Největší havárie jaderných elektráren

K prvním obětem radioaktivního záření patřilo několik zaměstnanců z tajných laboratoří v Oak Ridge a v Los Alamos, pracujících na separaci uranu a plutonia pro první atomové bomby. U prvních experimentálních nebo demonstračních reaktorů pro mírové využití jaderné energie se po armádních zkušenostech s nebezpečím radiačního ozáření začaly obsluhy, zejména údržbáři a záchranáři, chránit přetlakovými ochrannými kombinézami. Zavedla se osobní dozimetrie. Uranové články byly opatřeny hermetickým povlakem a aktivní zóny reaktorů byly opatřeny tzv. reflektory, odrážejícími unikající neutrony, a uzavřeny kombinovanými plášti a štíty z olova a betonu. Původně ruční řízení vytahováním regulačních tyčí bylo svěřeno automatice a k rychlému zastavení reakce byly vyčleněny oddělené tyče havarijní ochrany, vstřelované nebo volným pádem rychle zasahující do aktivní zóny.

První větší havárie postihly roku 1952 a 1958 experimentální těžkovodní reaktory NRX a NRU v kanadském vývojovém středisku v Chalk River. Nedostatečná regulační technika měla při obou nehodách spolu s chybou operátorů za následek popraskání povlaku několika uranových článků, což vedlo k zamoření aktivní zóny štěpnými produkty. Nikdo nezahynul, avšak ruční dekontaminace zplodin trvala desítky měsíců. O její náročnosti svědčí např. údaj o spotřebě 50 tisíc párů rukavic a 20 tisíc respirátorů pro údržbáře.

První obětí vývoje výzkumných reaktorů se stal jugoslávský fyzik, jeden z osmi, kteří 15. října 1958 v rozporu s předpisy vstoupili po odpojení varovného systému průlezem betonového pláště k nádobě odstaveného těžkovodního reaktoru ve Vinci u Bělehradu. Vinou vedoucího směny (napuštěním těžké vody) došlo k jeho nekontrolovanému spuštění. Vzhledem k odpojeným radiometrům se jeho nenulový výkon prozradil až po chvíli vůní ozónu z neutrony rozkládaného vzduchu v šachtě. Při úprku úzkým průlezem dostali postižení dávku od 2 do 10 sievertů. Speciálním letounem byli okamžitě dopraveni do pařížského ústavu Service d'Hygiéne Atomique, kde je prof. Jammet unikátní operací - transplantací kostní dřeně – až na jednoho během roku uzdravil.

Jádro reaktoru SL–1 přesouvané z National Reactor Testing Station v Idaho po havárii.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: US Atomic Energy Commission. Public domain.

Těžká havárie postihla v americké laboratoři v Idaho Falls vyvíjený prototyp kompaktního varného reaktoru SL–1, určeného k pohonu jaderných ponorek. 2. ledna 1961 tři pracovníci noční směny vyměňovali nad víkem tlakové nádoby regulační tyče. Reaktor s výkonem 3 MW byl řadu týdnů odstaven. Při zvednutí deváté tyče havarijní ochrany nad povolených 10 cm došlo k nečekanému startu reakce a výkon bleskově vzrostl. Chladicí okruhy byly mimo provoz, palivové články popraskaly a vodík vzniklý žárem ve styku s hliníkovými povlaky explodoval. Celý objekt musel být hermeticky obezděn a teprve po dvou měsících mohly dálkově řízené manipulátory zahájit rozbíjení spečených palivových článků, které byly 700 m dlouhým, vodou zaplněným kanálem přetahovány pod hladinou do speciální "horké komory". Tam byly během dalšího roku postupně rozřezány na gramové proužky, ukládané do hermetických kontejnerů k "pohřbení".

Aby byla veřejnost pravdivě a srozumitelně informována a nenalétla na zavádějící a zkreslující hodnocení sdělovacích prostředků, prosadila MAAE (Mezinárodní agentura pro atomovou energii se sídlem ve Vídni) v roce 1991 mezinárodní stupnici INES (The International Nuclear Event Scale), která osmi stupni hodnotí mimořádné události dnes už nejen v jaderných elektrárnách, ale i ve výzkumných reaktorech, v úložištích vyhořelého paliva a jaderných odpadů, včetně jejich transportu.

INES dělí nehodové události na nehody (stupně 1, 2, 3), neohrožující okolí elektrárny nevyžadující žádná mimořádná opatření a na havárie (stupně 4, 5, 6, 7), vyžadující v důsledku většího úniku radioaktivity do okolí opatření, obsažená v přijatých havarijních plánech. Každá účastnická země je povinná v přesně stanoveném termínu informovat koordinační centrum MAAE o každé nehodě a havárii. Absolutní většina hlášených událostí je pod stupněm 3. V následující tabulce jsou některé události a jejich příčiny.