiu prohlásil, že ji vůbec nerozumí, že mu uniká její fyzikální smysl. Toto prohlášení samozřejmě nebylo až tak pravdivé, protože Lorentz byl velmi skromný a sebekritický. Dokonce to byl právě on, kdo do ní pronikl tak hluboko, že ji mohl posunout kousek dál. Zatímco James Clerk Maxwell popsal vlastnosti pole buzeného elektrickými náboji nebo proudy, Lorentz nalezl vztah pro sílu, která se objevuje při pohybu náboje v magnetickém poli z hlediska pozorovatele. Ve fyzice se tak objevila po Newtonově gravitační síle druhá základní síla.
Ani Lorentzova teorie ale nedovedla vysvětlit negativní výsledek proslulého Michelsonova – Morleyova pokusu z roku 1881. Lorentz jako zastánce existence éteru zavedl předpoklad, že se zkracuje délka tělesa ve směru pohybu. Odvodil vztah pro transformaci jednotlivých souřadnic, který v původní podobě vstoupil do teorie relativity. I když ke stejnému tvaru transformace dospěl roku 1887 také Woldemar Voigt, žádný z nich nedocenil jejich fyzikální význam.
Kromě toho Lorentz vypracoval novou elektronovu teorii, pomocí které mohl objasnit Zeemanův efekt, Faradayův efekt a celou řadu dalších elektrických i optických jevů. Za zkoumání vlivu magnetismu na záření mu byla společně s Pietrem Zeemanem v roce 1902 udělena Nobelova cena za fyziku.
Z Einsteinových prací o teorii relativity měl Lorentz velkou radost. V roce 1919, po návratu Eddingtonovy expedice za úplným zatměním Slunce na Princův ostrov, byl první, kdo telegramem Einsteinovi oznamoval, že jeho závěry o odchylování světelných paprsků v silném gravitačním poli Slunce se zcela potvrdily.
V letech 1909 a 1911 Lorentz předsedal Solvayovským kongresům – setkáním nejvýznamnějších vědců. Po válce se věnoval mezinárodnímu vědeckému usmíření. Když vítězné státy založily mezinárodní Radu pro výzkum, podílel se na jejím řízení. Zasloužil se o zrušení té části jejího statutu, která znemožňovala účast vědců z bývalých tzv. ústředních mocností – válečné aliance Německa, Rakouska, Bulharska a Turecka.
Solvayovský kongres 1911, Lorentz je sedící, čtvrtý zleva.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Roku 1928 Hendric Antoon Lorentz zemřel. Nad jeho hrobem Albert Einstein prohlásil: "Svůj život utvářel do posledního detailu jako nějaké drahocenné umělecké dílo. Neselhávající laskavost a velkorysost, jeho smysl pro spravedlnost spolu s jiným intuitivním pohledem na lidi a na situaci jej vždycky a všude předurčovaly k vůdčímu postavení." [1]
Použité zdroje
[1] JÁCHIM, F. Hendric Antoon Lorentz (1853 – 1928) – pokračovatel Maxwellův a předchůdce Einsteinův. Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, květen 2003, roč. 12, č. 9, s. 572–574. ISSN 1210–1761.
[2] TRAKAL, V. Zprávy. H. A. Lorentz zemřel. Časopis pro pěstování mathematiky a fysiky. 1928, roč 57, s. 164–167.
[3] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1. vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80–85600–47–1.
[4] Encyklopedická edice, listy, fyzici. ISBN 80–860–44–05–X.
