9. října 1879 – 24. dubna 1960
německý fyzik

Max Theodor Felix Laue se narodil v Pfaffendorfu nedaleko Frankfurtu. Jeho otec působil v pruské vojenské správě v hodnosti generála. Rodina se často stěhovala, proto malý Max prožil dětství a mládí v různých posádkových městech. S fyzikou se zřejmě poprvé setkal v Berlíně. Zaujal ho nejen školní předmět, ale hlavně veřejná laboratoř, kterou zřídil Eugene Goldstein a Společnost pro šíření přírodovědných znalostí Urania. Tato populárněvědecká společnost ve svých objektech na berlínské Tauberstrasse instalovala velký počet přístrojů pro demonstraci různých fyzikálních jevů. Návštěvy Uranie musel Max brzy skončit, protože se rodina přestěhovala do Strasbourgu, kde Max začal navštěvovat protestantské gymnázium, které mu dalo nejen dobrý humanitní základ v podobě znalostí klasických jazyků a filozofie, ale především skvělého učitele fyziky Göhringa. Společně se svými dvěma spolužáky experimentovali – sestrojili galvanický článek, galvanometr, pár měsíců po skutečném objevu se v roce 1896 pokoušeli zopakovat Röntgenovy pokusy (neúspěšně, běžně prodávané výbojky se na generování paprsků X nehodily), zajímali se o interferenci a ohyb světla atd. Podivuhodná byla jeho schopnost teoreticky uvažovat, naopak na numerické počítání byl antitalent. Dokonce při maturitní zkoušce mu dohlížející profesor doporučil, aby u příkladu založeného na mechanických výpočetech neztrácel čas. Jeho výsledné maturitní skóre nebylo nijak vyjímečné: němčina fransouzština a dějepis – dostatečný, náboženství, latina a řečtina – dobrý, matematika a fyzika – velmi dobrý.


Max Laue.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.

Po gymnáziu musel nastoupit na vojnu. Na otcovu radu si udělal zkoušky pro záložní důstojníky a díky tomu získal povolení pokračovat ve studiu matematiky a fyziky na univerzitě ve Strasbourgu. Chodil na přednášky Carla Brauna. Jak bylo v té době běžné, pokračoval ve studiu na dalších univerzitách – v Göttingen, kde navštěvoval přednášky Davida Hilberta, a v Mnichově, kde studoval u Wilhelma Röntgena. V Berlíně v roce 1903 pod vedením Maxe Plancka obhájil doktorskou disertační práci o teorii interferenčních jevů na planparalelních deskách.

Další dva roky působil v Göttingen. Po návratu do Berlína v roce 1905 získal místo asistenta u Maxe Plancka právě v době, kdy Albert Einstein uveřejnil speciální teorii relativity. Laue ji mezi prvními přijal a pochopil a na Planckův popud v tomto roce navštívil Alberta Einsteina v Bernu. První Laueho příspěvek ke speciální teorii relativity byl článek o strhávání světla pohybujícími se tělesy. Dokázal, že výsledky Armanda Fizeaua z poloviny 19. století se shodují s relativistickými výpočty v přiblížení prvního řádu. Jako Planckův asistent řešil problém aplikace termodynamických zákonů na optické děje. Společně s Planckem byl mezi prvními, kteří prosazovali Boltzmannovu statistickou interpretaci entropie.

V roce 1906 habilitoval. V letech 1909 až 1912 působil v Mnichově společně s Peterem Debyem a Walterem Friedrichem u Arnolda Sommerfelda. Zde mělo velkou tradici studium fyzikální optiky, mineralogie a výzkumu krystalů. V této době již byla známa Bravaisova představa o prostorových mřížkách, mluvilo se o vlnové podstatě rentgenového záření. V rozhovoru se Sommerfeldovým doktorandem Paulem Ewaldem Laueho napadlo obě myšlenky spojit, tj. prosvítit krystaly rentgenovým zářením. Jestli by rentgenové záření bylo skutečně vlněním s vlnovou délkou odpovídající možné pravidelné struktuře molekul, pak by se musely projevit ohybové a interferenční jevy. Šéf ústavu, Sommerfeld, o takovém experimentu nechtěl ani slyšet. Laue se svými asistenty Paulem Knippingem a Walterem Friedrichem potají večer pokusy přesto provedli. Tzv. lauegramy se podařily. A co šéf Sommerfeld? Nakonec byl rád, že takový objev byl uskutečněn právě na jeho ústavu. A co vlastně Laue dokázal? Nejen vlnovou povahu rentgenového záření, ale především zviditelnil atomy.


