francouzský kvantový fyzik
Louis Victor Pierre Raymond vévoda de Broglie se narodil v Dieppe. Jeho táta byl vévoda Louise de Broglie. Rodina se v roce 1901 přestěhovala do Paříže. V roce 1906 vévoda zemřel a péči a výchovu nad mladým Louisem převzal jeho o sedmnáct let starší Cebratr Maurice.
Louis de Broglie.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Cesta k fyzice
Po absolvování střední školy začal Louis v roce 1910 studovat na pařížské Sorbonně historii a právo, protože chtěl pracovat v diplomatických službách. V osmnácti letech díky Poincarého populárním knížkám a hlavně díky bratrovi Mauricovi, který domů přinesl postřehy z 1. Solvayova kongresu v Bruselu, začal Louise studovat moderní fyziku.
V roce 1913 nastoupil Louis de Broglie vojenskou službu v oddíle bezdrátové telegrafie, tedy v oboru, který se prudce rozvíjel. Pracoval na Eiffelově věži, kde obsluhoval radiostanici. Po šesti letech se vrátil a pokračoval ve studiu matematiky a fyziky. V roce 1924 získal doktorát, dva roky přednášel na Sorbonně a pak nastoupil do Institutu Henriho Poincarého. Od roku 1932 vedl katedru teoretické fyziky Pařížské univerzity.
Začátky výzkumu Maurice a Louise
Oba bratři byli hmotně velmi dobře zajištění. Nemuseli se starat o vydělávání peněz, ale veškerý svůj volný čas mohli věnovat vědě - Maurice experimentální fyzice a Louis teoretické fyzice. Maurice přeměnil rodinné sídlo na vědeckou laboratoř a začal s výzkumem röntgenového a gama záření. V bratrově laboratoři pracoval i Louis. Zabýval se především rentgenovou spektroskopií. Výsledky svých výzkumů publikoval částečně s bratrem a A. Dauvillierem; částečně samostatně.
Po uveřejnění Einsteinových myšlenek uvažoval o korpuskulární i vlnové povaze částic. Špatným předpokladem však byla nenulová klidová hmotnost fotonů. V roce 1923 myšlenku částicové i vlnové povahy rozšířil na jakékoli částice a aplikoval na ně Einsteinovu relativistickou dynamiku. Díky Williamu Hamiltonovi přiřadil částicím vlnu a vyslovil deBrogliho hypotézu.
Lord Rayleigh na něj navázal s důkazem, že reálné procesy v optice a akustice není možné popsat ideální monochromatickou vlnou, ale vlnovým balíkem, který je výsledkem superpozice více vln lišících se jen nepatrně vlnovými délkami. De Broglie přispěl s myšlenkou, že grupová rychlost (rychlost šíření maxima vlnového balíku) se shoduje s rychlostí částice.
Tyto myšlenky shrnul v disertační práci, kterou obhájil 25. listopadu 1924. Práce vyšla o rok později s názvem Výzkumy o kvantové teorii a ovlivnila Erwina Schrödingera při vytvoření vlnové mechaniky. Paul Langevin upozornil na tuto práci Alberta Einsteina, který de Broglieho myšlenky označil za velmi perspektivní. V roce 1927 Clinton Davisson a Lester Germer ověřili de Broglieho vztah při difrakci elektronů na monokrystalu niklu a na základě tohoto experimentu obdržel Louis de Broglie o dva roky později Nobelovu cenu za fyziku. Zemřel 19. března 1987 v Paříži.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.
Použité zdroje
[1] BĚHOUNEK, F. Svět nejmenších rozměrů. Praha: Vydal Jaroslav Tožička, 1945. Vydání první.
[2] MALÍŠEK, V. Francouzský fyzik Louis de Broglie. Matematika a fyzika ve škole, říjen 1987, roč. 18, č. 2, s. 129–130.
[3] SODOMKA, L. Kronika Nobelových cen. 1. vydání. Praha: Knižní klub, 2004. ISBN 80–242–1058–4.
[4] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1. vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80–85600–47–1.
[5] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, pátý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.
[6] Encyklopedická edice, listy, fyzici. ISBN 80–860–44–05–X.
