26. března 1698 až 21. prosince 1765
český přírodovědec

Vlastním jménem Václav Divíšek se narodil v Helkovicích (dnes Helvíkovice) u Žamberka v chudičké rodině jako první syn z otcova druhého manželství. Po otcově smrti v roce 1716 odjel v doprovodu místního faráře z Helvíkovic do Znojma. Dobrodružná cesta trvala formanským a poštovním vozem několik dní. Ve Znojmě byl přijat do jezuitské latinské školy, byl zapsán pod heslem Wenzeslaus Dibisch Böemus Senftenbergensis Praem. Zde se bezplatně vzdělával jako jeden z nejlepších studentů. V roce 1719 vstoupil do kláštera v Louce u Znojma, kde se dostal ke starému knihovníkovi, kterému jako chudý student musel pomáhat a posluhovat. Díky tomu mohl číst ve střežené knihovně, dostal se dokonce k zakázané literatuře, např. Pliniovi a jeho poznatkům o blescích. Přes čtení a snění zapomněl na ostatní učení. Kdyby mu knihovník nezakázal přístup do knihovny, pak by snad propadl.


Prokop Diviš.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Johann Balzer, 1772. Public domain.

30. listopadu 1720 složil řeholní slib, přijal jméno Prokop, roku 1726 byl vysvěcen na kněze a 8. prosince téhož roku sloužil svou první mši v poutním chrámu v Lechovicích. 22. srpna 1724 se v Olomouci stal podjáhnem a o rok později jáhnem. V roce 1729 získal doktorát z filozofie na Císařsko-královské a biskupské univerzitě Tovaryšstva Ježíšova v Olomouci na základě práce Tractatus de Dei unitate (Pojednání o jednotě boží) a byl jmenován učitelem na klášterní škole v Louce. Byl pověřen přednáškami z filozofie, která tehdy zahrnovala i přírodovědu. V rámci přednášek, později i široké veřejnosti, předváděl řadu pokusů: papírový kroužek zavěsil do plechové krabice, spojil ji se svým elektrem (třecí elektrika), kolečko se roztočilo a vydávalo slabý tón; z plechu vyrobil sochu Vulkána s pohyblivou rukou. Díky připojení k elektru ruka bušila kladívkem do plechu. Po krátké době byl pověřen přednáškami z teologie, a protože i zde měl úspěch, navrhl mu opat, aby se ucházel o doktorát z bohoslovectví, který v roce 1733 získal na salzburské univerzitě.

„Spoutám blesky a vyrvu je oblakům“

Při svém vyučování předváděl studentům řadu pokusů. Dokonce měl takový úspěch, že elektrické divadlo předváděl místní šlechtě. Kolegové si však na něho stěžovali, prý se nevěnuje církevním věcem, ale alchymii a čarodějnictví. Proto byl v roce 1736 odvolán opatem z funkce převora kláštera a byl jmenován správcem venkovské fary v Příměticích. Zde v klidu a ústraní experimentoval s novou fyzikální silou – elektřinou. Sestrojil si třecí elektriku, kterou nazýval elektrum. Tvořila ji skleněná otáčivá koule, která se třela o kůži. Elektrický náboj byl odváděn do leidenských lahví. Jejich vybíjením dosáhl 20 cm dlouhého výboje. Díky tomu ho napadlo, že i blesk je mohutná elektrická jiskra. Věděl, že elektrický náboj lze sát hroty a odtud dospěl k myšlence odsávat elektrický náboj z bouřkových mraků pomocí velkého množství uzemněných kovových hrotů. Stejnými pokusy se zabýval i Benjamin Franklin v Americe nebo Georg Richmann v Petrohradě. Richmannova smrt 26. července 1753 způsobená bleskem při pokusu s atmosférickou elektřinou byla jasným argumentem pro Diviše, aby své „povětrnostní mašiny“ uzemnil.


Přímětická fara v současnosti a model Divišovy povětrnostní mašiny.
Zdroj: Techmania Science Center. Autor: Magda Králová. Under Creative Commons.

