řecký filozof
„Starajíce se o štěstí jiných, nacházíme své vlastní.“
Platón pocházel z aristokratické rodiny, možná z Atén nebo z ostrova Aigina v Saronském zálivu. I v době peloponéských válek mu otec umožnil získat vynikající vzdělání v oblasti hudby, malířství, poezie i dramatu. Původně se jmenoval Aristoklés, ale pro svou rozložitou postavu získal jméno Platón (z řeč. platys – široký). Byl nejvýznamnějším žákem Sokrata, u něhož studoval filozofii v letech 408 až 399 před n. l. a pod jehož vlivem opustil politickou dráhu, kterou mu předurčila jeho rodina. Po odsouzení Sokrata k smrti Atény opustil a pobýval od roku 387 před n. l. na cestách v Megaře (žil u spolužáka Eukleida), v Egyptě, na Sicílii i jinde. Na dvoře krále Dionýsa II. v Syrakusách se pokusil uskutečnit představu svého ideálního státu, vedeného vrstvou aristokratů. Upadl však v nemilost a byl prodán jako otrok, naštěstí byl brzy vykoupen jakýmsi kyrénským občanem a vrátil se zpět do Atén. V roce 387 před n. l. v Aténách založil proslulou Akademii nazvanou podle nedalekého háje zasvěceného hérodovi Akadémovi, ve které byly filozofické úvahy rozvíjeny formou diskuze a dialogu. Nad průčelím Akademie bylo napsáno „Všem nepočtářům uzavřeno“. Akademie existovala plných 916 let, až do roku 529 n. l., kdy ji zrušil císař Justinián. Jeho nejznámějším žákem byl Aristoteles, který se nejvíce ze všech studentů vzdálil od názorů svého učitele.
Platon (vlevo) a Aristoteles.
Zdroj: commons.wikimedia.cz. Autor: Raffaello Sanzio, 1509. Public domain.
Platónovo dílo je rozsáhlé, většinou ve formě dialogů. Své myšlenky vložil do otázek a odpovědí svého učitele Sokrata a dalších proslulých Řeků. Podle nich jsou dialogy pojmenovány. Jeho dílo se zachovalo téměř celé. Zahrnuje více než 30 svazků.
Pro Platóna je nejvyšším stupněm skutečnosti to, že myslíme rozumem a že vše co vidíme kolem sebe v přírodě, jsou jenom odrazy toho, co mnohem skutečněji existuje ve světě idejí – tedy v duši člověka. Vybudoval soustavu filozofického objektivního idealismu, ve které pravým bytím je dokonalý svět idejí, a jednotlivé věci jsou pouze nedokonalým a míjejícím odrazem idejí.
Pohyb, prostor a čas patří mezi pojmy, které Platón chápal v různých obdobích svého života různě. Pohyb na obloze podle něho nevyžadoval žádné síly, neboť byl určován pohybem světové duše. Čas posuzoval jako míru všech pohybů, nikoli však v dnešním slova smyslu, protože tělesa napodobovala pohyb světové duše v jejím čase a kromě toho procházela současně ve svém vlastním čase vlastním vnitřním vývojem. Na základě úvah o symetrii geometrie dospěl k názoru, že v prostoru by měly být všechny směry rovnocené.
V nejzajímavějším dialogu Timaios považoval svět za konečný a přisoudil mu kulový tvar. Dále tu říká, že Země je středem vesmíru a kolem ní obíhají planety ve vzdálenostech, odpovídajících poměrům u harmonických tónů. Vysvětloval to tím, že v prostoru je umístěno zrcadlo, v němž se zobrazují čtyři živly: oheň, vzduch, voda a země. Živly se neustále přeměňují jeden v druhý a tyto přechody se nám jeví jako přírodní změny. Kulový tvar zabraňuje rozpínání živlů. Každému živlu přisoudil jedno z pravidelných geometrických těles.
Platonská tělesa. Zdroj: commons.wikimedia.cz. Public domain.
Použité zdroje
[1] CHLEBEČEK, A., a kol. Fyzika v perspektivě času. 1. vydání. Praha: Hvězdárna a planetárium hlavního města Prahy, 1987.
[2] KRAUS, I. Fyzika v kulturních dějinách Evropy. Starověk a středověk. 1. vydání. Praha: Nakladatelství ČVUT, 2006. ISBN 80–01–03472–0.
[3] MECHLOVÁ, E. – SMYČEK, P. Dějiny předklasické fyziky. Ostrava: 1. vydání. Ostravská univerzita v Ostravě, 2003. ISBN 80–7042–964–X.
[4] SOUČEK, L. Kdo byl kdo. 1. vydání. Praha: Albatros, 1980.
[5] WESTAWAY, F. W. Objevy bez konce. 3000 let zkoumání přírody a světa. Praha: Fr. Borový, 1937.
