Záření objevené Henri Becquerelem v roce 1896 odolávalo běžným pokusům – nechtělo se lámat čočkou a hranolem, ani ohýbat nejjemnější mřížkou. Pak přišlo několik fyziků s myšlenkou působit na ně magnetickým polem. Ale ani tady nebyl výsledek jednoznačný. Měkké paprsky se odchylovaly magnetickým polem snadno a pohltil je papír nebo tenká hliníková fólie. Tvrdší paprsky prošly několik milimetrů tlustou hliníkovou destičkou a magnetické pole je odchýlilo méně. A nakonec tvrdé, které pronikaly olověnou destičkou, magnetické pole neodchylovalo vůbec. Pořádek v tomto zmatku udělal Ernest Rutherford, který pojmenoval záření prvními třemi písmeny řecké abecedy – α, β, γ. Zjistil jejich povahu: α je tvořeno heliovými atomy, β lehkými zápornými částicemi a γ má stejnou povahu jako rentgenové záření.
Druhy radioaktivního záření a jeho průchod látkou.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Záření α, β, γ vysílají např. uran, radium a některé další prvky s nestabilními jádry při samovolném štěpení a přeměně na jádra jiných prvků. Tato vlastnost se nazývá přirozená radioaktivita. Radioaktivní prvek je takový, jehož jádra se postupně štěpí. Takový prvek označujeme jako radionuklid. V současné době je známo přibližně 50 takových prvků. Nestabilní jsou taková jádra, která mají buď velmi vysoké hmotnostní číslo nebo nepoměr mezi počty protonů a neutronů.
