8. července 1847 – 22. ledna 1941
český elektrotechnik a vynálezce

„Chtěl jsem jen dokázat, že my Češi dokážeme totéž co jiní, a někdy snad i lépe.“

František Křižík se narodil 8. července 1847 v Plánici u Klatov ve velmi chudé rodině ševce a posluhovačky ve stejném roce jako Thomas Alva Edison a Pavel Jabločkov. Otec si přál, aby se stal ševcem, ale malý František se velmi dobře učil, a tak rodina prodala pole a odstěhovala se do Klatov, kde nastoupil na nižší reálku. Když se rozhodovalo o další Františkově budoucnosti, putovala jeho maminka čtrnáct dní pěšky do Vídně ke svému bratrovi c. a k. setníkovi v arsenálu Františku Bohuňkovi. Ten jí poradil: „Kdybys dala hochovi peníze nebo jiný majetek, mohl by o něj v životě nějak přijít, ale dáš–li vše, co můžeš, na jeho vzdělání, dáš mu majetek, o který hocha nikdy nikdo nemůže připravit.“ [2] Po třech letech maminka napsala přátelům do Prahy, zajistila Františkovi ubytování a společně po třech dnech pěší chůze dorazili do Prahy. Ve 12 letech se tak František ocitl sám v Praze na německé reálce. Bydlel u krejčího Sládka na Malé Straně. Spával pod mistrovým stolem na slamníku. Na jídlo a nocleh si vydělával doučováním. V jeho denním rozpisu nebyl vůbec žádný čas na učení, jen večer, když mistr svítil. Jenže pan mistr šetřil a skoro nesvítil. Není proto divu, že hned v prvním roce propadl z němčiny. Proto přestoupil na českou reálku a přestěhoval se ke své sestřenici. Aby mohl k maturitě, dostal od katechety černé šaty, ale nakonec k maturitě stejně nešel, protože neměl na zaplacení taxy.


František Křižík.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

K dalšímu studiu byl přijat na Český stavovský polytechnický ústav jen jako mimořádný posluchač. Dva roky mu matematiku přednášel František Studnička, fyziku Václav Zenger a chemii Vojtěch Šafařík. Zenger tehdy věnoval celé elektrotechnice pouhé dvě hodiny na konci semestru. Křižíkova cesta k elektrotechnice začala náhodným setkáním s jistým panem Holubem, který odcházel od firmy Kaufmann a měl za sebe nalézt náhradu.

Křižík po něm do firmy v roce 1868 nastoupil a dostal svůj první úkol: opravit signalizační zařízení na Uherské východní železniční trati v Sedmihradsku. Když si údajně porouchaná návěstidla prohlížel, zjistil, že postačí dolít elektrolyt do jejich akumulátorů a je po opravě. Železnice se Křižíkovi stala životním osudem. Od Kaufmanna získal doporučení k Severní Ferdinandově dráze v Olomouci jako kontrolor telegrafů. V té době se dokončovala stavba první části Moravsko–Slezské centrální dráhy z Olomouce přes Bruntál do Krnova a Opavy. Křižík byl přijat od roku 1872 jako referent pro službu telegrafů a návěstí. Brzy se poznalo, že Křižík není pouhý úředník a kolegové na něj naléhali, aby sám zkonstruoval elektrické návěstidlo. Roku 1870 podal patent na návěstidlo, které se v případě poruchy samo přestavilo do polohy "stůj". Plat měl slušný, a tak začal přemýšlet o svatbě. Oženil se 7. října 1872 s Pavlínou Stulíkovou. Měli spolu šest dětí. Mezi Němci se mladé paní Křižíkové nelíbilo, a tak její manžel v roce 1873 požádal o přeložení k Plzeňsko–březenské železnici. Od roku 1875 byl povýšen na telegrafního kontrolora.


Pavlína Křížíková v roce 1869.
Zdroj: KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Oblouková lampa