15. června 1754 poprvé postavil na své farské zahradě v Příměticích uzemněný bleskosvod – "meteorologický stroj", který měl odvádět elektřinu z ovzduší a chránit okolí před blesky. Jeho bleskosvod tvořilo patnáctimetrové bidlo s vodorovnou sítí železných tyčí, které měly na koncích plechové krabičky a v nich do železných pilin uložené ostré hroty. Z 12 krabiček jich k obloze čnělo asi 400. Celková konstrukce byla ukotvena třemi řetězy. Stroj měl odsávat atmosférickou elektřinu, a tak brát bouřce její sílu. Ještě téhož dne měl příležitost se přesvědčit o působnosti svého zařízení. Diviš sám tento den popsal takto: “O druhé hodině odpolední přišla od severu bouřka a z mraků, nad strojem se nesoucích, počaly lítati zcela bílé, tenké prouhy ku hrotům stroje. Po několika minutách rozestřel se nad strojem jemný bílý oblak, a bouřka vůčihledě se ztratila. Dne 17. téhož měsíce opět ze všech stran oblohy stoupaly do výše bouřlivá mračna, z kterých nad strojem a ke stroji se táhly bílé pásky jako závoj nebo oblak.“ Kolem poledne Diviš poručil, aby tyč byla sundána. “Sotva na zemi přístroj ležel, proměnila bílá oblaka svou barvu a polohu: zatměla se a táhla ku vzdálenějším černým mrakům; výše pak blýskalo se a hřmělo stále silněji.“ Po třičtvrtě hodině dal opět tyč vztyčit a v ruce držel železné řetězy. “Sotva přístroj postaven, udeřil nad ním silný blesk se silným praskotem; mračna se roztrhla a zrovna nad tyčí bylo viděti světlé místo ve mracích, jež přes 2 decimetry v průměru mělo. V Přímětcích bylo povětří zcela klidné, ač v sousedství bylo slabé blýskání, provázené slabším hromobitím. Asi za tři minuty k půlnoční straně objevil se veliký šerý mrak, který nízko se spustil a ku stroji pospíchal. Část jeho zůstala pozadu, od ní oddělila se druhá, spojila se s mračnem stojícím na straně polední, při čemž z jednoho mraku do druhého několik blesků přešlo. Oba pak zůstaly nad Příměticemi klidně státi a rozplynuly se v jemný déšť.“ [5]

V roce 1755 se Diviš obrátil na Vídeňský dvůr s tím, že by bylo vhodné podobná zařízení postavit po celé zemi. Vídeňští matematikové jeho návrh zamítli. Jan Marek Marci, Divišův přítel a dvorní matematik, o svých vídeňských kolezích prohlásil “Zatracují, čeho neznají.“ [5].


Divišův bleskosvod na Balzerově rytině.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Johann Balzer. Public domain.

V roce 1756 byl povětrnostní stroj zbourán vichrem, ale vzápětí byl zase postaven. Hůř to dopadlo 10. března 1760, kdy přímětičtí "povětrnostní mašinu" svého faráře strhli, neboť se domnívali, že její vinou nastalo dlouhé sucho. Když pro změnu přišly bouřky, obyvatelé Přímětic přišli na faru s omluvami a prosíkem, ale Diviš je vyhnal a poštval na ně psy. Naštěstí se zachoval nákres v Divišově knize Teorie von der meteorologishen electricite – Magia naturalis (Teorie meteorologické elektřiny – Přírodní kouzla), vydané v Tübingenu v roce 1765, která měla také nešťastný osud. Diviš napsal tento teoretický spis, který však nebyl vydán. Postavil se proti němu olomoucký cenzor, vídeňský učenec a osobní lékař Marie Terezie baron Gerard van Swieten. Poté vyšla až v roce 1965 německá verze.

S vědeckým světem neztratil kontakt, pravidelně si dopisoval např. s Leonhardem Eulerem, s Akademií věd v Petrohradě, o svých pokusech informoval pražského profesora Jana Antonína Scrinciho a pravděpodobně velmi dobře věděl, čím se zabývá Benjamin Franklin ve Filadelfii.

Diviš se zabýval vlivem elektřiny na rostliny, pokoušel se využívat elektřinu k léčení lidí tím, že sestrojil scabellum, elektroterapeutické zařízení (především k léčení epilepsie, revmatismu a dalších chorob), čímž předcházel současnou elektroléčbu. Dokonce postavil elektrický strunný hudební nástroj nazvaný Denis d´or (denisdor; Denis = Diviš, d´or – ze zlata) o velikosti asi 160 cm × 92 cm × 128 cm, který měl pedál, klaviaturu, 790 kovových strun, 14 rejstříků a napodoboval zvuky nejen klavíru, ale i klarinetu, harfy, lesního rohu, fagotu, loutny, zvonkové hry a dokonce i lidského hlasu. Tato nevšední věcička zazněla svými tóny v Petrohradě u Leonharda Eulera, protože si velký matematik nepřál nic jiného než tento hodnotný dar. Jako zdroj ke svým pokusům sestrojil Diviš řadu leidenských lahví. Diviš byl také zdatným technikem a konstruktérem. Postavil výkonné čerpadlo pro rozvod vody po farských budovách v Příměticích. Prokop Diviš zemřel na své přímětické faře.

