3. května 1892 – 10. září 1975anglický fyzik
George Paget Thomson se narodil jako syn Josepha Johna Thomsona. Studoval na univerzitě v Cambridgi, kde jeho otec přednášel fyziku a dědeček medicínu. Po ukončení studia se zde stal asistentem. Během první světové války sloužil u královnina pěchotního regimentu a po krátkém nasazení ve Francii se podílel na zkoumání stability a aerodynamiky letounů ve Farnborough a s britskou misí strávil osm měsíců v USA. Po první světové válce pracoval v Cavendishově laboratoři a v roce 1922 se stal profesorem teorie přírodních věd na univerzitě v Aberdeenu. V roce 1930 se stal profesorem Imperiální koleje Londýnské univerzity. V roce 1952 odešel do Cambridge jako Master of Corpus, kde se stal do odchodu do důchodu o deset let později děkanem koleje Corpus Christi.
George Paget Thomson.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
První Thomsonova vědecká práce byla z oblasti aplikované aerodynamiky a Thomson v ní využil materiál získaný experimentálními pracemi v armádě. Později ale soustředil veškerou svou pozornost na studium problému elektronů a jako jeden z prvních v letech 1927 – 1928 zkoumal ohyb elektronů na krystalové mřížce a ověřil teorii Louise de Broglieho o vlnové povaze částic. Při svých experimentech používal vysoké urychlovací napětí, tj. elektrony o vysoké energii. Zkonstruoval přístroj, elektronový difraktograf, který registroval ohyb elektronů fotograficky a který měl velký vliv na rozvoj experimentální techniky elektronografie. Společně s Clintonem Davissonem získal v roce 1937 Nobelovu cenu za fyziku za experimentální důkaz interferenčního jevu v krystalech ozářených elektrony. Od roku 1932 se intenzivně zabýval jadernou fyzikou. V roce 1939 upozornil anglické ministerstvo letectví na možnost konstrukce jaderných zbraní, v letech 1940 až 41 se stal předsedou anglického výboru pro jadernou energii, byl pověřen výzkumem využití jaderné energie a snažil se přispět k jejímu mírovému vyžívání. V padesátých letech ho zaujaly problémy termonukleární přeměny a věnoval se konstrukci zařízení pro získání velmi vysokých teplot, což se později uplatnilo v anglickém nukleárním středisku v Harwellu.
Použité zdroje
[1] SODOMKA, L. Kronika Nobelových cen. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2004. ISBN 80–242–1058–4.
[2] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1. vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80–85600–47–1.
[3] Encyklopedická edice, listy, fyzici. ISBN 80–860–44–05–X.
