První zmínka o raketách pochází ze čtvrtého století před naším letopočtem, kdy řecký učenec Archytas Tarentský údajně postavil jednoduchý parní raketový motor a objevil princip raketového pohonu. První skutečné rakety, zvané "šípy létajícího ohně", spatřily světlo světa v Číně na přelomu 10. a 11. století. Smícháním dřevěného uhlí, síry a ledku byl vynalezen černý střelný prach, který se stal palivem pro rakety. Ačkoli o létání ještě nemohla být řeč - nejvíce se tyto rakety podobaly dnešním ohňostrojům. Zanedlouho byly využity k vojenským účelům. Byly to šípy do luku nebo samostřílu vybavené malou vrtulí a nacpané prachem. Jejich exploze vyvolávaly paniku mezi koňmi nepřátelských vojsk. V roce 1232 je Číňané použili v boji s Mongoly při obléhání Pekingu a okolo patnáctého století zdokonalili jejich vypouštění. Okolo roku 1300 se díky Arabům dostaly rakety do Evropy. Vývoj válečných raket pokračoval dál. Existují zmínky o jejich nasazení v Itálii v roce 1379 během obléhání města Chioggia. V osmnáctém století byly nasazeny v bojích mezi Indy a Angličany.
Jedna z nejslavnějších historicky doložených bitev, ve které byly rakety použity, se odehrála 8. května 1429. Tehdy Johanka z Arku osvobodila orleánské vévodství pomocí čety lučištníků dobře vyzbrojených raketami. Turci v roce 1453 zapálili Cařihrad stejným způsobem. Střelným prachem byly rakety plněny celých devět set let. Další krok v jejich vývoji byl učiněn až na začátku 20. století.
Konstantin Eduardovič Ciolkovskij.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Za celou dobu konstrukce různých raket se však nikomu nepodařilo využít je k létání. Jedinou výjimkou byl okolo roku 1500 čínský mandarín Wan Chu. Prý se chtěl vznést do vzduchu pomocí kluzáku poháněného sedmačtyřiceti raketami naplněnými střelným prachem. Při startu však došlo k výbuchu a odvážný letec zahynul. Teprve v roce 1903 zveřejnil ruský učitel aritmetiky Konstantin Ciolkovskij studii Výzkum vesmíru reaktivními přístroji, kde zdůvodnil možnost použití raket při letech do vesmíru, ale také navrhoval použít jako palivo kapalný vodík a kyslík, vynalezl vícestupňovou raketu. Již v roce 1898 Ciolkovskij popsal pomocí rovnic zákon pohybu raket. Jako první pochopil, že konečná rychlost rakety závisí na rychlosti výfuku spalovaných plynů.
Robert Hutchings Goddard.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Praktickou konstrukcí raket se zabýval americký vědec Robert Goddard. Už od malička snil o tom, že vyšle raketu do vesmíru, a tomuto cíli zasvětil celý svůj život. Od roku 1915 konstruoval jednu raketu za druhou a na farmě v Auburnu v Massachusetts je testoval. V jeho nejúspěšnějším období odtud startovala raketa každých 19 dnů. Godard roku 1919 přišel s myšlenkou, že by rakety mohly vynášet do stratosféry vědecké přístroje, dokonce by mohly dolétnout i k Měsíci. Nedal se odradit skepticismem a posměchem svých kolegů a 16. března 1926 provedl praktické pokusy s raketou poháněnou kapalným palivem. Byla dlouhá necelého půl metru a vážila přes 4,5 kilogramu. Pohybovala se rychlostí 96 km/h, dosáhla výšky 17 metrů a dopadla necelých šedesát metrů od místa startu. To byl však jen začátek. Se silou raket rychle rostla i výška letu. V roce 1929 to bylo 52 metrů a v roce 1930 již celých 600 metrů. To už byl Goddard známý i na veřejnosti a tisk mu věnoval čím dál více pozornosti. Ne vždy to ale byla pozornost, o kterou by mohl vynálezce stát. V mnohých případech musel snášet i posměšky novinářů. Například roku 1929, kdy mu jedna z testovaných raket explodovala na zemi, se v novinách objevil ironický titulek: “Lunární raketa míjí svůj cíl o 384 000 km“. V létě roku 1948 Goddard v Baltimore zemřel, aniž by sestrojil raketu, která by dolétla až do vesmíru. Zanechal po sobě několik vědeckých prací a 214 patentů.
