15. února 1564 až 8. ledna 1642
italský fyzik, astronom, matematik a filozof

Galileo Galilei se narodil ve starobylé a vážené rodině, která pocházela z Florencie a původně se jmenovala Bonaiuti a jejíž kořeny sahají do 13. století. V druhé polovině 16. století osud zasáhl a matematik Vincenzo Galilei se musel přestěhovat do Pisy, kde se živil jako prodavač sukna, hudebník a skladatel. Tam se 5. července 1562 oženil s Julií degli Ammanati. O dva roky později, 15. února 1564, se jim narodil syn, který dostal jméno po svém předkovi Galileo. Po otci zdědil Galileo vztah k experimentování. Jeho otec, proslulý hráč na loutnu, odvodil vztah mezi napětím struny a výškou tónu, který vydává. Je zajímavé, že v den, kdy se narodil, zemřel Michelangelo Buonarotti a v roce, kdy zemřel Galilei, se narodil Isaac Newton.


Galileo Galilei.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Pavel Trnka. Under Creative Commons.

Malý Galileo nejprve studoval klasické jazyky a sloh v klášteře Vallombroso a od roku 1574, kdy se jeho rodina přestěhovala zpět do Florencie, u soukromého učitele. 5. září 1581 se zapsal na univerzitu v Pise, kde chtěl získat doktorát z lékařství, protože si jeho otec přál, aby byl ve svém životě finančně zajištěný a pokračoval v rodinné tradici. Poměry na univerzitě v Pise se mu zdály nesnesitelné, studia medicíny proto zanechal, ale studia se nevzdal. Seznámil se s Ostiliem Riccim, učitelem šlechtických mladíků velkovévody toskánského, který ho zasvětil do Eukleidovské matematiky a Archimédových výpočtových aplikací ve fyzice. Oba učenci se stali jeho vzorem a matematika smyslem života. V prvním díle Theoremata circa centrum gravitatis solidorum píše o těžišti a plování těles, pomocí metod antických matematiků určil polohu těžiště jehlanu a kužele, komolého jehlanu a kužele. Spis koloval pouze v rukopisech.

První objevy

Svůj první objev uskutečnil v roce 1583. Zjistil, že doba kyvu kyvadla nezávisí na jeho hmotnosti a velikosti rozkyvu, ale mění se pouze s délkou kyvadla. Tím umožnil sestrojit první přesné hodiny. V roce 1586 popsal ve spise La bilancetta váhy. Prototyp teploměru – termoskop – a stroj na zdvíhání vody zkonstruoval v roce 1593.

Roku 1587 se vydal do Říma, kde žádal na univerzitě o uvolněnou profesuru. Bohužel jeho žádosti nebylo vyhověno, protože místo obsadil Antonio Magini a zastával ho až do své smrti. O stejná místa žádal i na jiných univerzitách, v Padově, Pise, Florencii, ale vždy bezúspěšně. Až přímluva přítele matematika Guidobalda del Monte v roce 1589 mu zaručila místo profesora matematiky na univerzitě v Pise. V následujících třech letech se zabýval problémy pohybu (svislý pád, volný pád, šikmý vrh) a dospěl k mnoha vynálezům (např. pulsologikum – hodinky na měření tepu, nakloněnou rovinu na níž popsal teorii volného pádu, model magnetu, čerpadlo vody). Konal pokusy na šikmé věži s volným pádem. Dokázal, že všechna tělesa, ať jsou lehká nebo těžká, padají k zemi stejně rychle. Tento výsledek byl v rozporu s dosavadními výsledky a vyvolal odpor starých filozofů.

Po čtyřech letech působení se blížil konec jeho smlouvy, zemřel mu otec a finanční situace rodiny se zhoršila. Proto neváhal ucházet se o uvolněné místo v Padově. Koncem srpna 1592 se vydal do Benátek a dne 26. září téhož roku místo na čtyři roky získal.

Na univerzitě v Padově

7. prosince 1592 začal s vlastními přednáškami, za šest dní zahájil i veřejná čtení. Měl takový úspěch, že mu nestačil sál pro asi tisíc lidí. Předmětem přednášek byly Euklidovy Základy, opevňovací zařízení a vojenské stavitelství, mechanika a nauka o sféře (staré označení astronomie) založená na Ptolemaiově systému. V dopise ze dne 30. května 1597 reagoval na dílo svého mistra a přítele Jacopa Mezzoniho De comparatione Aristotelis et Platonis (Srovnání Aristotela s Platonem) a vyjádřil tu názor, že myšlenka Koperníkova je více pravděpodobná než Aristotelova nebo Ptolemaiova.

