československý astronom
Milan Rastislav Štefánik se narodil 21. července 1880 v malé slovenské vesničce Košariska jako šesté dítě z dvanácti. Jeho otec byl evangelický farář, sice chudý, ale dětem dopřál slovenské knihy a časopisy. Maturitní zkoušku Štefánik vykonal na lyceu v Sarvaši a poté se na přání otce zapsal na C. a k. českou vysokou školu technickou v Praze ke studiu stavebního inženýrství. Jako chudý student využil stipendia vypsaného Českoslovanskou jednotou. Zvolený obor mu nepřirostl k srdci, a tak už po dvou letech přešel na Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Zde si ho všiml Václav Zenger a umožnil mu pozorovat v univerzitním Astronomickém ústavu na Smíchově. V roce 1902 odešel Štefánik do Zürichu k A. Wolferovi, aby tu studoval matematiku a fyziku. Pak pokračoval v cestě po italských hvězdárnách a svůj studijní pobyt zakončil v optické dílně E. Schaera, kde se vyráběly dalekohledy. Po návratu do Prahy odevzdal dizertační práci s názvem Nové hvězdy z doby předtychonovy a Nova Casipeae a složil rigorózní zkoušku u Čeňka Strouhala, Grusse, Drtiny a Bohuslava Hostinského. Promotorem na doktora filozofie mu byl 12. října 1904 Jaroslav Vrchlický. Po promoci a krátkém pobytu doma na Slovensku odešel do Francie s doporučujícím dopisem profesora Zengera. Jeho cílem byla meudonská hvězdárna a Pierre Janssen.
Milan Rastislav Štefánik.
Převzato z commons.wikimedia.cz.
Janssen se zrovna chystal prozkoumat Vesuv, a proto na Štefánika neměl vůbec čas. Toto odmítnutí využil Štefánik velmi dobře. Rozhodl se odjet do Paříže a navázat tu řadu společenských styků. V Paříži se seznámil s hrabětem Hanušem Kolowratem. I přesto, že jeho finanční situace nebyla dobrá a jazykové znalosti dostatečné, užíval si v lepší společnosti – tamní salóny, dýchánky intelektuálů, divadlo, kabarety, dokonce i hazard v Monte Carlu. Když cestoval vlakem, tak jedině první třídou. V Paříži se seznámil s popularizátorem astronomie Camillem Flammarionem. Bydlel u něj v pronájmu, čas od času přišel k Flammarionovi na kus řeči a hlavně přeložil řadu jeho knih do češtiny. S jeho doporučením se znovu obrátil na Pierra Janssena, který se vrátil z Itálie.
Tentokrát u Janssena uspěl. Přestěhoval se z hotelu na meudonskou hvězdárnu a v dubnu 1904 začal s pozorováním. Hlavní pracovní náplní zdejší hvězdárny bylo pozorování Slunce. To se stalo Štefánikovou celoživotní vášní. Za pár minutami zatmění Slunce procestoval skoro celý svět. Od roku 1893 měl Janssen unikátní observatoř i na Mont Blancu v nadmořské výšce přes 4 000 m. Observatoř, kterou navrhl Gustav Eiffel, tu byla zřízena proto, že zde záření prochází menší vrstvou atmosféry. Štefánik tu pozoroval celkem šestkrát, poprvé v roce 1905. Výstup na observatoř byla pořádná horolezecká výprava a ani pobyt v řídkém vzduchu, v zimě a větru nebyl jednoduchý. Štefánik hvězdárnu na Mont Blancu popsal takto: „… je to dřevěná budova hodně vysoká, ale dnes do prvního poschodí zasypaná sněhem. Zařízení je dosti jednoduché. Nejsou zde postele, není kamen, střechou prosvítá, uvnitř plno sněhu… Hned jsme postavili kamna, která jsme donesli a za půl hodiny vypili šálek čaje…“
Hlavní pracovní náplní Štefánika bylo pozorování Slunce, ať už na hvězdárně v Meudonu, na Mont Blancu nebo při expedicích za zatměním Slunce. Slunce se tehdy pozorovalo tzv. spektrohelioskopem, který sestrojil Janssen a Deslandres. Štefánik přístroj zdokonalil tím, že odstranil nepříjemné chvění při posunu pohyblivých částí. Předmětem jeho výzkumu byla zelená čára ve spektru Slunce o vlnové délce 530,3 nm, která neodpovídala žádnému prvku na Zemi a signalizovala možný nový prvek (až v roce 1941 bylo prokázáno, že čára odpovídá záření 13krát ionizovanému železu v extrémních podmínkách). Za prvním zatměním Slunce dne 30. srpna 1905 se Štefánik vypravil do Španělska společně s profesorem Janssenem. Z tohoto pozorování vznikla jeho první vědecká práce. Díky tomu vzal Janssen Štefánika sebou do Oxfordu na první setkání členů Mezinárodní unie pro spolupráci ve výzkumu Slunce. Později z této společnosti vznikla v roce 1922 Mezinárodní astronomická unie. Na konci roku 1906 získal Štefánik pověření od Bureau des Longitudes vést výpravu do Turkestánu za zatměním Slunce, které proběhlo 13. ledna 1907. Štefánik měl dlouhodobé problémy s žaludkem. V červenci 1907 se jeho stav zhoršil, a proto se vypravil do Chamonix, kde se léčil dva měsíce. Zde ho zastihla zpráva o Janssenově smrti. Štefánik musel po Janssenově smrti Meudon opustit. Ještě bojoval za záchranu observatoře na Mont Blancu, ale neuspěl. Byla rozebrána. Od této chvíle se stal tulákem, ale jeho kroky po světě řídila astronomie.