Laueogram.
Zdroj: KARLSON, P. Odhalujeme taje přírody. Praha: Česká grafická unie.

Z Mnichova odešel Laue na post mimořádného profesora do Zürichu. V letech 1914 až 1919 působil jako profesor ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1914 získal Nobelovu cenu za fyziku za objev difrakce rentgenového záření na krystalech. Od roku 1921 spolupracoval v Berlíně s Maxem Planckem. Ve stejném roce se stal ředitelem Kaiser–Wilhelm–Institut für Physik v Berlíně. Zajímal se o supravodivost, kterou objevil v roce 1911 Heike Kamerlingh–Onnes a po roce 1919 se zabýval dějinami fyziky.

Před druhou světovou válkou pomohl řadě svých židovských kolegů ohrožených Němci a byl v Německu ve složité situaci. Protože v té době Němci zabavovali drahé kovy, hrozilo mu, že mu zabaví i zlatou nobelovskou medaili. Poslal ji proto Nielsi Bohrovi do Dánska, aby mu ji uschoval. Když pak Němci obsadili Dánsko, byl Laue i Bohr v nebezpečí. Bohr na radu Jószefa Hevesyho rozpustil medaili v lučavce královské. Medaile tak byla v láhvi v tekutém stavu. Po válce pak zlato z roztoku opět vyloučili a poslali do Stockholmu, aby na ní byl zhotoven nový nápis. Koncem války musel odejít společně se svou ženou do Hechingen, kam byl evakuovaný Fyzikální ústav. 24. dubna 1945 do Hechingenu vstoupila francouzská vojska. Nepadl jediný výstřel. O den později přišla angloamerická vojska a zajímal je jen Fyzikální ústav. Speciální jednotky odvedly z ústavu deset fyziků, mezi nimi i Maxe Laueho. Byli převezeni do anglického venskovského sídla nedaleko Cambridge. Spolu s dalšími německými fyziky zde byl v lehkém domácím vězení asi rok. Po propuštění se vrátil do Göttingen a v letech 1951 až 1959 vedl Ústav fyzikální chemie a elektrochemie Společnosti Maxe Plancka v Berlíně–Dahlemu. V roce 1957 podepsal tzv. Göttingenský manifest proti jadernému zbrojení Německa.

Jeho velkým koníčkem byl motorismus. Zpočátku vlastnil motocykl, od konce dvacátých let i auto. Řídil v pokročilém věku. 8. dubna 1960 se z neznámých důvodů zapletl do dopravní nehody na dálnici a 23. dubna svým zraněním podlehl. Pohřben je na göttingenském hřbitově v blízkosti Maxe Plancka.

Použité zdroje

[1] HOUDEK, F. Max von Laue. Přemožitelé času 10.

[2] KRAUS, I. Max Theodor Felix von Laue (1879 – 1960). Pokroky matematiky fyziky & astronomie, roč. 34/1989, č. 5, s. 278–280. CS–ISSN 0032–2423.

[3] KRAUS, I. Max von Laue a jeho objev difrakce rentgenového záření na krystalech. Československý časopis pro fyziku, 2012, č. 4, svazek 62, 248–252. ISSN 0009–0700.

[4] KRAUS, I. O školních a studentských letech Maxe von Laueho. Rozhledy matematicko–fyzikální, roč. 68, s. 355–359. ISSN 0035–9343.

[5] ŠTOLL, I. Historky o slavných fyzicích a matematicích. 1. vydání. Praha: Prométheus, 2005. ISBN 80–7196–309–7.

[6] WEINLICH, R. Laureáti Nobelovy ceny za fyziku. 1. vydání. Olomouc: ALDA, 1998. ISBN 80–85600–47–1.

[7] Dějiny matematiky a fyziky v obrazech, pátý soubor. Redigoval Jaroslav Folta. 1. vydání. Praha: Jednota československých matematiků a fyziků, 1989. ISBN 80–7015–012–2.

Autor textu: 
Mgr. Magda Králová

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.