13. června 1595 až 10. dubna 1667
lékař, filozof, přírodovědec, první český fyzik

Jan Marek Marci se narodil a prvních šest let žil v Lanškrouně, v městě s českou správou. Jeho otec působil jako správce pernštejnského panství. V roce 1601 se rodina přestěhovala do Litomyšle, kde Jan navštěvoval českou školu, ve třinácti letech odešel do Jindřichova Hradce na jezuitské gymnázium. Hodnost bakaláře získal 9. května 1615 a hodnost magistra filozofie získal 18. srpna 1616 na Olomoucké akademii biskupské koleji Tovaryšstva Ježíšova. Od roku 1622 studoval medicínu na obnovené Lékařské fakultě pražské univerzity. Čím se zabýval mezi těmito roky, není známo. V roce 1625 lékařská studia ukončil obhájením disertační práce Disputatio medica de temperamento in genere et gravissimorum morbum tetrade: epilepsia, vertigine, apoplexia et paralysi věnované mozkovým chorobám – epilepsii, závrati, mrtvici a obrně. Jeho kariéra závratem stoupala – stal se profesorem na lékařské fakultě, děkanem lékařské fakulty, zemským physicusem (hlavním hygienikem), osobním lékařem císaře Ferdinanda III. a později Leopolda I., rektorem univerzity. V roce 1630 se oženil, postupně se mu narodili tři synové – Jan Jiří (později lékař), Filip (nešťastnou náhodou se utopil ve Vltavě) a Jan Ludvík (vstoupil do řádu augustiánů a působil jako kanovník v Zaháni).


Jan Marek Marci.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Autor: Johann Balzer 1772. Public domain.

Jan Marek používal nejenom pokrokové metody v léčení a psychologický přístup k pacientům, ale pracoval i v oblasti teorie medicíny. V roce 1635 publikoval svůj nejvýznamnější lékařský spis Pomysl o ideách výkonných, čili domněnka o odkrytí oné skryté mocnosti, jež semena zúrodňuje a z nich ústrojná těla provádí, kde se věnoval např. vývoji embrya a dědičnosti, čímž se dostal do sporu s církví. Zabýval se také problematikou krevního oběhu a je přehlížen jako objevitel zákonitostí týkajících se krevního oběhu. Tím je William Harvey, který v roce 1636 navštívil Prahu, s Marcim o problematice hovořil, ale ve svém spisu ho nezmiňuje. Další lékařský výzkum opustil a začal se věnovat fyzice. V roce 1655 uzdravil známého českého historika Bohuslava Balbína, který trpěl černými neštovicemi. Žil v Praze, v dnešní Melantrichově ulici.

Roku 1638 nebo 1639 odejel do Říma na diplomatickou misi – vyjednat podporu vysokých církevních míst pro univerzitu. Během cesty se chtěl seznámit s Galileo Galileem, který už jako slepý starý muž žil v nemilosti církve v domácím vězení v Arcetri u Florencie. Marcimu se nepodařilo s ním setkat. Po návratu do Prahy mu Marci 3. listopadu 1640 poslal dopis, který se v Galileiho pozůstalosti dochoval. V dopise vyznal svůj obdiv ke Galileimu; psal, že se ztotožňuje s jeho názory a zároveň mu poslal svoje práce s věnováním. Galilei, teď už téměř slepý, nadiktoval svému synovi odpověď, která však do Prahy z neznámých důvodů nedorazila. Shodou okolností ve stejném roce Galilei vydal spis Discorsi, který řešil podobné otázky jako začátkem roku 1639 Marcim vydané De proportione motus (O úměrnosti pohybu). Marcimu se podařilo u matematika Paula Guldina nahlédnout do této Galileiho novinky a sám byl překvapen, jak jsou jejich myšlenky a výsledky stejné. Marciho kniha obsahuje tehdy známou mechaniku uspořádanou podobným způsobem jako Eukleidovy Základy. Obsahuje osm definitiones – definic, šest positiones – tvrzení a 41 propositio – tezí, které obsahují i porisma – poučky. Jsou tu některé nové poznatky týkající se rázů těles (rozlišuje přímý a šikmý ráz, ráz těles pružných, nepružných a křehkých). Odvozuje tu skládání pohybů, rovnováhu na páce, zákon volného pádu, zkoumá pohyb na nakloněné rovině a pohyb kyvadla, navrhuje použít pohyb kyvadla k měření času (jako lékař kyvadlo používal k měření tepu pacientů).


Titulní list Marciho díla De proportione motus…
Zdroj: Jan Marek Marci. Sborník přednášek k 400. výročí narození. Lanškroun: ROSA, 1995. ISBN 80–902087–0–3.

Hlavním tématem tohoto spisu byl ráz těles. Správně si uvědomil, že musíme rozlišovat ráz pružný a nepružný. K nim přidal ještě srážky křehké, kdy se koule rozbijí. Experimentoval především s dřevěnými koulemi. Své názory přenesl i do medicíny na deformace kostí po nárazu. Závěry o přímém rázu pružných koulí formuloval v osmi porismatech:

  • “Narazí–li koule na stejnou nehybnou kouli, odrazí ji a zastaví se.
  • Narazí–li větší koule na menší nehybnou, odrazí ji a pokračuje v pohybu.
  • Narazí–li menší koule na větší nehybnou, přičemž její impuls převáží poměr hmotností, odrazí ji a sama se odrazí nebo zůstane v klidu.
  • Narazí–li menší koule na věší nehybnou, přičemž poměr hmotností převáží nad jejím impulsem, zůstane větší koule v klidu a menší se odrazí.
  • Narazí–li na sebe v pohybu dvě stejně těžké koule, obě se odrazí.
  • Narazí–li větší koule v pohybu na menší, přičemž impuls menší koule převáží nad poměrem hmotností, obě se odrazí.
  • Narazí–li větší koule v pohybu na menší, přičemž poměr hmotností převáží nad impulsem menší koule, odrazí ji a pohybuje se dále.
  • Narazí–li větší koule v pohybu na menší, přičemž impuls menší koule vyrovnává poměr hmotností, menší se odrazí a větší zůstane stát.“ [6]