Jak bylo zvykem kromě přednášek dával i soukromé hodiny a dokonce některé žáky přijímal ve svém domě. 28. října 1599 byl univerzitní senát s jeho volbou spokojen, a proto mu potvrdil post na dalších šest let.

Kromě toho během pobytu v Padově založil novou nauku – nauku o pevnosti hmot. Zavedl základní pojmy o pevnosti v tahu a zkombinoval je se zákony o páce a odvodil zákony o pevnosti prutů a různých nosníků pro různé způsoby namáhání a pro různé rozměry. Mimo to provedl pokus, při kterém změřil „sílu vakua“. Použil válec s pístem a stanovil maximální hodnotu 10 m, přes kterou nemohla být nasána voda ani sebelepší pumpou. Celý pokus vysvětlil a zopakoval o padesát let později jeho student Evangelista Torricelli a Vincenzo Viviani.

V roce 1606 vydal tiskem dílo týkající se nástroje nazvaného „geometrické a vojenské kružidlo“. Náklad čítal pouhých 60 ks. Tento nástroj upadl v zapomenutí až do doby, kdy John Nappier vynalezl logaritmické pravítko. Galilei se stal obětí plagiátora, když jeho bývalý žák Baltazar Capra toto dílo vydal v latinském překladu. Galilei se samozřejmě bránil a 4. dubna 1607 Capra zažaloval a soud vyhrál.

Dalekohled

V roce 1609 pobýval Galileo Galilei v Benátkách a dozvěděl se tam o novince z Holandska – dalekohledu. Během krátké doby si sestrojil vlastní přístroj. Obrátit ho k nebi napadlo ve stejnou dobu více lidí: Simona Mariuse, Rudolfa Scheinera i Galilea Galileiho. Galileo Galilei rychle publikoval svoje objevy, a proto je v této souvislosti zapsán do historie tím, že jej jako první obrátil ke hvězdám. Simon Marius je někdy označován jako spoluobjevitel Jupiterova měsíce. 21. srpna 1609 z vrcholku zvonice sv. Marka ukázal Galileo Galilei skupině benátských patricijů užití této skvělé věci. Přístroj nabídl benátské vládě jako vynikající vojenský prostředek. Ta jej přijala a Galileiho 25. srpna 1609 jmenovala doživotním profesorem na univerzitě v Padově se znamenitým příjmem. Galilei nazýval dalekohled tubus opticus, až Johanes Kepler později vytvořil odborný výraz ze dvou starořeckých slov téle – daleko, skopejn – hleděti.


Galileiho dalekohled.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

7. ledna 1610 pozoroval okolo Jupitera tři hvězdy. Další den zjistil, že tyto hvězdy doprovází Jupiter a že zřejmě kolem něho obíhají. 10. ledna uviděl pouze dva a 13. ledna spatřil dokonce čtvrtý měsíček. Pojmenoval je Sierra Medicea – hvězdy Medičejské. V současné době bylo dokázáno, že v Galileových denících je zakreslena i planeta Neptun 234 let před jejím objevem. V nákresech je zaznamenaná jako tečka v ohybu stránky spojená s Jupiterem tečkovanou čárou. Galilei považoval tento objev za stálici a dál se jí nezabýval.

Dalekohledem objevil další nevídané věci – krátery a pohoří na Měsíci, stálice nepozorovatelné nevyzbrojeným okem, strukturu Mléčné dráhy, přesvědčil se o oběhu Venuše kolem Slunce, o rotaci Slunce, Měsíce a Země, o nekonečnosti hvězdného vesmíru. Popis dalekohledu a všechny tyto objevy uveřejnil v slavnostně a lyricky psaném latinském spisu Sidereus nuncius (Hvězdný posel), který věnoval velkovévodovi toskánskému. Kniha vyšla 12. dubna 1610 a vzbudila velký obdiv. Galileiho objevy způsobily, že se všeobecně přijímaný model vesmíru během poměrně krátké doby radikálně změnil. Fáze Venuše, které Galilei pozoroval, totiž jasně vyvracely Ptolemaiovu teorii.

