Pokud Slunce či Měsíc svítí skrz řídkou oblačnost tvořenou přibližně stejně velikými kapičkami vody, objevují se kolem nich duhově zabarvené soustředné prsteny, ohybová maxima a minima. Tato tzv. koróna je uvnitř pokaždé modrá, vně červená. V případě, že kapičky nemají stejnou velikost, bývá nevýrazná a má podobu světlého kruhu. Koróna vzniká ohybem světla na vodních kapkách v mracích, či v mlze nebo kouři. Její intenzita závisí jednak na vlnové délce světla (proto se maxima jednotlivých barev zobrazují v různé vzdálenosti od zdroje), jednak na velikosti kapiček. Sled barev se může několikrát opakovat a barevná ozdoba Slunce či Měsíce tu a tam dosáhne průměru až 15°!
Měsíční korona.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Vzhled koróny vypovídá o stáří mraku. Pokud je koróna hodně nápadná, obsahuje mrak drobné, malé kapičky vody o průměru jenom desítek mikrometrů, vznikl teprve před nedávnem. Ve starých oblacích už kapky stejnou velikost nemají, proto se skrz ně netvoří tak pěkně zabarvené prsteny. Zajímavé je, že ke vzniku koróny není třeba příliš silného světelného zdroje. Proto bývá vidět i kolem jasných planet.
Nejčastěji je možné korónu sledovat kolem Slunce, nejdříve však musíte odstranit jeho oslnivý svit. Metod se přitom naskýtá hned několik: pohled na nějakou klidnou vodní hladinu, třeba v kaluži; kousek hlazeného černého skla, třeba ze svářečských brýlí nebo obyčejné sklo s temným podkladem; lepší sluneční brýle.
Koróny mohou být velmi dobře pozorovatelné při rozptylu plynu nebo prachu v atmosféře. Poprvé tento úkaz podrobně popsal farář S. Bishop na Havaji, kdy v září 1883 pozoroval koróny několik dnů po výbuchu indonézské sopky Krakatau. Tyto korony se od té doby označují jako Bishopův úkaz. Se svým průměrem 20 až 30° jsou podstatně větší než obvykle, protože částečky prachu jsou jen několik mm veliké.
Korónu si můžete vyrobit i uměle. Potřebujete k tomu malé kapičky vody, které můžete získat dýchnutím na okenní tabuli. Kondenzací vodních par obsažených ve vašem dechu se sklo zamlží. Jde to tím lépe, čím je sklo studenější. Ti, kdo nosí brýle, to mohou potvrdit, když vstoupí v zimě do teplé místnosti, jejich brýle se okamžitě úplně zamlží. Na těchto malých kapičkách, podobně jako tomu bylo u mraků, může nastat ohyb světla. Díváme–li se skrz zamlžené brýle na bodové světlo například na pouliční lampu, vytvoří se kolem lampy překrásné barevné věnce.
Nachází–li se v oblasti bodu protilehlého Slunci mlha nebo mraky s malými kapičkami, pak můžeme kolem vlastního stínu spatřit systém barevných kruhů, gloriolu. Její střed se vždy nalézá v bodě protilehlém Slunci. Abychom mohli vidět kruhovité prstence, je nutné, aby stěna mlhy nebo mrak byly tvořeny kapičkami stejné velikosti. Jestliže jste ještě nikdy neviděli gloriolu, potom se nezapomeňte při příštím letu podívat na stín letadla. Snad jeho stín dopadne na vrstvu mraků s konstantní malou velikostí kapiček a vy potom budete moci pozorovat kolem jeho stínu tyto barevné kruhy jako důkaz vlnové podstaty světla.
Pokud je vrstva oblaku nebo mlhy velmi blízko předmětu vrhajícího stín, popř. se tento předmět nalézá uvnitř ní (typicky na horách), zdá se stín velmi zvětšený a jev pak bývá lidově označován jako tzv. horský nebo Brockenský přízrak (Brockenské strašidlo), podle hory Brocken nacházející se v pohoří Harz v Německu, kde byl často popisován. Charakteristické je, že každý vidí gloriolu jen kolem stínu své hlavy a ne kolem hlavy svého bližního.
Nebereme–li v úvahu zbarvení mračen za soumraku či za svítání, jsou mraky bílé. Vyskytují se však také divukrásné barevné mraky za jasného dne, jsou to takzvané irizující mraky. Tyto třpytivé barvy se objevují nepravidelně a to jako obrysy okrajů mraků, anebo jako skvrny nebo pruhy na mracích umístěných blízko slunce. Ale pozor! Mraky blízko Slunce (3 – 10°) jsou velice jasné. Je proto opět nutné použít ochranný filtr. Často však můžeme pozorovat docela dobře i prostým okem irizující mračna ve vzdálenosti 10° – 30° od slunce. Barva se stává viditelnou v závislosti na úhlové vzdálenosti od slunce a na velikosti částic.
