Kalendář

Odedávna se k datování minulých i budoucích událostí používaly pravidelně se opakující jevy v přírodě. Nejkratší jednotkou byl jeden den. Doba jedné měsíční periody (tj. otočení Měsíce kolem osy, resp. doba oběhu kolem Země) je 29,53059 dne a rok (tj. doba oběhu Země kolem Slunce) je 365,2422 dne. Jsou to čísla desetinná, navzájem nesoudělná. Není proto divu, že sestavit kalendář, který by odpovídal pravidelně se opakujícím dějům v přírodě bylo vždy složité. Ani ten současný není ideální.

Kalendář představuje souhrn pravidel pro počítání dnů v roce. Rok určovaný podle fází Měsíce má jiný počet dní než rok určovaný podle Slunce. Rozlišujeme proto tyto druhy kalendáře

• solární: je založen na zdánlivém pohybu Slunce po obloze, jeho týdny a měsíce nejsou nezávislé na žádném bodu oběžné dráhy Země kolem Slunce, má 365 nebo 366 dnů.
• lunární: používá měsíční fáze, pravidelně se opakující po 29 až 30 dnech, má 354 nebo 355 dnů.
• lunárně–solární: kombinuje předchozí, je nejsložitější, má 12 lunárních měsíců po 29 nebo 30 dnech, ale v přestupných letech se přidává ještě třináctý měsíc. Obyčejné roky mají 353 až 355 dnů, přestupné 383 až 385 dnů.

K prvnímu zaznamenávání počtu dní sloužily vrypy do dřeva či kosti, nebo uzlíky na šňůrkách, které měly už zřejmě i lovci mamutů. Archeologové za první kalendář označují kostěné předměty s figurálními obrazci z doby ledové (před 35 000 lety). Další časoměrnou jednotkou je týden. Sedmičku považovaly starověké národy za magickou – sedm bylo bran do podzemního světa, sedm dnů stvoření a sedm planet (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn, Země a Slunce). Ze jmen planet jsou odvozeny i názvy dnů v týdnu (kromě slovanských jazyků)

Astrologické symboly pro dny v týdnu.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.

Základem staroegyptské míry času byl rok a den, kalendář se řídil podle východu a západu hvězdy Sirius. Rok měl 365 dnů a dělil se na tři doby – záplavy, pučení a žně. Každá doba měla 4 měsíce po 30 dnech. Zbývajících 5 dnů bylo určeno na oslavu některých bohů. Počátek roku byl stanoven na 1. den záplav, ale za 1460 let tento den prošel téměř celý rok. Dekretem z roku 238 př. n. l. byl kalendář opraven přidáním jednoho oslavného dne jednou za 4 roky. Tento kalendář byl používán téměř celý starověk.

Název kalendář pochází z dob, kdy římští kněží napjatě očekávali objevení nového Měsíce na obloze, aby mohli ohlásit počátek nového kalendářního měsíce. První den v měsíci se pak nazýval Calendae (calare – veřejně vyvolávat). Není přesně známo kdy vznikl římský kalendář. Asi v polovině 8. století před n. l. existoval tzv. Romulův kalendář, jehož rok začínal březnem a měl 10 měsíců o celkovém počtu 304 dny. Měsíce byly zpočátku označovány čísly, později dostaly svá jména: Martius, Aprilis, Maius, Junius, Quintilis, Sextilis, September, October, November a December.

V 7. století před n. l. král Numa Pompilius přidal dva další měsíce – Januarius a Februarius. Numův rok byl lunární. Měl 355 dnů, přičemž březen, květen, červenec a říjen měly po 31 dnech a všechny ostatní 29 dnů. Aby se udržela alespoň přibližná shoda se skutečnou délkou roku, vkládal se každý druhý rok do posledního měsíce v roce celý přestupný měsíc. Jmenoval se Marcedonius a vkládal se za svátek Terminálií, čili za svátek ukončení roku, který připadal na 23. únor. Tento měsíc se vkládal docela nepravidelně. Záleželo na vládci, zda potřeboval dny navíc. Marcedonius trval střídavě 23 a 22 dní, po něm vždy doběhly zbývající dny měsíce Februarius.

