Litosféra je souhrnný název pro zemskou kůru a nejsvrchnější vrstvičku pláště. Materiál litosféry se chová jako pevná látka. Naproti tomu v hloubce více než asi 100 km je materiál pláště už pod takovým tlakem a teplotou, že se z dlouhodobého hlediska chová jako plastická látka (podobně jako ztuhlý asfalt). Tato "pevnotekutá" část pláště se nazývá astenosféra.
Protože astenosféra je zdola zahřívána a shora ochlazována, vznikají v ní konvekce, i když rychlost konvektivního proudění (řádově centimetry za rok) je v ní daleko nižší než v kapalném jádru. Při povrchu proudění unáší litosféru, která na astenosféře "plave". Litosféra se samozřejmě nemůže pohybovat celá najednou. Pohyby astenosféry ji rozdělily na přibližně 12 velkých litosférických desek neboli ker, které se v některých místech od sebe vzdalují, v jiných na sebe narážejí.
Litosférické desky: Severoamerická deska - Severní Amerika, SZ Atlantik, Grónsko, Jihoamerická deska - Jižní Amerika a JZ Atlantik, Antarktická deska - Antarktida a jižní oceány, Euroasijská deska - SV Atlantik, Evropa a Asie kromě Indie, Indicko - Australská deska - Indie, Austrálie, Nový Zéland a západní Indický oceán, Africká deska - Afrika, JV Atlantik a západní Indický oceán, Deska Nazca - východní Tichý oceán a Jižní Amerika, Pacifická deska - větší část Tichého oceánu a jižní pobřeží Kalifornie. Na rozhranní jednotlivých pevninských desek dochází k mohutné sopečné činnosti a zemětřesení.
Litosférické desky.
Zdroj: commons.wikimedia.org. Under Creative Commons.
Když se litosférické desky pohybují k sobě mohou vzniknout hlubokomořské příkopy (jedna deska se podsouvá šikmo pod druhou), horské řetězy (obě desky se tlačí na sebe a část materiálu se přitom zvedá do výšky).