 Galileo Galilei: Sidereus nuncius

Na Medicejském dvoře

O Velikonocích téhož roku předvedl objev Jupiterových měsíců na dvoře toskánském, u medicejského panovníka Cosima III. Galileiho objevy uchvátily medicejský dvůr natolik, že dostal zlatý řetěz v ceně 400 dukátů. Cosima III. začal vyjednávat o příchodu Galilea do Florencie. Ten souhlasil, zřejmě i proto, že chtěl přerušit dlouholetý vztah s Marií Gambou, se kterou měl nemanželské děti, dvě dcery Livii a Virginii (obě se staly jeptiškami) a syna Vincenza. Dcery měly jména po Galileiho sestrách a syn po Galileiho otci.


Galileo Galilei předvádí sedícímu Cosimu III. dalekohled.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Giuseppe Bertini. Public domain.

Od 15. června nastoupil a od 10. července byl jmenován „matematikem školy v Pise a prvním matematikem a filosofem velkovévody toskánského“. Tím se zbavil povinnosti pořádat pravidelné přednášky a mohl se věnovat jen vědecké práci. Galilei odešel z Padovy 3. září 1610 a do Florencie přijel 12. září, protože se zdržel na krátkou dobu v Bologni.

V roce 1613 prokázal, že sluneční skvrny se nacházejí v blízkosti povrchu Slunce a souvisejí s ním. Podle rychlosti přemísťování na slunečním povrchu určil dobu rotace Slunce. Správnou interpretaci podal v díle Istoria a dimostrazione interno alle macchie solari (Historie a demonstrace slunečních skvrn). Vyvrátil tak hypotézu švábského jezuity Christophera Scheinera, že skvrny jsou kosmická tělesa nacházející se mezi Zemí a Sluncem.

První problémy

7. února 1615 napsal otec Lorini oficiální udání týkající se Galileiho učení. Koperníkovo dílo bylo církví schváleno, problémem byl výklad Písma, do kterého se koperníkovci pustili. Rozbíhal se první protigalileovský proces, který si žádal jeho přítomnost v Římě. Od odjezdu ho zdržoval jen revmatismus. Chtěl zde sám obhajovat své názory a objevy. 13. listopadu 1615 obdržela florentská inkvizice další udání, tentokrát ke spisu Istoria a dimostrazione interno alle macchie solari (Historie a demonstrace slunečních skvrn). Ke konci roku 1615 konečně do Říma dorazil. Ubytoval se ve vile Medici. Během několika týdnů se hájil a přinášel nové důkazy. V jeho neprospěch hrála skutečnost, že se nemohl setkat se svými hlavními oponenty. Nakonec sám odsouzen nebyl. 24. února 1616 byla svatým oficiem zakázána dvě tvrzení Koperníkovy teorie:

  • Slunce je ve středu světa a je zcela nehybné
  • Země není ve středu světa ani není nehybná.

Nakonec byla celá Koperníkova kniha O oběhu sfér zakázána. Galileimu bylo uloženo, aby přestal zastávat své názory a vyučovat je.

Po náročném a vyčerpávajícím soudním procesu se Galilei vrátil v červnu 1616 do Florencie, kde se ve své vile Bellosguardo zabýval výpočty Jupiterových satelitů a zeměpisných délek různých oblastí na Zemi. To ho stále častěji přivádělo k přemýšlení o nebeské mechanice.

Lepší zítřky

V roce 1623 byl zvolen nový papež Urban VIII., který byl zastáncem nových názorů ve vědě a příznivcem Galileiho. Galilei tedy očekával konec své izolace ve vile Bellosguardo. Prvním krokem bylo vydání knihy Saggiatore (Prubíř), kde kritizoval názory svého protivníka. Kniha byla papežem i ostatními církevními představiteli přijata dobře, papež si z knihy nechával předčítat. V roce 1624 Galilei odjel do Říma. Během cesty se na několik týdnů zastavil u Federica Cesiho, svého žáka, ochránce, přítele a mecenáše vědy. V Římě bydlel v paláci na Pinciu u velkovévody toskánského. Na jeho počest se konaly shromáždění a večeře. Osobně byl šestkrát přijat v paláci Montecavallo u papeže. Rozhovory sice probíhaly v dobré náladě, přesto papež odmítal zrušit dekret z roku 1616. Galilei se přesto nevzdával a celých šest let pracoval na další knize, často přerušované nemocí nebo jinou prací.