U Marie Terezie

Jeho pokusy prosluly natolik, že byl pozván k vídeňskému dvoru, k Marii Terezii a jejímu manželovi Františku Štěpánu Lotrinskému. Císařský pár pořádal velký ples, jehož součástí byly i módní pokusy s elektřinou. Za svou experimentátorskou práci byl odměněn zlatými medailemi s podobenkami císařského páru. Při příležitosti této návštěvy předváděl Marii Terezii elektrické pokusy, a to společně s přírodovědcem Josephem Franzem. Joseph Franz nabíjel různá tělesa, ale škodolibý Prokop Diviš si do paruky vložil několik kovových hrotů a veškerou jeho snahu mařil. “Učený matematik P. František ze řádu Ježíšova zabýval tehdy též mnoho elektřinou. Jednou prosil Diviše, by též jeho pokusům byl přítomen. Bylo to léta 1750. P. František nabil rozličné předměty a dobýval z nich proudy jisker ku všeobecnému údivu přečetných diváků. Avšak pojednou Diviš způsobil, že tělesa elektrisovaná nechtěla vydati více žádných jisker, ať je nabíjel jak silně chtěl. Diviš totiž dal si zastrčiti mezi přední vlasy své paruky více než dvacet železných velice špičatých tyčinek tak že jich nikdo nepozoroval; chtěl–li pak těleso nabité zbaviti elektřiny a zmařiti pokus elektrizujícího, naklonil prostě hlavu k tělesu nabitému, jakoby je bedlivě pozoroval, a tímto způsobem rozptýlil elektřinu v předměte obsaženou, neb ji převedl nepozorovaně na sebe.“ [10]

Použité zdroje

[1] AUGUSTA, P. Prokop Diviš. 3POL, prosinec 2005.

[2] BEČVÁŘ, J. Prokop Diviš. Učitel matematiky, březen 1995, roč. 3, č. 3, s. 50–55. ISSN 1210–9037

[3] ČERNÝ, K. Dříve než Franclin. Praha: Nakladatelství Jan Kobes, 1948.

[4] FRANĚK, J. Žárovka a jiná kouzla. Ohlédnutí za stoletím elektřiny. 1. vydání. ČEZ oddělení komunikace, 2000.

[5] JÁCHIM, F. Před 300 lety se narodil Václav Prokop Diviš. Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, březen 1998, roč. 7, č. 7, s. 446–448. ISSN 1210–1761.

[6] KLIKA, J. Mužové práce. Prokop Diviš. Jiří Stephenson. Josef Božek. Josef Ressel. František Adam Petřina. Praha, 1907.

[7] KOLOMÝ, R. Studium elektrických a magnetických jevů v 17. a 18. století. Od Gilberta ke Coulombovi. Matematika Fyzika Informatika: časopis pro výuku na základních a středních školách, 1998–1999, roč. 8, č. 6, s. 373–378. ISSN 1210–1761.

[8] KRAUS, I. Václav Prokop Diviš, Čech ze Vamberka, řádu premonstrátského. Československý časopis pro fyziku, 2003, č. 5, svazek 53, s. 348–350. ISSN 0009–0700.

[9] KVÍTEK, M. Průkopníci vědy a techniky v českých zemích. 1. vydání. Praha: Fragment, 1994. ISBN 80–85768–30–5.

[10] NUŠL, F. Prokop Diviš. Vylíčení jeho života a zásluh vědeckých. Překlad hlavního jeho spisu: Teoretického traktátu o elektřině. Na paměť 200letých narozenin Divišových. Praha. 1899.

[11] PERNICA, B. Život p. Prokopa Diviše. Olomouc: Velehrad, 1941.

[12] TŘÍSKA, J. Svět elektřiny. 1. vydání. Praha: Orbis, 1960.

[13] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, šestý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová
Související kapitoly v encyklopedii: 
Zadejte příjmení

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.