I když používal pojem impuls spíše jako hybnost, jsou jeho úvahy správné. Současně s ním se stejným problémem zabýval i René Descartes. Ani jeden z nich nepoužíval k řešení úlohy zákon zachování energie a hybnosti. Ty použil až o 15 let později Christian Huygens. Marci aplikoval problémy rázů i v medicíně na chování kosti při nárazu. Své myšlenky si ověřoval při experimentech s kulečníkem. 

Marci se dál věnoval optice. Snažil se vysvětlit podstatu světla a barev, vlastnosti duhy, objevil princip podobný Huygensovu principu. Pozoroval lom světla na skleněném hranolu, ohyb světla za překážkou, studoval vlastnosti duhového zbarvení tenkých vrstev. Svá pozorování sepsal ve spisu z roku 1648 Thaumantias. Liber de arcu coelesti deque colorum apparentium natura, ortu, et causis (Rozptyl slunečního záření, zjištění zásad a složení barev). Na základě svých pozorování tvrdil, že každá barva vykazuje jiný úhel lomu. Monochromatické světlo se již nedá rozložit. Pozoroval ohyb světla, difrakci a vznik spektra, zajímalo ho zbarvení mýdlových bublin. Při vysvětlení jevů používal ristotelovy názory a k jeho čtyřem substancím přidal další – quinta assentia – světlo.


Titulní list Marciho spisu Thaumatias, Liber de arou coelesti.
Zdroj: Jan Marek Marci. Sborník přednášek k 400. výročí narození. Lanškroun: ROSA, 1995. ISBN 80–902087–0–3.

Za své lékařské zásluhy a obranu Prahy proti Švédům v roce 1648 obdržel šlechtický titul, zvolil si přívlastek z Kronlandu (přesmyčka ke Landskron, nyní Lanškroun) a do erbu si kromě lanškrounské koruny umístil i duhový oblouk. Duha symbolizovala hlavní zájem Marciho fyzikálního bádání a pak také mír na zemi, který měl nastat po třicetileté válce. Konec života strávil mezi knihami. Koncem roku 1666 se jeho zdravotní stav zhoršil, oslepl a na jaře roku 1667 zemřel na mrtvici. Už za doby svého života byl uznávanou osobností. Huygens v dopise svému příteli Kimeru Löwenthurnu píše, že dostal od knihkupce z Antverp sadu Marciho knih. V archivu Royal Society se našel dopis sekretáře Oldenbourga londýnskému lékaři Brownovi, aby při své cestě na východ Evropy vyhledal v Praze Marciho a pozval ho k přednáškám do Oxfordu. Jan Marek Marci si přál být pohřben v Betlémské kapli po boku své ženy nebo u sv. Salvátora v Klementinu. Jeho hrob se nezachoval. Jeho zásluhy byly na dlouhou dobu zapomenuty, jeho objevy přiřčeny Isaacu Newtonovi, Christianu Huygensovi, Robertu Boyleovi, Robertu Hookeovi a dalším. Až v současnosti začínají být Marciho vědecké zásluhy v oblasti mechaniky a optiky mezinárodně uznávané, je považován za zakladatele spektroskopie.

Použité zdroje

[1] HRUDIČKA, B. Počátky měření tlaku vzduchu v Čechách. Časopis pro pěstování mathematiky a fysiky, 1930, roč. 58, s. 18–21.

[2] JÁCHIM, F. Jan Marek Marci. Matematika a fyzika ve škole, září 1985, roč. 16, č. 1, s. 62–65.

[3] KRAUS, I. Dějiny technických věd a vynálezů v českých zemích. 1. vydání. Praha: Academia, 2004. ISBN 80–200–1196–X.

[4] SMOLKA, J. Fyzikální dílo Jana Marka Marci (K 300. výročí úmrtí). Fyzika ve škole, květen 1967, roč. 5, č. 9. s. 419–422.

[5] SMOLKA, J. Italská cesa J. M. Marci a Fr. K. Šternberka (1640). Dějiny věd a techniky. Roč. 2014, č. 4, s. 238 - 246. ISSN 0300-4414.

[6] ŠTOLL, I. Jan Marek Marci z Kronlandu: ráz pružných koulí. Rozhledy matematicko–fyzikální, roč. 72, č. 6, s. 384–392. ISSN 0035–9343.

[7] ŠTOLL, I. Jan Marek Marci – první český fyzik. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie, 1996, roč. 41, č. 6, s. 285-291. ISSN 0032-2423.

[8] ŠTOLL, I. Jan Marek Marci z Lanškrouna. Velká postava české vědy „lanškrounský Archimedes“ a Pražský „Hippokrates“. Vesmír, 1996, roč. 75, č. 9, s. 523.

[9]  VLACH, M. – KEMENNY, V. – ŠIMÁNKOVÁ, I. – VEVERKA, L. Cesty nesmrtelných. Putování po osudech a hrobech slavných českých matematiků, fyziků a astronomů. Edice popularizace MarfyzPress, 2016. ISBN 978-80-7378-312-9.

[10] Jan Marek Marci. Sborník přednášek k 400. výročí narození. Lanškroun: ROSA, 1995. ISBN 80–902087–0–3. 

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.