V roce 1878 se Křižík společně se svým šéfem vypravil na Pařížskou výstavu. Uchvátila ho především osvětlením – elektrickým obloukem mezi uhlíky tzv. Jabločkovovy svíčky. Po návratu domů získal zakázku od plzeňského podnikatele Ludvíka Pietta, který si přál ve své papírně nahradit plynové osvětlení elektrickým. Spolupráce s plzeňským podnikatelem byla tak dobrá, že následný patent přihlásil pod jménem Piette–Křižík. Křižík při zdokonalení obloukové lampy vycházel z konstrukce obloukové lampy firmy Siemens, kterou doplnil automaticky posouvatelnými uhlíky. Princip tzv. diferenciální regulace spočívá ve změnách proudu v jednotlivých cívkách v důsledku změny vzdálenosti uhlíků (a tím i změny odporu mezi nimi). Vzrostla–li příliš vzdálenost uhlíků, změnil se proud v obou cívkách tak, že druhá cívka vytvářela silnější magnetické pole a vtahovala jádro, čímž se vzdálenost uhlíků zmenšila. V případě dotyku uhlíků naopak vzrostl proud procházející první cívkou a ta vtáhla jádro natolik, až se vytvořila potřebná mezera mezi uhlíky. Křižík na obloukovce zdokonalil tvar železného jádra na dvojkužel, takže lampa svítila klidným světlem plných 12 hodin (tj. 12krát déle než ostatní lampy), dala se tak prakticky použít k osvětlování. Patentní spis nese datum 7. dubna 1880.


Křižíkova obloukovka.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941; KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Za tento vynález získal zlatou medaili na světové elektrotechnické výstavě v Paříži roku 1881, kde měl opravdu bohatou konkurenci v podobě Bellova telefonu, Edisonovy žárovky, Siemensova dynama apod. Medaili mu předal sám král světla – Pavel Jabločkov. Od té doby se Křižíkově obloukovce začalo říkat plzeňská. Z Berlína přišla od Wernera Siemense žaloba, kterou nakonec František Křižík vyhrál.

Hned po úspěchu v Paříži založil společně s Ludvíkem Piettem a norimberským průmyslníkem Schuckertem firmu vyrábějící obloukové lampy. Křižík zajišťoval výrobu pro Čechy, Schuckert pro Německo a Rusko. Patent pro Anglii a Ameriku Křižík prodal za 310 000 zlatých. Schuckertova dílna vyrobila přes 50 000 kusů a plzeňská Křižíkova přes 3 000 kusů obloukovek. V prosinci 1884 přestěhoval Křižík svou rozrůstající se plzeňskou dílnu do Prahy do budovy Staré Daňkovky na Žižkově třídě v Karlíně. Za měsíc zahájil výrobu.


Křižíkova továrna v Karlíně.
Zdroj: KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Zpočátku nabízel jen obloukovky, ale časem se firma rozrostla natolik, že mu nemohl nikdo konkurovat. Firma postupně elektrifikovala české i moravské vesnice a města. Značku Křižík nesly lustry, vojenské světlomety, měřicí přístroje, instalační materiál, elektromotory, generátory stejnosměrného i střídavého proudu, transformátory, elektrické lokomotivy, zařízení pro vodní i tepelné elektrárny apod. To ale neznamená, že všechny Křižíkovy podnikatelské záměry byly úspěšné. Často realizoval svoje projekty se ztrátou. V roce 1917 měl podnik takové ztráty, že byl zabaven bankou, František Křižík odešel na penzi a firma byla přeměněna na akciovou společnost. Jan Neruda o něm jednou řekl: „Měl dvě vady. Nebyl obchodníkem a byl příliš skromný. Jedním slovem byl Čech.“ [4]


Alternátor vyrobený firmou Křižík v roce 1903 pro elektrárnu v Holešovicích.
Zdroj: KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Při plánování Všeobecné zemské výstavy v roce 1891 se František Křižík stal předsedou výstavního výboru. Pro tuto výstavu zkonstruoval proslulou světelnou fontánu. Pod jejím dnem ze silného skla bylo 22 ručně regulovaných obloukovek s parabolickými reflektory z hliníkového plechu. Zbarvení světla se dosáhlo různobarevnými skly upevněnými ve čtyřech polích železného rámu, který se otáčel nad lampami. Obsluha fontány tyto rámy v přiměřených intervalech vyměňovala a tím vznikala ve vodních tryskách velmi pestrá hra barevných odstínů. V Národních listech z 18. října 1891 se můžeme dočíst: „Hlásný roh zaduněl, rychle všichni k fontáně! Už naposled pan Křižík její krásou a kouzlem nás vzruší … Tisíce a tisíce světélkujících krůpějí se vznáší do výše v pěkných obloucích a my zase před žhavým tryskem ozářené vody stojíme s týmž zápalem jako při prvním pokusu fontány a voláme: Sláva Křižíkovi! Srdce překypuje, mozek v nadšení se chvěje – což by se také nezpívalo! … a při stálém prozpěvování slyšeli jsme mezi jinými také opětné provolání slávy Křižíkovi…“ [5] Dva měsíce po zahájení výstavy mohli návštěvníci obdivovat další Křižíkovo dílo, jednokolejnou elektrickou dráhu.


