1548 až 17. února 1600
italský filozof, mučedník vědy a oběť konfliktů s církví

Giordano Bruno se narodil asi roku 1548 v Nole jako třetí dítě praporčíka Giovanniho a Frauliss Savoliny. Od 11 let studoval v Neapoli latinskou školu. Velmi snadno se učil, a proto ve čtrnácti letech odešel na neapolskou univerzitu k profesoru Augustinu Teofilu da Varrano, kde studoval humanistickou literaturu, logiku a dialektiku. To, co ostatní zvládli za čtyři roky, on zvládl za polovinu. Proto univerzitu opustil už v sedmnácti letech a 15. června 1565 vstoupil do dominikánského kláštera sv. Dominika v Neapoli (S. Domenico Maggiore). Jedním z důvodů pro toto rozhodnutí byla i ekonomická situace rodiny. Matka, nyní již vdova, syna živit na studiích nemohla. V klášteře přijal nové jméno – Giordano na místo starého Fillepo. V roce 1572 byl vysvěcen na kněze, odsloužil si svou první mši a byl poslán na neapolskou univerzitu studovat teologii. Zůstal tu až do roku 1575. Studoval díla Aristotela, Tomáše Akvinského, Alberta Velikého a astronomické spisy Mikuláše Koperníka a Mikuláše Kusánského.


Giordano Bruno.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Po návratu do kláštera byly inkvizicí objeveny zakázané knihy, které patřily bratrovi Giordanovi. Toto porušení bylo oznámeno řádovému prokurátorovi Domenicu Vitovi, který sepsal žalobu obviňující ho ze 130 prohřešků, za které mu dokonce hrozila inkvizice.

Na cestách

Bruno klášter raději roku 1576 opustil a vydal se na cestu Evropou. Nejprve odešel do Říma, do slavného chrámu Santa Maria sopra Minerva, kde strávil krátký čas až do doby, kdy do Říma přišel obžalovací dopis z Neapole. Bruno musel odejít. Jeho další cesta vedla do Noli u Janova, kde ho přijal jako domácího učitele a vychovatele hrabě Altobrandini. Ale ani tady se dlouho nezdržel. Pokračoval do Savony, Turinu, Benátek, Padovy a nakonec do Ženevy. Navštěvoval univerzitní přednášky, ale když po jedné z nich vytkl Antoniovi de la Taye 20 věcných chyb, musel odejít i odtud.

V roce 1579 navštívil Francii – Lyon, místo, kde katolíci a protestanti žili v míru. Lyonská univerzita ho nepřijala, ale opat kláštera mu napsal doporučující dopis do Toulouse. Po podrobné zkoušce získal svolení a mohl přednášet na fakultě svobodných umění. Zahájil přednáškou o Aristotelově spise O duši. Během zimního semestru 1580/81 se uvolnilo místo na filozofické fakultě, a tak Bruno na krátkou dobu přestoupil tam. Pokračoval ve velmi úspěšných přednáškách o Aristotelovi a přidal ještě Lollovu teorii paměti. Úspěchy a názory nového profesora byly trnem v oku teologické fakultě, jejíž představitelé donutili Bruna k odchodu. Dalším cílem jeho cesty byla v roce 1581 Paříž. Zde uspořádal mimořádnou přednášku a dalších třicet o třiceti božských atributech. Přednášky měly takový úspěch, že mu byla nabídnuta profesura, kterou odmítl, protože povinností profesorů byly pravidelné návštěvy mší. Francouzský král Jindřich III. jmenoval v roce 1582 Bruna mimořádným profesorem. Zaujala ho jeho mimořádná paměť a spis De umbris idearum (O stínech ideí), kde Bruno popisuje vědeckou metodu, která mu umožnila získat tak dobrou paměť.