V Evropě vzlétla první kapalinová raketa v roce 1931. Poháněl ji kapalný metan a kyslík a dosáhla výšky 300 metrů. Jejím tvůrcem byl Němec Johannes Winkler.
Dalším průkopníkem v raketové technice byl francouzský pilot Robert Pelterie. Byl to velice zámožný muž, který veškeré své peníze investoval do pokusů s letadly a raketami. Pelterie byl jednou z největších postav aviatiky. Byl to právě on, kdo vynalezl hvězdicový motor a směrovou páku letadla. K výzkumu raket přešel v roce 1930. Krátce poté vydal dvojdílnou knihu Astronautika (bylo to mimochodem první použití tohoto slova), v níž vysvětluje fungování navigačního systému. Jedná se o systém na bázi gyroskopu, který hlídá sklon rakety a akcelerometru, jenž měří zrychlení rakety. V podstatě jde o počítač, který kontroluje dráhu rakety. K uskutečnění Pelterieových myšlenek došlo až po druhé světové válce, kdy se začaly rozvíjet elektronické počítače.
Hermann Oberth.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Po skončení první světové války a následných omezeních ve výzbroji se německá armáda začala zajímat o využití nových zbraní, tedy i raket. Německý fyzik Hermann Oberth v roce 1923 zveřejnil pod názvem Raketou do meziplanetárních prostorů matematicky úplný popis raketových letů. Oberth v něm do nejmenších podrobností popsal jednotlivé díly rakety. První stupeň měl mít motor na alkohol, druhý na vodík a tekutý kyslík. Oberth po sobě zanechal přes sto objevů a technických řešení.
Ty posloužily Oberthovu studentovi Werneru von Braunovi na počátku 30. let k další práci. V roce 1934, kdy mu bylo teprve 22 let, se mu ve spolupráci s osmdesáti-členným týmem podařilo vypustit raketu o hmotnosti 150 kg, vybavenou gyroskopickým systémem řízení a motorem na tekuté palivo, která dosáhla výšky větší než 2500 metrů. To byl ale teprve začátek jeho kariéry.
V roce 1936 se stal technickým ředitelem letecké základny v Peenemünde, ze které se o rok později stala raketová experimentální základna. Velké množství prostředků se do tohoto výzkumu investovalo teprve s nástupem nacistů. V Peenemünde byly pod vedením Wernera von Brauna vyvinuty známé V2, první balistické rakety s dlouhým doletem. První V2 o hmotnosti 13 tun (Vergeltungswaffen 2, "Zbraně odplaty") byla vypuštěna 3. října 1942, doletěla 190 km daleko. O dva roky později už německá armáda bombardovala svými V2 Anglii, Belgii a Francii. Mimo dosah protivzdušné obrany tyto střely překonávaly rychlost mach 4 a dokázaly doletět do vzdálenosti více než 350 km a výšky 80 km. Byla to raketa čtrnáct metrů dlouhá a mohla nést více než sedm set kilogramů zátěže (výbušniny). Kdyby válka včas neskončila a němečtí vědci měli dostatek času na dokončení své práce (připravovali raketu V10, která měla doletět až do Ameriky), možná by Hitler válku vyhrál. Samotný von Braun byl z válečného využití raket nešťastný.
Start rakety V2 v létě 1943 ze zařízení v Peenemünde.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Bundesarchiv, Bild 141-1880/CC-BY-SA. Under Creative Commons.
