Lise Meitner

Lise Meitner se narodila ve Vídni jako třetí dítě židovského právníka. První vzdělání získala doma, pak studovala tři roky na měšťanské škole. V 18 letech skončila se studiem na gymnáziu, maturitu však vykonat nemohla, proto se rozhodla vystudovat učitelství francouzštiny a rok učit. Teprve po soukromém doučování fyziky mohla složit maturitu na chlapeckém gymnáziu. Bylo ji už 23 let. Na Vídeňskou univerzitu nastoupila v roce 1901 a jako první žena poslouchala přednášky na přírodovědecké fakultě. O pět let později ji absolvovala, obhájila práci na téma teorie tepla. Během studia ji velmi ovlivnil Ludwig Boltzmann. Po absolvování krátkou dobu vyučovala na dívčí škole, ale stále více ji lákala laboratoř. Pod vedením Boltzmannova bývalého asistenta Stefana Meyera studovala radioaktivní zářiče. V roce 1907 odjela do Berlína, ale v té době ženy na této univerzitě ještě nemohly studovat. Požádala proto Maxe Plancka, aby směla navštěvovat jeho přenášky. Ten sice nebyl zastáncem vzdělání žen, ale nakonec povolil a s Lise rád spolupracoval a spřátelil se s ní. Kromě teoretické fyziky se chtěla zdokonalit i v experimentální fyzice, proto se dostala k chemikovi Otto Hahnovi.

Lise Meitnerová.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Společně s Otto Hahnem začali pracovat v primitivní laboratoři vytvořené z bývalé truhlářské dílny v chemickém ústavu berlínské univerzity. Společně studovali známé radioaktivní látky. V roce 1912 získala Lise Meitner své první placené místo. Do té doby žila z finanční podpory svého otce. – Max Planck ji nabídl místo své asistentky. Musela každý týden opravovat 300 domácích úkolů planckových studentů a teprve pak se mohla věnovat své vědecké práci. Ve stejném roce se Hahn stal vedoucím oddělení radioaktivity v nově zbudovaném Ústavu císaře Viléma pro chemii v Berlíně. Lise se musela spokojit s postavením hosta a malým stipendiem. Teprve za dva roky získala místo plně placeného vědeckého pracovníka. Univerzita v Praze jí nabídla trvalé místo, což Meitnerová využila jako prostředek nátlaku. V roce 1917 získala vlastní fyzikální sekci a v roce 1926 titul řádné profesorky fyziky berlínské univerzity (byla první ženou v Německu, které se to podařilo). Práce Lise a Otta byla přerušena první světovou válkou, protože Lise působila jako zdravotní sestra na východní frontě a v nemocnici v Praze a Hahn zkoumal chemické bojové látky pod vedení Fritze Habera. V Praze však Rakušanku Lise Meitner nepřijali, proto se rozhodla odejít zpět do Berlína. I když celý ústav byla zabraný pro výzkum chemických bojových plynů, přesto si vybojovala svou laboratoř a dál v ní pracovala na svém výzkumu. Hahn se v laboratoři občas objevil, pracovali na objevu nového prvku č. 91, z jehož radioaktivní přeměny vzniká aktinium. Na začátku roku 1918 byla jejich práce hotová a nový prvek s názvem protaktinium byl prokázán. Ve stejném roce byla Lise odměna tím, že se stala vedoucí vlastního oddělení pro fyziku radioaktivních látek v Ústavu císaře Viléma.

Lise Meitner a Otto Hahn v laboratoři.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Ve dvacátých letech patřila Lise Meitner mezi přední světové fyziky, často doprovázela na klavír Alberta Einsteina při hře na housle v domě Maxe Plancka. V letním semestru 1923 nabídla svůj první přednáškový kurz a 1. března 1926 se stala mimořádnou profesorkou.

V roce 1934 začal Enrico Fermi ozařovat neutrony uran a detekoval řadu radioaktivních produktů. Touto problematikou se začala zabývat i Meitner s Hahnem a mladým radiochemikem Fritzem Strassmannem. Předpokládalo se, že výsledkem jsou nové prvky – transurany. Meitnerová byla stále více proti. Tento názor publikovala už v roce 1937.