Asi tak v roce 190 před n. l. byl prvním měsícem ustanoven leden, Januarius. Podle návrhu řeckého astronoma Sósygena zreformoval Gaius Julius Caesar nový kalendář. Reforma byla uskutečněná v letech 47 a 46 před n. l., změnila jen počet dní v měsících (na celkových 365) a zrušila nemotorný přestupný měsíc. Místo něj zavedla přestupný den, který se vkládal každý čtvrtý rok na místo přestupného měsíce, tedy 23. února. Sósigenes ponechal dvanácti měsícům jejich názvy, ale přehodil jedenáctý Januarius a dvanáctý měsíc Februarius na začátek roku. Další změna v kalendáři následovala v roce, kdy byl zavražděn Julius Caesar Marcusem Antoniem. Ten navrhl, aby na poctu Caesara byl měsíc Quintilis přejmenován na Julius. Další změna přišla o několik měsíců později, kdy byl měsíc Sextilis přejmenován na Augustus jako pocta císaři Augustovi. Jenže tento měsíc měl pouhých 30 dní, což je číslo sudé a tedy nešťastné a navíc je kratší než měsíc Julius, který měl 31 dnů, což by mohlo Velkého Augusta urazit. Z února byl odebrán jeden den a přidán k měsíci Augustu.

Juliánská reforma vydržela celý středověk. Rok je ve skutečnosti roven 365,2422 dne, byl ale nahrazen rokem o délce 365,25 dne. Rozdíl 11 minut 12 s za 129 let naroste na celý jeden den. V 16. století činil rozdíl již 10 dní. Byl tedy nejlepší čas na novou reformu. Poprvé si této skutečnosti všiml v 8. století Beda Ctihodný. Poznal to proto, že se doba Velikonoc neshodovala s dnem jarní rovnodennosti, který se opožďoval. Poprvé s požadavkem na změnu kalendáře vystoupil v roce 1414 na kostnickém koncilu kancléř pařížské univerzity kardinál Pierre d´Ailly. Až papež Řehoř XIII. v roce 1582 vydal bulu Inter Gravissimas, ve které na návrh bratrů Luigiho a Antonia Liliových, profesorů matematiky na univerzitě v Perugii, kteří na svém návrhu pracoval deset let, rozhodl o vynechání 10 dní (po čtvrtku 4. října 1582 následoval pátek 15. října) a byla tak upřesněna pravidla pro stanovení přestupného roku: přestupným rokem je ten rok, jehož letopočet je dělitelný beze zbytku čtyřmi. Pravidlo se nevztahuje na roky končící 00, z nich jsou přestupné jen dělitelné 400. Gregoriánská reforma je téměř dokonalá. Teprve za 3 600 let naroste rozdíl na celý den! V Čechách byla reforma přijata na příkaz císaře Rudolfa II. v lednu 1584, na Moravě až v červenci téhož roku. Proto se také v tomto roce slavily Velikonoce o 4 týdny dřív v Čechách.

V roce 532 n. l. byl navržen křešťanský letopočet od mnicha římské církve, narozeného ve Skythii, který se jmenoval Dyonisius exiguus. Předpokládal, že se Ježíš narodil 25. prosince 753 let od založení Říma. Proto se rok 754 od založení Říma stal prvním rokem éry křesťanské. Tento první rok nebyl rokem Ježíšova narození; Kristus se narodil v roce 749 od založení Říma. Proto je celá křesťanská éra o čtyři roky mladší. I když je tato chyba známa už po několik století, bylo by obtížné letopočet měnit, proto se používá dál počítání letopočtů navržené Dyonisem Exiguuem. 

Použité zdroje:

[1] KLOUČEK, M. Historie kalendáře. Rozhledy matematicko–fyzikální, 1999, roč. 76, č. 1, s. 26–36. ISSN 0035–9343.