 Galileo Galilei: Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo

Tu knihu v roce 1630 dopsal a po dvouletém jednání s církví a církevními revizory v roce 1632 vydal ve Florencii pod názvem Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo (Dialog o dvou nejvýznamnějších systémech světa, Ptolemaiově a Koperníkově). Mezi účastníky dialogu patří osoby, které skutečně žily a byly s Galileim spojeny dlouholetým přátelstvím. Zastáncem nových názorů je Benátčan Giovan Francesco Sagredo, zastáncem starých názorů je Simplicio a v pozadí je Florenťan Filip Salviati. Dialog je rozložen do 4 dnů. Každý den má přesnou náplň: první den řeší, zda se pozemské jevy zásadně liší od nebeských, druhý den se zabývají rotací Země kolem osy, třetí den oběhem Země kolem Slunce a čtvrtý den přílivem a odlivem. Formálně v knize sice spor nerozhodl, ale přinesl důkazy pro teorii Kopernikovu.


Schéma sluneční soustavy podle Galileiho.
Zdroj: ŠTEFL, V. K světonázorovému významu astronomického díla Galilea Galileiho. Matematika a fyzika ve škole, 1988/89, roč. 19, č. , s. 329–332.

Jeden z výtisků Galilei poslal i papeži Urbanu VIII. Papežští cenzoři sice tento spis po malých úpravách schválili, ale papež sám se cítil dotčený některými výroky Simplicia, které si vztáhl na sebe. Největšími nepřáteli Dialogů byli jezuité, protože v porážce Simplicia viděli i svou porážku.

U soudu v Římě

Téměř rok po vydání Dialogů se začala do Říma šířit udání. Galileiho navštěvovaly řady poslů, kteří mu četli výhružné zprávy a dopisy. Snažil se odolávat, ale bylo mu přece jen kolem 69 let, trápilo ho zažívání, ztěžka se pohyboval a hlavně ztrácel zrak. V Římě byla svolána komise, ve které zasedalo deset kardinálů. Ani jeden z nich nebyl matematik a všichni byli proti Galileimu zaujati. Galilei se všemožně snažil odjezd do Říma odložit. Vymlouval se na svůj zdravotní stav a na morovou karanténu v okolí Říma. Florencii nakonec opustil 21. ledna 1633 a do Říma díky morové karanténě dorazil až 13. února. Celé dva měsíce pobýval v Římě v paláci florentského velvyslance a marně prosil papeže o slyšení ještě před začátkem soudu. Navíc před třemi roky zemřel Federico Cesi, Galileův velký obdivovatel a ochránce. 12. dubna bylo zahájeno předběžné líčení. Dva týdny byl Galilei držen inkvizicí, vyslýchán a snad i mučen. Předmětem sporu nebyla fyzika a astronomie jakou hlásal Galileo Galilei, ale teologické otázky. Galilei se sám hájil tím, že ve svých dílech nikdy nenapadal církev a její učení, a že byl vzorným katolíkem.


Galileo Galilei před římským inkvizičním soudem.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Cristiano Banti, 1857. Public domain.

Ve středu 22. června 1633 ve velkém sále kláštera Santa Maria sopra Minerva stanul skoro sedmdesátiletý Galileo Galilei jako podezřelý z kacířství. Církev ho opět přivedla k pokoření a popření objevů. Musel podepsat odvolání. Pod rozsudek Svatého oficia napsal: “Já, Galileo Galilei, jmenovaný, jsem odpřísáhl a slíbil tak, jak bylo uvedeno; na důvěryhodnost toho vlastní rukou jsem podepsal tuto listinu a přečetl jsem ji slovo za slovem v klášteře Minerva 22. června.“ Rozsudek podepsalo jen sedm z deseti kardinálů. Byl odsouzen k formálnímu vězení v paláci svatého oficia po dobu, kterou svaté oficium uzná za vhodné. Bylo mu nařízeno tři roky jedenkrát týdně odříkat sedm kajícných žalmů.

Po vynesení rozsudku musel strávit ještě půl roku v Římě a v Sieně u svého přítele arcibiskupa Ascanna Piccolominiho, než mu bylo dovoleno odejít do své vily Il Gioiello v Arcetri, kam se přestěhoval před dvěma lety, a kde žil dalších devět let v blízkosti svých dvou dcer. Nesměl vycházet a přijímat návštěvy podezřelé z Koperníkovy nauky. Naštěstí, i když nerad, povolil papež postupně třem mladíkům, aby u mistra pobývali, učili se od něj a postupně na jeho myšlenky navázali. Byli to od roku 1638 Benedetto Castellini, od roku 1639 Vincenzo Viviani, který se o něj staral až do smrti, a od roku 1641 Evangelista Torricelli.