Šťastná pracovní éra skončila pro Meitnerovou nástupem nacistů k moci. Byla zbavena profesury na Berlínské univerzitě. Přes to se rozhodla v Berlíně zůstat a pracovat tu dalších pět let. Její rakouské občanství ji zaručovalo relativní bezpečnost. Po obsazení Rakouska v roce 1938 to ale již neplatilo a Meitnerová se ocitla ve velkém nebezpečí. S pomocí holandských přátel se jí podařilo ilegálně opustit Německo a emigrovat do Holandska. Její kolega Dirk Coster ji nepozorovaně převezl přes hranice a ve svém domě ji poskytl azyl. Vezla si jen pár věcí, deset marek a diamantový prsten, který ji věnoval Otto Hahn. Na pozvání Nielse Bohra odešla do Kodaně a později do Švédska, kde získala místo ve Stockholmu v Nobelově ústavu experimentální fyziky. S Hahnem a Strassmannem byla stále v písemném styku. Ti zkoumali další, silně radioaktivní produkt reakce uranu. Domnívali se, že ve svých vzorcích mají různé izotopy radia, které se musely vysrážet s baryem, a aktinia vysráženého spolu s lanthanem. Radium a aktinium ale neprokázali. Lise o tom pochybovala. Tajně se s Hahnem setkala v listopadu 1938 v Kodani. Naléhala, aby provedli další kontrolní experimenty. Překvapivé výsledky poslal Hahn o měsíc později do stockholmského hotelového pokoje, kde Lise Meitner bydlela. Nový prvek měl chemické vlastnosti totožné s baryem. Hahn požádal Meitnerovou o fyzikální interpretaci. O Vánocích se Meitnerová setkala se svým synovcem Ottem Frischem a společně navrhli vysvětlení pozorovaných jevů jako výsledek nové jaderné reakce – štěpení atomového jádra uranu neutrony. Hahn se Strassmannem publikovali článek o objevu v časopisu Die Naturwissenschaften a Meitnerová s Frischem v časopise Nature. Tento objev byl koncem spolupráce Meitnerové, Hahna a Strassmanna. Hahn na sebe strhl veškerou pozornost a odmítl uznat podíl Lise na spolupráci.

Lise Meitner při přednášce v roce 1946 na Catholic University, Washington, D.C.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Meitnerová zůstala ve Stockholmu izolovaná od svých přátel i vědeckého světa, nemohla dál seriozně pracovat. Zlom nastal paradoxně po 6. srpnu 1945, kdy byla svržena atomová bomba na Hirošimu. Novináři kontaktovali Lise Meitnerovou, protože němečtí vědci byli v izolaci v Anglii a ti američtí se k otázce nemohli vyjadřovat. Lise se přes noc stala „matkou atomové bomby“. Marně vysvětlovala, že ani nevěděla, že se pracuje na jejím zkonstruování. V tisku se objevovaly články s nadpisy „Dr. Lise Meitnerová, rakouská fyzička, měla rozhodující podíl na vynálezu atomové bomby“ apod. Díky této popularitě obdržela pozvání do USA. Přijala ho pravděpodobně i z toho důvodu, že tu měla některé své sourozence. Bylo jí i nabídnuto místo hostujícího profesora na Katolické univerzitě ve Washingtonu na dobu zimního semestru v roce 1946. V lednu 1946 se zastavila ještě krátce v Londýně u svého bratra, ale pak už nasedla na letadlo a odletěla do USA. 27. ledna přijela do New Yorku a dostalo se ji podobně bouřlivého přijetí jako madam Curie před 25 lety. Byla zvolena „ženou roku 1946“ a věnovala se boji za kontrolu zbrojení a posílení pozice žen ve vědě.

V roce 1946 obdržel Hahn Nobelovu cenu. Podle mínění mnoha vědců mu měla být udělena společně s Meitnerovou a Strassmannem. V dalších letech byla Meitnerová navržena na udělení Nobelovy ceny celkem čtyřikrát, ale ani jednou neuspěla. Po návratu z USA začala znovu žít. Její pracovní postavení ve Stockholmu se zlepšilo, dostala nabídku vrátit se do Německa, ale odmítla. Když cítila, že jí ubývá sil, tak se v roce 1960 přestahovala do Cambridge za svou sestrou a synovcem Otto Frischem. Zde v nedožitých 90 letech zemřela a je také pohřbena.

Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Použité zdroje

[1] BÜHRKE, T. Převratné objevy fyziky od Galileiho k Lise Meitnerové. 1. vydání. Praha: Academia, 1999. 231 s. ISBN 20–200–0743–1.

[2] HNATOWICZ, V. Lise Meitnerová (1878 – 1968). Československý časopis pro fyziku, 2008, č. 3, svazek 58, 177–178. ISSN 0009–0700.

[3] KERNEROVÁ, Ch. Lise Meitnerová. Životní příběh atomové fyzičky. 1. vydání. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1694-2.