V roce 1909 se k Zemi opět přiblížila Halleyova kometa. Tentokrát měla 18. května 1910 přejít přes sluneční kotouč. Bohužel jediné možné místo, odkud tato podívaná měla být viditelná, byla velmi malá oblast v Tasmánii na malých a neznámých ostrůvcích jménem Tahiti. Štefánik hledal oficiální podporu pro tuto cestu. Získal ji v Bureau des longitudes a v Bureau central météorologique. I přes tak nákladnou a náročnou cestu neměl v pozorování štěstí. V den přechodu komety přes sluneční disk bylo zataženo. To ale Štefánika od dalších pozorování neodradilo. Rozhodl se na Tahiti počkat na zatmění Slunce, které nastalo o rok později 28. dubna 1911. K pozorování si vybral ostrůvek Vavau v souostroví Tonga. Při pozorování mu počasí přálo. Zprávu z pozorování, kterou zaslal do Paříže, četl na zasedání Akademie Henri Poincaré. Štefánik tu chtěl zřídit novou hvězdárnu, protože dosud nebyla v Pacifiku žádná. Na kopci Mont Farere nad hlavním městem Papeete ji vybudoval z provizorního pozorovacího stanoviště.
Francie měla ve Štefánikovi jedinou osobu, která v této oblasti byla schopná začít s budováním systému radiostanic a meteostanic potřebných pro souvislou vodní cestu Evropa-Amerika-Austrálie, která vznikla po dokončení Panamského průplavu. Francouzská vláda nasměrovala Štefánika s politicko-technicko-astronomickým posláním do nezávislého Ekvádoru. Měl získat ostrov Florianu jako uhelnou základnu právě pro Francii. Jeho mise byla úspěšná. Podařilo se mu vyjednat s ministrem školství i s prezidentem síť meteorologických stanic na celém území Ekvádoru. Štefánik se proto vypravil do Francie připravit vybavení stanic. Ale situace ve Francii a v celé Evropě se rychle změnila.
Noví členové francouzské vlády neměli pochopení pro činnost v Ekvádoru, proto Štefánik brzy po příjezdu do Francie tuto zemi opustil a vydal se do Casablanky v Maroku. Jeho zdravotní stav se opět zhoršil a on se musel podrobit operaci žaludku u prof. Monprofita v Yngerse. Zde ho zastihla zpráva o všeobecné mobilizace a on se přihlásil u svého pluku. Od této chvíle se ze Štefánika astronoma stal voják, letec a politik. Na frontu se kvůli zdravotnímu stavu dostal až v roce 1915, kdy nastoupil do letecké školy v Chartres a 11. května získal diplom pilota. Jeho úkolem na frontě byly průzkumné lety. Na svou žádost byl v září 1915 přeložen do Srbska, kde havaroval, na útěku ho znovu přepadla jeho žaludeční choroba a málem zemřel. Život mu zachránili dva kamarádi převozem do nemocnice v Římě, kde poznal Claire de Jouvenil, která mu později horlivě pomáhala při budování samostatného Slovenska. Od roku 1915 společně s Eduardem Benešem a Tomášem Garrigue Masarykem začal pracovat na osamostatnění Čechů a Slováků. Po válce byl 1. ministrem obrany ČSR. Milan Rastislav Štefánik zahynul 4. května 1919 při leteckém neštěstí v Ivanke pri Dunaji.
Použité zdroje
[1] JÁCHIM, F. Astronom a organizátor vědecké práce M. R. Štefánik. Československý časopis pro fyziku, 2009, č. 3, svazek 59, s. 146–153. ISSN 0009–0700.
[2] JÁCHIM, F. M. R. Štefánik. S hlavou ve hvězdách. Astropis, 2011, č. 3, s. 12–17. ISSN 1211-0485.
