Vlnová délka ultrafialového záření leží za oblastí viditelného světla, tedy nad (ultra = nad) fialovým světlem (1012 Hz do 1014 Hz; 4 nm – 400 nm). Přirozeným zdrojem ultrafialového záření je Slunce. Část záření o vlnové délce kratší než 200 nm je absorbováno kapičkami vodní páry, molekulami kyslíku a především ozonem. Právě množství ozonu značně ovlivňuje pohlcování ultrafialového záření. Proto je množství ultrafialového záření závislé na nadmořské výšce – každých tisíc metrů stoupá jeho množství o 15 %. Jeho výskyt ovlivňuje také roční období, denní doba a geografická šířka. Čím výše stojí slunce na obloze, tím více ultrafialového záření dopadá na Zemi. Toto záření závisí na odrazivosti plochy, na kterou dopadá. Mraky nejsou překážkou, ale záření značně pohlcují. Během pohlcování energie ultrafialového záření dochází k ionizaci molekul obsažených ve vzduchu a tím i vzniku volných elektronů. Kladné ionty se shlukují kolem kapiček vodních par a vznikají těžké ionty. Kromě pohlcování dochází i ke značnému rozptylu ultrafialového záření, které způsobuje namodralé zbarvení oblohy. Podle biologických účinků ho rozdělujeme na tři dílčí oblasti UVA (vlnové délky 315 – 400 nm), UVB (280 – 315 nm) a UVC o vlnových délkách 200 – 280 nm.
Mezi umělé zdroje ultrafialového záření patří elektrický oblouk. Emise záření a její spektrální rozložení jsou ovlivňovány elektrickým napětím na elektrodách a dalšími faktory (např. složením obalu elektrody). Nejvýkonnějším zdrojem ultrafialového záření je plazmový hořák užívaný hlavně k řezání kovů, svařování, nanášení těžko tavitelných keramických materiálů na povrch kovů. Další zdroje ultrafialového záření jsou xenonové a rtuťové výbojky užívané např. k léčebným a kosmetickým účelům nebo k prostorové dezinfekci.
Obrázek muže v oblasti viditelného záření (vlevo) a UV záření (vpravo); muž má levou polovinu tváří natřenou opalovacím krémem, pravou tvář bez krému.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Ultrafialové záření je jedním z činitelů nezbytných pro život člověka: ovlivňuje příznivě některé reakce nervového systému, zvyšuje odolnost k tělesné zátěži, je potřebné pro tvorbu vitamínu D. UV záření neproniká do hloubky tkání, kritickým orgánem jsou proto kůže, oční spojivky, rohovka, u dlouhovlnného UVA také oční čočka. Účinek na člověka závisí na vlnové délce a dávce záření. Lidské tělo se nadměrným účinkům brání vytvářením ochranné pigmentové vrstvy v pokožce, která znemožňuje jeho pronikání do větších hloubek pod povrch těla. Ultrafialové záření ničí řadu mikroorganismů, proto se používá k sterilizaci, např. pitné vody. Řada látek toto záření intenzívně pohlcuje (např. obyčejné sklo). Naopak voda, obzvlášť mořská, ultrafialové záření dobře propouští, což vysvětluje růst řas a jiných vodních zelených rostlin. Ultrafialové záření působí na fotografickou emulzi a způsobuje ionizaci plynů.
Zajímavým zdrojem ultrafialového záření jsou hvězdy teplejší než Slunce, jejichž převážná část vyzářené energie leží v oblasti UV. Zemská atmosféra je pro ultrafialové záření neprůhledná, proto je nutné pozorovat až za hranicí zemské atmosféry. Nejprve se k těmto účelům používaly balóny, rakety a v současné době družice – např. OAO 2, Copernicus, IUE, Hubble, GALEX. Postupně se zjistilo, že zdrojem ultrafialového záření jsou i eruptivní hvězdy, dvojhvězdy s probíhající výměnou hmoty, symbiotické proměnné hvězdy, galaxie a kvasary. Ultrafialová astronomie se stala nedílnou součástí astronomova pozorování.
