12. září 1897 – 17. března 1956
francouzská fyzička a chemička

Irene Curie se narodila v Paříži 12. září 1897 snad nejslavnějšímu vědeckému páru - Marii a Pierru Curiovým. Marie velmi brzy po porodu svěřila Irenu do péče chůvy a dědečka, Pierrova otce, a sama se věnovala svým výzkumům. Curieovi a jejich přátelé své děti vyučovali sami, každý ve svém oboru. Irene se od dětství učila fyziku od své maminky, ale znalosti z ostatních oborů získávala od rodinných přátel – chemii od Jean Perrina a matematiku od Paula Langevina na Sorbonně v Paříži. Takto se vzdělávala až do roku 1912, kdy nastoupila na Collège Sévigné, aby složila maturitní zkoušku. V roce 1914 se přihlásila na Přírodovědeckou fakultu na Sorbonně. Její studium však brzy přerušila 1. světová válka.


Irene Joliot-Curie.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Během 1. světové války sloužila Irene společně se svojí matkou jako rentgenolog v mobilních polních nemocnicích. Tyto pojízdné rentgenové laboratoře právě zřídila její matka. Obě během první světové války pomohly zachránit řadu lidských životů. Bohužel o svůj moc nedbaly, protože používaly velmi primitivní zdroje rentgenového záření a sebe vůbec nechránily. Obě byly vystaveny velkým dávkám záření. V roce 1918 po zkončení 1. světové války se Irene vrátila do Paříže a pokračovala ve studiu. V roce 1925 dokončila disertační práci na téma alfa záření polonia, prvku, který objevili její rodiče.


Manželé Curiovi s dcerou Irene.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

Po ukončení studií pracovala jako asistentka své matky v L´institut du Radium (Ústavu radia). Tady se seznámila s Frédericem Joliotem, který o ní řekl: „Se svým chladným vzhledem a zapomínáním zdravit, si ne vždy vytvořila sympatie u ostatních lidí v laboratoři. Objevil jsem tuto mladou ženu jako mimořádnou, poetickou a citlivou bytost.“ Irene a Fréderic se 4. října 1926 vzali a hned následující rok se jim narodila dcera Helene a později v roce 1932 syn Pierre.


Irene Joliot-Curie se svými dvěma dětmi.
Zdroj: BĚHOUNEK, F. Svět nejmenších rozměrů. Praha: Vydal Jaroslav Tožička, 1945. Vydání první.

Od tohoto roku začali manželé společně studovat jaderné reakce vyvolané bombardováním jader lehkých prvků částicemi alfa, které vyzařovalo polonium. Dokázali, že neutrony mají o něco větší hmotnost než protony. Při dalším výzkumu vlastností neutronů objevili v roce 1934 umělou radioaktivitu, když bombardovali hliník, hořčík a bór alfa částicemi. Ve stejném roce zemřela její matka Marie Curie. V roce 1935 společně se svým manželem Frédericem obdržela Nobelovu cenu za chemii za společné práce na syntéze nových radioaktivních prvků. Ve stejném roce objevila také neptuniovou radioaktivní řadu. Kompletně byla ale tato rozpadová řada prozkoumána až v roce 1947. V roce 1938 Irene Joliot–Curie a Pavel Savic zjistili, že jeden z produktů vytvořených při ozáření uranu neutrony nebyl transuran, jak se očekávalo, ale prvek ze skupiny vzácných zemin. Znamenalo to, že objevili nový druh jaderných reakcí. Tento výsledek byl v říjnu 1938 na Solvayovském kongresu přijat s velkým skepticismem. Bylo oběma doporučeno experimenty zopakovat s větší přesností a důkladností, protože takový výsledek nebyl podle teorie možný. Proto prvenství objevu štěpení uranu bylo přiznáno až Otto Hahnovi, Fritzi Strassmanovi a Lise Meitner na základě jejich prací publikovaných v roce 1939.


Frederic a jeho manželka Irene.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Public domain.

V roce 1939 se schylovalo k další válce, proto se Frédéric a Irene rozhodli výsledky své práce zapečetit do obálky a uschovat v trezoru Académie des Sciences, kde zůstaly dalších deset let. Irene Joliot–Curie zastávala pokrokové politické názory. Před 2. světovou válkou byla ministryní ve vládě Lidové fronty, za okupace Francie byla v odboji a po válce působila, stejně jako její manžel, v mírovém hnutí. Během druhé světové války Irene onemocněla tuberkulózou a byla nucena odejít do Švýcarska na ozdravný pobyt. Odloučení od rodiny však velmi těžce nesla, a proto během války podnikla několik nebezpečných cest do Francie a zpět.

Po 2. světové válce v roce 1946 se stala ředitelkou L´institut du Radium a komisařem pro atomovou energii. Jako komisařka pro atomovou energii se v roce 1948 podílela na stavbě prvního francouzského jaderného reaktoru a centra pro jadernou fyziku v Orsay. Irene nikdy tento projekt neviděla dokončený, protože 17. března 1956 zemřela na leukémii způsobenou zářením, kterému byla celý život vystavena.

Použité zdroje

[1] KRAUS, I. Příběhy učených žen: životní osudy žen, které významně ovlivnily vývoj exaktních věd, především fyziky, matematiky a chemie. 1. vyd. Praha: Prometheus, 2005, 166 s. ISBN 80-719-6308-9.

[2] EUROPEAN COMMISSION, Directorate-General for Research a [forew. Janez POTOČNIK]. Women in science. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2009. ISBN 978-927-9114-861.

[3] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, pátý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.

[4] http://www.wikipedia.org/

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.