Záření v rádiové oblasti objevil zaměstnanec Bellových telefonních laboratoří v Holmdelu Karl Jansky, když zkoumal vliv atmosférických poruch na radiotelefonní spojení mezi oceány na vlnových délkách 10 až 20 metrů, které se projevovalo jako šramot a praskot. Při řešení této záhady navrhl v roce 1929 speciální anténu, jejíž konstrukci dokončil v roce 1931. Anténa byla otočná, měla průměr přibližně 30 metrů, výšku 6 metrů a umožňovala příjem radiových vln s vlnovou délku 14,6 metru. Do té doby vědci předpokládali, že poruchy závisí na blízké bouřce. Jansky žádnou takovou skutečnost neobjevil. V roce 1932 zjistil pravidelně se opakující rušení každých 23 h a 56 min pocházející ze stejného směru v prostoru. Vzhledem k periodě se Jansky domníval, že poruchy přicházejí z vesmíru, po řadě dalších měření zjistil, že rušení přichází ze souhvězdí Střelce, z centra naší Galaxie. Jansky objev publikoval v roce 1933 a dál se problémem nezabýval.


Karl Jansky a jeho anténa.
Zdroj: www.nrao.edu. Autor: NRAO / AUI / NSF.

Janskyho objev potvrdil v roce 1937 Grote Reber, který na svém dvorku v americkém Wheatonu sestrojil první parabolickou anténu s průměrem 9 m. Na frekvenci 160 MHz se mu podařilo zachytit mimozemské signály. V roce 1941 dokončil první systematickou radiovou mapu oblohy. Repliky antény Karla Janskeho a Grote Rebera jsou postaveny jako památník v západní Virginii na observatoři NRAO (National Radio Astronomy Observatory) v Green Banku.

Během druhé světové války se citlivost rádiových přijímačů výrazně zlepšila. James Hey objevil v roce 1942 radiové záření Slunce. Hey působil za druhé světové války u protileteckého radaru a dostal za úkol prozkoumat signál, o němž se jeho nadřízení domnívali, že se jedná o pokusy rušení protiletadlové obrany. Hey si všiml, že rušení v podobě svítících bodů přichází ráno z východu, v poledne z jihu a večer ze západu. Identifikoval je jako rádiové záření Slunce. Svou domněnku konzultoval s Greenwicheskou observatoří a ti mu potvrdili, že v inkriminovanou dobu přecházela přes sluneční disk řada skvrn.

Po skončení druhé světové války pak astronomové využili vojenských radarů k pozorování oblohy. Teprve kolem roku 1960 byl k dispozici solidní katalog rádiových zdrojů, který však obsahoval jen několik set objektů. Mezi další významné objevy rádiové astronomie patří rádiové záření Jupiteru (1955), kvasary (1962), reliktní záření, neutronové hvězdy a organické molekuly v mlhovinách (1968), pulsary (1967) apod.

Pro radioastronomii se používají velmi krátké vlny a mikrovlny (vlnové délky v rozpětí několika cm až 10 m). Záření delších vlnových délek k povrchu nedojde, protože jsou pohlceny v ionosféře. Ve výškách od 50 do několika set kilometrů existuje velké množství iontů a elektronů, které dlouhovlnné radiové záření odráží zpět do vesmíru. Tato vrstva funguje i opačně. Zaručuje totiž, že rozhlasové vysílání na dlouhých vlnách neuniká do meziplanetárního prostoru, ale šíří se při povrchu Země.

K příjmu radiových vln z vesmíru se používají radioteleskopy, které se skládají z reflektoru, který má za úkol zachytit co nejvíc vln z určitého směru a soustředit je do ohniska, v němž je umístěná anténa. Mezi největší radiové dalekohledy patří Arecibo, postavený na ostrově Portoriko v roce 1963. Průměr antény je 304 metrů, anténa vyplňuje celé údolí. Povrch tvoří 40 000 hliníkových desek uspořádaných do kulové plochy s poloměrem křivosti 265 metrů. V roce 1997 proběhla kompletní rekonstrukce dalekohledu. V roce 1999 se dalekohled proslavil projektem SETI (Search for ExtraTerrestrial Ineligent) na vyhledávání mimozemské civilizace. Data tohoto projektu zpracovávají spořiče obrazovek milionů domácích počítačů (více informací o tomto programu naleznete na setiathome.berkeley.edu).


Arecibo.
Zdroj: www.nasa.gov.

Síť 27 radioteleskopů poskládaných do tvaru Y s délkou ramene 36 km nese název Very Large Array (VLA). Od roku 1971 je postaven ve státě Nové Mexiko v nadmořské výšce 2124 m. Celá síť byla do provozu uvedena o deset let později, tedy v roce 1981. Radioteleskopy slouží ke studiu atmosférických jevů, počasí, ke sledování drah družic a k pořizování astronomických snímků ve vysokém rozlišení. V lednu 2010 byla její činnost ukončena a stávající teleskopy vybaveny novou technologií. Síť deseti radioteleskopů na různých místech světa s názvem Very Long Baseline Array (VLBA) byla dokončena v roce 1993. Průměr každé antény je 25 metrů, nejdelší základna činí úctyhodných 8600 km. K nejznámějším patří radioteleskop na hoře Mauna Kea nebo radioteleskop postavený na hoře Kitt Peak v Arizoně.

V roce 2016 byl do provozu uveden čínský radioteleskop Five-hundred-meter Aperture Spherical Telescope (FAST), jehož výstavba trvala pět let. Průměr reflektoru mamutího teleskopu má půl kilometru a skládá se ze 4450 trojúhelníkových panelů. Zabírá celé údolí v odlehlé oblasti jihozápadní čínské provincie Kuej-čou. Svými rozměry výrazně překonal radioteleskop Arecibo v Portoriku. Během jednoho z testů přijal radioteleskop signály z pulzaru vzdáleného 1351 světelných let. Jeho citlivost je tak velká, že vyžaduje radiový klid v okruhu pěti kilometrů, což si vyžádalo přesídlení více než 8000 lidí.

Název

Umístění

Zprovoznění

Systém

Google Maps

Robert Byrd Green Bank Telescope

Green Bank

(USA)

2000

plně pohyblivý

Radioteleskop Effelsberg

Effelsberg

(Německo)

1972

plně pohyblivý

Arecibo

Portoriko

1963

nepohyblivý

RATAN 600

Zelenčukskaja,

Severní Kavkaz (Rusko)

1974

nepohyblivý

FAST

Duyun

(Čína)

2016

nepohyblivý

VLA

Nové Mexiko

(USA)

1981

síť radioteleskopů

VLBA

 

1993

síť radioteleskopů

Autor textu

Autor textu: 

Rezervace a nákup vstupenek

Recepce

Poradíme Vám s objednáním a nákupem vstupenek.