Strojovna Všeobecné zemské výstavy.
Zdroj: KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Elektrifikace železnice

V roce 1891 při příležitosti Všeobecné zemské výstavy se uskutečnil Křižíkův sen o elektrifikaci kolejové dopravy. Postavil elektrickou tramvajovou linku z Letné ke Stromovce (kde výstava probíhala) a tím si udělal velmi dobrou reklamu. Zatím ještě nemohl do centra Prahy, kde na kolejovou (sice koňskou) dopravu měl koncesi Belgičan Ottlet.


Koncesní listina z roku 1891 na tramvajovou linku.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

První jízdou jeli pražští a vinohradští radní, tramvaj řídil sám Křižík. Tramvajová doprava měla úspěch jen po dobu trvání výstavy. Vždyť Letná v té době byla pustá a nezastavěná. Proto upřel své zájmy za městské hradby, do Karlína a Libně, kde byla spousta fabrik. Svou druhou trasu vystavěl ze státního nádraží na Florenci k libeňským a vysočanským fabrikám. Úspěch byl hned od počátku veliký. Dny pražských tramvajových koníků tím byly sečteny. 12. května 1905 vyjeli koníci naposledy a elektrická tramvaj završila svůj konkurenční boj.


Křižíkova vysočanská tramvaj.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

Křižíka však stále lákala železnice. Pro svůj elektrifikační pokus dostal souhlas s přestavbou trati mezi Táborem a Bechyní, která měla být prodloužena přes Vodňany do Týna nad Vltavou. Původní projektovaná trakce byla parní. V dubnu roku 1902 stavba začala a 21. června 1903 byl zahájen pravidelný provoz. Elektrifikace trati vyžadovala rozsáhlé technické zázemí, které postupně musel Křižík vybudovat – šlo o zařízení na výrobu elektřiny, rozvody, konkrétní spotřebiče i lokomotivy.


František Křižík se svou manželkou v roce 1919.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

Před okupací Československa, na Štědrý den v roce 1937, usedl František Křižík společně s Karlem Čapkem před mikrofon československého rozhlasu a pronesl varovné poselství: „Profesore Einsteine, jsme si tak vzdálení, a přece tak blízcí. Věřím, že věda může sblížit všechny lidi i národy. Věřím přese všechno v šťastnou budoucnost světa. Lidstvo musí nakonec pochopit, že si je povinno úctou a láskou.“ [4]


V Československém rozhlase na Štědrý den v roce 1937.
Zdroj: KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

Polovinu někdejších Křižíkových dílen obsadil říšskoněmecký koncern AEG a druhou polovinu Siemens. František Křižík zemřel u svého syna v barokním zámečku ve Stálci v jižních Čechách. O pět dnů později byl pohřben na vyšehradském Slavíně nedaleko Boženy Němcové, Bedřicha Smetany a ostatních českých velikánů. Ve smutné a těžké době začátku nacistické okupace se stalo rozloučení s ním na Vyšehradě velkou národní manifestací.


Rakev s ostatky Františka Křižíka na vyšehradském Slavíně.
Zdroj: GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

Použité zdroje

[1] FRANĚK, J. Žárovka a jiná kouzla. Ohlédnutí za stoletím elektřiny. 1. vydání. ČEZ oddělení komunikace, 2000.

[2] GUTWIRTH, V. Příklad Františka Křižíka. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1941.

[3] JÍLEK, F. František Křižík. Přemožitelé času 1.

[4] JÍLEK, F. Zrození velkých vynálezů. Příběhy mužů, kteří změnili svět. Praha: Práce, 1988. ISBN 24–001–88.

[5] KRAUS, I. Dějiny technických věd a vynálezů v českých zemích. 1. vydání. Praha: Academia, 2004. ISBN 80–200–1196–X.

[6] KŘIŽÍK, F. Paměti. Druhé vydání. Praha: ČEZ, 1997.

[7] MAŠKA, E. Frant. Křižík. Orbis – Praha, 1946.

[8] MÍDA, J. Zakladatel české elektrotechniky. Rozhledy matematicko–fyzikální, 1987/1988, roč. 66, č. 5, s. 208–209. ISSN 0035–9343.

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová

Související exponáty Techmanie

Související kapitoly v encyklopedii: 
Zadejte příjmení

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.