V době zajetí ještě stihl vypracovat dílo Discorsi dimostrazioni matematice… (Rozpravy o dvou nových oborech vědních). Zde podal úplné vysvětlení zákonů volného pádu, pádu na nakloněné rovině, vrhů, kyvadel. Tisk tohoto díla byl ve všech katolických zemích inkvizicí zakázán. Nicméně jednomu holandskému knihkupci se je podařilo vydat. To bylo v době, kdy už byl Galilei rok slepý. Veškeré žádosti k papeži o prominutí trestu padly vniveč. Až návštěva inkvisitora v doprovodu lékaře shledala, že zdravotní stav Galilea je natolik špatný, že mu dovolila krátké přesídlení do Florencie k léčení. Zemřel v roce 1642. Těsně před smrtí prý prohlásil památný výrok „Eppur si muove“ („A přece se točí“). Galileo Galilei je pochovaný v kostele Santa Croce ve Florencii. Velkovévoda Toskánský, Galileiho patron a ochránce, chtěl na místě jeho posledního odpočinku vztyčit důstojný pomník. Zákaz Urbana VIII. způsobil, že místo posledního odpočinku Galilea Galileiho bylo označeno důstojným náhrobkem až o 95 let později.


Galileova hrobka.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.

Konec sporu s církví se přiblížil 10. listopadu 1979, kdy u příležitosti stého výročí narození Alberta Einsteina připomenul papež Jan Pavel II.: “Chtěl bych, aby teologové, vědci a historici upřímně se řídíc myšlenkou spolupráce, hlouběji analyzovali případ Galileiho a otevřeně přiznali vinu tomu, na kom skutečně leží, aby pomohli vykořenit nedůvěru, která tuto záležitost ještě stále vyvolává v hlavách mnohých, překážejíc souhlasu mezi vědou a vírou …“ [5] Definitivní konec sporu Galileiho s církví byl učiněn až 31. října 1992, kdy papež zrušil rozsudek, který nad Galileim vyhlásila inkvizice.


Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Galileiho spisy zdědil Vincenzo Viviani. Bohužel jeho vlastní dědicové nedokázali odhadnout cenu rukopisů, a proto je prodali na váhu jako hromadu papíru jakémusi uzenáři z Florencie. Ten papír používal k balení ryb a masa. Jeden zákazník naštěstí Galileův rukopis poznal a papíry za směšnou cenu odkoupil. V současné době jsou zachráněné svazky uloženy v Národní knihovně ve Florencii.

Použíté zdroje

[1] BOREC, T. Dobrý den, pane Ampére. 1. vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1980. ISBN 14–031–81.

[2] DESIATO, L. Můj otec Galileo. 1. vydání. Přeložil J. Hajný. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1988. ISSN 25–110–88.

[3] GEL, F. Syn čarodějnice. Magnet: Praha, 1971.

[4] HELLMAN, H. Velké spory na poli vědy. Deset nejurputnějších střetů a jejich protagonisté. 1. české vydání. Přeložil J. Hrdina, M. Hrdina, V. Losík, M. Bartoň. Ostrava: Hel, 2000. ISBN 80–86167–14–3.

[5] JEDINÁK, D. Prípad Galileo Galilei. Rozhledy matematicko–fyzikální, 1994, roč. 71, č. 3, s. 136–139. ISSN 0035–9343.

[6] KOCOUR, V. ml. 390 let od objevu. Povětroň, 2000, roč. 8, č. 1, s. 3–5.

[7] KOTULOVÁ, E. Kalendář aneb kniha o věčnosti a času. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1978. ISBN 25–068–78.

[8] LORIA, G. Galileo Galilei. 3. vydání. Přeložil F. Topinka. Praha: Orbis, 1944.

[9] MALÍŠEK, V. Galileiho rodný dům. Rozhledy matematicko–fyzikální, únor 1988, roč. 66, č. 6, třetí strana obálky. ISSN 0035–9343.

[10] NAJSER, P. Odhalená tajemství Galileových deníků. Astropis, 4/2008, s. 12–17. ISSN 1211–0485.

[11] NAMER, E. Případ Galilei. 1. vydání. Praha: Mladá fronta, 1982. ISBN 23–027–82.

[12] ŠTEFL, V. K světonázorovému významu astronomického díla Galilea Galileiho. Matematika a fyzika ve škole, 1988/89, roč. 19, č. , s. 329–332.

[13] ZAMAROVSKÝ, P. Proč je v noci tma? Příběh paradoxu temného nebe. 2. vydání. Praha: AGA, 2011. ISBN 978–80–904582–1–5.

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.