 Giordano Bruno: La cena de le Ceneri

Ani úspěch ho v Paříži nezdržel. S doporučujícím dopisem od krále Jindřicha III. se v roce 1583 vydal do Londýna. Cestou se zastavil v Oxfordu, kde vládlo podobné klima jako v Ženevě. O profesorském místě nemohla být ani řeč, proto pokračoval do Londýna, kde se ho ujal o generaci starší francouzský vyslanec markýz de Castelnau. Krátce po svém příjezdu byl pozván k audienci u královny Alžběty, která ho překvapila znalostí italštiny a žádostí o pár lekcí. Anglickou královnu Alžbětu I. si naklonil svým spisem O hrdinských vášních, který ji věnoval. Zde obhajoval hříchy proti 6. přikázání a odmítl katolickou morální nauku, která přikazuje bojovat proti pokušení. Královna Alžběta, která nežila právě pohlavně mravně, nacházela v Brunově spisu obhajobu své pochybné morálky, proto mu projevovala všestrannou přízeň. V Londýně vyšla jeho nejznámější díla La cena de le Ceneri (Večeře na Popeleční středu z roku 1584), O příčině, principu a jednotě z roku 1584, De l´infinito, universo e mondi (O nekonečném vesmíru a světě), Vyhnání vítězné bestie, Tajemství koně Pegasa s dodatkem o Kyllenském oslu, O heroickém nadšení. Většinou se podepisoval Bruno Nolanus podle své rodné obce. V Londýně hlásal Koperníkovskou astronomii jen s představou osmé sféry a hvězd napíchnutých jako hrozinky nesouhlasil. Šel vlastní cestou nekonečného vesmíru.

V době anglického pobytu nejen diskutoval s učenými profesory, ale působil i jako agent – informátor. První anglický ministr a rozvědka ho přímo úkolovali a posílali do zahraničí. Jeho úkolem bylo zjistit, kde se vyloďují kněží, kteří pak byli okamžitě zatčení, vyslýchání a popraveni. Bruno pronikl i do prostředí anglických katolíků, žijících v ilegalitě. Dokumenty svědčící o této Brunově činnosti spadají právě do let 1583 až 1585, tedy do období londýnského pobytu.

V září 1585 se markýz de Castelnau vzdal svého úřadu a společně s Brunem se vrátil do Paříže. Příchod do Paříže Bruno uvedl vydáním traktáru Sto dvacet tezí proti peripatetikům o přírodě a světu. Spis věnoval králi Jindřichovi III. a zaslal ho zároveň rektorovi univerzity. S jeho svolením uspořádal na Collége de Cambrai veřejnou disputaci o svých myšlenkách a názorech. Disputace skončila nejen hlasitým protestem profesorů teologie a filozofie, ale i hlasitou vřavou studentů. Není divu, že z Paříže rychle odešel. Tentokrát do Německa – do Mohuče, Wiesbadenu a Marburgu. Až v posledně jmenovaném univerzitním městečku ho přijali. Byl jmenován svobodným docentem. Brunovi to nestačilo. Chtěl řádný přednáškový kurs z filozofie. Brzy odešel dál na východ, do Wittenbergu. 20. srpna 1586 se zde nechal imatrikulovat. Od děkana filozofické fakulty získal svolení přednášet o Aristotelových logických spisech. Ani zde nenašel potřebný klid. Dne 8. března 1588 přednesl svou poslední přednášku a odešel do rudolfínské Prahy.

Opět marně žádal o svolení k přednáškám na pražské univerzitě, ale přesto na císařském dvoře zůstal a věnoval se psaní. Spis věnoval španělskému vyslanci Vilémovi de Sant Clemente. Byl to traktát o eukleidovské geometrii, o Zenonových paradoxech dělení nekonečnem. Velký ohlas traktát neměl, přesto Bruno pokračoval v práci. Císaři Rudolfu II. věnoval v roce 1588 dva spisy Sto šedesát článků proti matematikům a filozofům (v němž vyvrací soudobé filozofické a přírodovědecké názory) a O počítání druhů a kombinatorice.

Od císaře obdržel dost velkou odměnu, ale žádné další uznání. Po šesti měsících Prahu opustil a vydal se zpátky do Německa, tentokrát na univerzity do Helmstedtu a Frankfurtu. V Helmstedtu pravděpodobně přistoupil na protestantismus, ale záhy byl exkomunikován. Důvodem tentokrát nebyly jeho názory, ale magie, které se veřejně věnoval. Pořádal i přednášky. Dopadly stejně jako v předchozích místech. Po roce, tj. v roce 1591, odešel do Frankfurtu, města knihtiskařů a knihkupců. Ubytování mu zajistil jeho nakladatel, vždyť mu přivezl tři latinsky psané rukopisy O trojnásobném minimu a míře, O monadě, čísle a tvaru a O nezměrném a nespočetném. Po krátké době přinesl obecní zřízenec edikt frankfurtského magistrátu, jímž se doktor Bruno s okamžitou platností vykazuje z města. Odešel do Curychu. Po letních prázdninách strávených u curyšského jezera se vrátil zpět do Frankfurtu, kde mu jeho nakladatel zařídil dočasné povolení k pobytu.

Osudné Benátky

Ve Frankfurtu se setkal s italským knihkupce Giovannim Battistou Ciottem, který Brunovi vyřídil pozvání do Benátek od hraběte Giovaniho Moceniga velkého obdivovatele magie. V srpnu 1591, téměř po patnácti letech putování Evropou, opět překročil hranice Itálie. Aby si zajistil skrovné hmotné zajištění, usiloval o místo profesora matematiky na padovské univerzitě. Bohužel bezúspěšně. Přednost dostal mladší kolega Galileo Galilei. Giovani Mocenigo s Brunem rád a často disputoval, nechal ho mluvit a psát a pak ho 22. května 1592 udal.

Na základě Mocenigových přesných zápisků debat byl zatčen. Po osobním zásahu papeže Klementa VIII. byl po několika měsících inkvizičním soudem předán do Říma a tam byl dalších osm let vyslýchán a mučen. Během procesu se Bruno přihlásil ke svým obviněním, ale odmítl je uznat za kacířská. V lednu 1600 svatý otec nařídil ukončení celého procesu a vydání Bruna světské moci. 8. února 1600 byl devíti kardinály v čele s kardinálem Bellarminem (později soudil i Galilea Galileiho) odsouzen k trestu smrti. Po vyslechnutí rozsudku Bruno prohlásil: “Vynášíte nade mnou rozsudek s větším strachem, než s jakým já jej poslouchám.“ [2] Tímto rozsudkem byl prohlášen za kacíře, nekajícného a zatvrzelého. Byl zbaven nižšího i vyššího svěcení a vyhnán z církve. Všechny jeho knihy i spisy byly zakázány jako kacířské a bludné. Knihy byly zaneseny do indexu zakázaných knih a existující exempláře spáleny před chrámovým schodištěm na náměstí sv. Petra v Římě.


Reliéf z Brunova pomníku na Campo de fiori.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Při obřadu zbavení církevních hodností mu biskupové jmenovaní jen k tomuto účelu oblékli roucho a do rukou dali nádobu s přijímáním. Pak mu byly bohoslužebné předměty odebrány, roucho strženo, vysloveny formule klatby, břitvou sedřena kůže z prstů a oholena hlava. Tovaryšstvo svatého Giovanniho Decolata mělo na starosti odsouzence k smrti. Když bratři nebohého Giordana odvlekli na Campo del Fiori, svlékli ho a připoutali ke sloupu a upálili zaživa. Giordano se vždy považoval za křesťana, i když spoutaný na hranici odmítl políbit kříž.

Z jeho myšlenek

Bruno dovedl Koperníkovu revoluci ještě dál: podle jeho názorů (které samozřejmě byly jen spekulací bez konkrétních důkazů) nebylo ani Slunce středem vesmíru, vesmír byl nekonečný, existovalo nekonečně mnoho sluncí s planetami a každá taková planeta byla světem, jako je ten náš. Ve spisu Večeře na Popeleční středu píše: “Svět je nekonečný a že proto v něm nemůže být vůbec žádného tělesa, o němž by naprosto neplatilo, že je v jeho středu, na jeho obvodu nebo kdekoliv mezi středem a obvodem ve vztahu k jiným tělesům a bodům, jež si subjektivně stanovíme“. [1] O kousek dál píše: “I ostatní nebeská tělesa naší Zemi podobná se nijak od ní podstatně neliší, ledaže jsou větší nebo menší, tak jako se u jiných živých tvorů jednotlivci liší velikostí.“ [1]

Jeho mnohé spisy byly zničeny nebo se ztratily ve vatikánských archivech, stejně tak i protokoly o nekonečných výsleších.

Použité zdroje

[1] JÁCHIM, F. Vesmír v myšlenkách Giordana Bruna. Rozhledy matematicko–fyzikální, 1998, roč. 75, č. 5, s. 232–237. ISSN 0035–9343.

[2] KRAUS, I. Fyzika v kulturních dějinách Evropy. Od Leonarda ke Goethovi. 1. vydání. Praha: Nakladatelství ČVUT, 2007.

[3] MÁCHA, K. Giordano Bruno. Brno: Petrov, 1993. ISBN 80–85247–42–9.

[4] NAMER, E. Případ Galilei. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1982. ISBN 23–027–82.

[5] SOUČEK, L. Kdo byl kdo. 1. vydání. Praha: Albatros, 1980.

[6] ZÍKOVÁ, H. Nová fakta o Giordanu Brunovi. JihoČAS, 2008, roč. 16, č. 1.

[7] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, osmý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová
Související kapitoly v encyklopedii: 
Zadejte příjmení

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.